Myrkur: Mareridt. Rozbor alba.

Zatímco většina hudebních recenzí nevyvolává žádnou velkou odezvu mezi čtenáři, jsou i projekty, které potřebnou reakci vyvolají a lidé spěchají do komentářů, aby vyjádřili svůj názor, ať už je to spravedlivé rozhořčení, nebo pochvalné mručení. Jedním z takových případů bylo i vydání desky Mareridt projektem Myrkur v září 2017. Nejen recenzní autority, ale i běžný lid měli tehdy potřebu k desce vyjádřit svůj postoj. Se zájmem jsem tehdy sledoval tuto taškařici, ale mám pocit, že se tehdy vlastně k žádnému uspokojivému konsensu nedošlo. Všichni zůstali na svých barikádách, zanadávali si jeden druhému do neplnoletých gotiček a s tím se rozešli. Dnes, když vášně utichly, by myslím mohlo být dobré se k albu Mareridt vrátit a věnovat mu podrobný a objektivní rozbor. Snad by to některým zúčastněným mohlo pomoct pochopit názory, které tehdy zastávala druhá strana barikády. Snad by to mohlo někomu pomoct zjistit, jakým způsobem hodnotíme umění, které konzumujeme. A pro ty, kdo šrumec okolo Myrkur nezaregistrovali, by to mohl být minimálně zajímavý pohled na proces tvorby některých interpretů, na konflikt žánrů a na to, „co dělá black metal black metalem“. Rovněž je dobré se teď k Myrkur vrátit i proto, že nové album Folkesange je od letošního března venku a s Mareridt má nemálo společného – takže jestli chcete recenzi na novinku, budete si ji nakonec schopní zhodnotit sami (nebo si klidně sjeďte dolů, Folkesange hodnotíme v závěru). Pozdravuju taky všechny kolegy recenzenty, na jejichž výtvory jsem v rozboru reagoval (seznam je na konci). Tak tedy tolik na úvod – přivítejte prosím jednočlenný projekt Myrkur a jeho album Mareridt. Přeji příjemné počtení.

 

1. Myrkur a Amalie Bruun

 

Pokud někdo neví, nebo si už nepamatuje, kdo to Myrkur je, tak rád pomohu: jde o sólový projekt dánské zpěvačky a skladatelky a hudebnice Amalie Bruun. Amalie je v komunitě považována za přímo nereálný přírodní úkaz, neboť má za sebou na black metal velmi nezvyklou minulost: bývala prý popovou hvězdou a po kariéře v oblasti tohoto mainstreamového žánru se rozhodla z vnitřních popudů radikálně změnit žánr a vydala se tvořit extrémní metal, neboť je ve skutečnosti v srdci black metalovou fanynkou a povedlo se jí takto splnit si sen. Dnes má za sebou 3 dlouhohrající alba, která se setkala s úspěchem u recenzentů i u značné části řadových fanoušků metalové hudby. Alba však, zdá se, bývají přijímány nejednoznačně a vždy, když se začne mluvit o Myrkur, objeví se téma kontroverze a debatuje se o vlastnostech její hudby.

Teď máme za sebou úvodní odstavec o interpretce, kam jsem hodil základní informace, kterými všechny běžné recenze jejích alb začínají a zároveň je to také poslední info, které nám mistři recenzenti poskytují, než se vrhnou na „rozbor“ hudby. Je tu ale jeden problém: Myrkur je sólový projekt a Amalie si všechny vokální i nástrojové party skládá sama. Je tedy na místě se podívat na dřívější seriózní projekty, kterých se účastnila před vznikem Myrkur, protože (spoiler) tak můžeme pochopit něco více z toho, proč Myrkur zní tak, jak zní a jakým způsobem je Amalie zvyklá přistupovat k tvorbě. Jelikož si tuto mravenčí práci nikdo z běžných recenzentů alba Mareridt (a pokud vím, tak ani jiného) nedal, tak zbyla na mě. Projekt, kterého se Amalie aktivně účastnila až do období těsně před Myrkur (odborný název doba pramyrkurovská), bylo popové duo Ex Cops.

I když i před Ex Cops Amalie produkovala různé singly (nebo na nich hostovala), tak právě tato kapela je oním tělesem, kde se spolu se svým kamarádem Brianem Hardingem angažovala poprvé naplno sama (do té doby jí s psaním skladeb pomáhal třeba její otec, rovněž hudebně založený člověk, což je v rodinách hudebníků poměrně běžná praxe; nebo produkovala jakési nahrávky s klavírem, o které se nikdo nezajímal). Co můžeme říct o Ex Cops z hudebního hlediska? Většina lidí v metalové komunitě (je to čistě můj dohad) nemá o popové scéně moc představu a když jim řeknete, že někdo dělá pop, tak si představí okamžitě Justina Biebera a Katy Perry. Pop má ale (stejně, jako metal) mnoho vlastních subžánrů, které se jeden druhému mohou podobat podobně, jako se grind podobá power metalu. Kam patřili Ex Cops? Osobně jsem nejdřív také čekal právě ten typ hvězdného konzumního popu, plného rychlejch aut, párty ve vířivkách a hostujících rapperů. Ale kdežpak, Ex Cops hráli tzv. indie pop s příměsí indie rocku, což je žánr, který je charakteristický tématy osamění, smutku a jakoby „ztraceného přátelství“ (nevím, jak líp bych to popsal). Je mým malým tajemstvím, že tenhle žánr mě už nějakou dobu oslovuje a někteří z mých dnešních nejoblíbenějších interpretů do něj spadají – což je dobře i pro vás, protože vám teď můžu z pozice autority říct, že hudba Ex Cops je diplomaticky řečeno nepříliš kvalitní. Na obou jejich dlouhohrajících albech jsou rozladěné party a části, kde je zpěv a bicí mimo rytmus (možná je to ale uvědomělý hipsterský pokus o ozvláštnění). Kromě této technické námitky bych Ex Cops vytknul i hroznou zjednodušenost všech písní, absenci jakékoli myšlenky u většiny z nich, absolutně hloupé texty úrovně základní školy, a především těžkou inspiraci jinými interprety. Hodím vám sem dva příklady, abyste mohli posoudit sami: v jednom songu máme těžkou inspiraci ABBou (znalci by určitě našli i další) a u druhé máme příklad absolutně stupidního textu, kde se rýmují slova shitty – pretty (pro neanglojazyčné: je to jako rým modrý – dobrý). Pro žánr indie pop je charakteristické taky časté používání echo efektu a jistá zastřenost zvuku – toto bude později Amalie hojně využívat i při tvorbě své metalové hudby pod jménem Myrkur. Od Ex Cops si Amalie později do své další tvorby přinesla bohužel i některé neduhy, kterými Ex Cops trpěli, především v otázkách trapných textů a zjednodušené struktury písní.

Jaký je smysl existence projektu Myrkur a čeho chce Amalie u svých posluchačů dosáhnout? Sama zpěvačka ve všech rozhovorech mluví o tom, že dělá hudbu, kterou cítí ve své duši, kterou má v krvi a ve které jsou obsaženy její emoce a životní těžkosti. To je v hudebním světě už taková klasika, variace na téma „neřešim, jedu si svoje a hejteři ať táhnou“ bychom našli v nesčetných rozhovorech s nejrůznějšími interprety a moc nám to nepomáhá. Na jednu stranu to může znamenat plytkost celého projektu, který takto jakoby nemá vyšší cíl, než prostě něco hrát (a vydávat a brát za to peníze). Na druhou stranu se Amalie moudře nepouští do žádných hlubokých tvrzení a postojů, jako třeba, že se snaží předat ozvěnu severské krajiny, nebo prosadit ženskost v metalu (tyhle teze jsou vždycky konstruktem recenzentů, nejsou to její slova) apod. Celkově teď tedy nemůžeme s jistotou říci, jaký cíl si projekt Myrkur klade a jakou emoci chce u posluchače vyvolat. Buďme ale velkorysí a připusťme, že Amalie skutečně tvoří hudbu čistě ze svých niterných potřeb a vášní a že jde o čistě subjektivní potřebu vyjádřit sebe sama.

Na albu Mareridt Amalie, podle svých vlastních slov, zpracovala vlastní zážitky ze svého životního období, ve kterém trpěla nočními můrami. Nic bližšího se o tom nedovídáme, nicméně fakt zůstává faktem – inspirací pro vznik alba byl osobní zážitek skladatelky, konkrétně její noční můry. Máme tak alespoň první očekávání: hudba, inspirovaná nočními můrami by mohla slibovat hluboký, až děsivý zážitek, cestu skrze šílenství a zoufalství až ke konečnému vysvobození. Je tu potenciál k vzájemné provázanosti skladeb a třeba i vyprávění nějakého soustavného příběhu. Potvrdí-li se toto očekávání, zůstává prozatím neznámou.

Snad obraz jedné z nočních můr interpretky?

Interpretka i album, které budeme rozebírat, jsou teď dostatečně představeni a můžeme se pustit do analýzy hudby samotné – chtěl bych ale upozornit ještě na jednu skutečnost, a sice na samotný fakt přesunu umělkyně z oblasti popu do oblasti undergroundového žánru extrémního metalu. Toto její rozhodnutí se některým myslitelům může zdát podivným a jakoby důkazem toho, že Amalie se do black metalu přesunula opravdu z vnitřních pohnutek a o žádných dalších motivech nemůže být řeč:

„Ale když člověk odhodí svou kvlt a trve masku a podívá se na to reálnýma očima, musí uznat, že by to nebyl zrovna extra podnikatelský záměr hodný génia přesunout se z komerční pop scény a začít ‚okouzlovat‘ black metalem. I v metalu lze vydělat prachy, ale pořád jsou to jen drobné oproti jiným scénám. Tudíž neberu MYRKUR jako produkt. Možná jsem snílek a naroste mi časem klaunský nos, ale prostě Amalii věřím, že si jen chtěla trochu zazlobit.“  – Coornelus, Fobia zine

Klaunský nos ti myslím narostl okamžitě, cos to napsal, Coornele. Ale abych to i vysvětlil, tak mám pro tebe několik vysoce šokujících odhalení:

  1. Komerční pop scéna je neuvěřitelně přehlcená a mladých, krásných slečen, které se pokoušejí v USA i jinde stát popovou hvězdou, je nepřeberné množství. Udělat takhle kariéru a „vydělávat prachy“ je tedy neuvěřitelně těžké (nehledě na to, že většina výdělků určitě nepůjde do kapsy hudebnici samotné) a bez kontaktů, nebo šťastné náhody (která nemusí nikdy přijít) si člověk žádný americký sen neužije. Přesun krásné ženy, přímo čišící jemným ženstvím (o které spousta metalistů sní) do převážně maskulinní metalové komunity je z hlediska podnikatelského záměru zaplněním díry na trhu a logicky velmi dobrým a zpeněžitelným krokem (o čemž svědčí to, že Amalii u prvního alba nabídla spolupráci rovnou zajetá nahrávací společnost, která v ní tedy viděla komerční potenciál).
  2. Produktem je v kapitalistické společnosti naprosto všechno, takže album Myrkur produkt samozřejmě je, nějaký tvůj názor na tuto skutečnost nemá vliv.
  3. Mezi komerční pop scénou a komerční black metalovou scénou není z obchodního hlediska žádný rozdíl – black metal už dávno není malá garážová záležitost hrstky labilních norských mladíků, ale průmyslový gigant, ve kterém se točí miliony a kapely jako Behemoth nebo Cradle of Filth berou za koncerty statisíce. A Myrkur míří přesně do této oblasti (viz např. její vystoupení na Wackenu) – není to a nikdy nebyl žádný DIY projektík z tátovy kůlny.

Uf, jen kdyby se někteří recenzenti občas alespoň na 5 minut zamysleli nad tím, co píšou… no nic, pojďme na analýzu samotné hudby. Podotýkám, že budu rozebírat pouze skladby 1-11, tedy beru Mareridt bez bonusových nahrávek. Jsou to skladby ve většině opravdu spíše bonusové, na vyznění alba nemají větší vliv a (spoiler) konečné závěry ohledně kvality hudby na Mareridt by se s jejich účastí v tomto klání nezměnily – a pokud náhodou ano, tak spíše k horšímu.

 

2. Otázka žánru

 

Abychom mohli objektivně hodnotit album, musíme vědět, do jakého žánru spadá. Každý žánr má pravidla, se kterými se dá pracovat a která se dají různým způsobem uchopit. Do jakého žánru spadá album Mareridt? Tss, to je ale debilní otázka, Honzo, slyším vás říkat, samozřejmě, že je to black metal! Vždyť to tvrdí samotná Amalie, na všemožných internetových zdrojích se Myrkur také řadí jako black, Mareridt je teda samozřejmě black, co tady chceš řešit? Správná otázka! A nemusím na ni ani odpovídat přímo já – podívejme se na tento autentický záznam z Velké konference recenzentů, co tvrdí oni:

Zdá se, že spousta lidí má jasno v tom, že Mareridt buď není black metal, nebo by byla chyba k němu přistupovat jako k black metalu, nebo je tam black jen z části. A potom vesele jedeme dál! Proč bychom tuhle myšlenku rozváděli? Moment, stop. Zrovna před chvilkou jsem říkal, že otázka žánru je dost důležitá, máme-li výsledné dílo objektivně hodnotit, takže… když to není black metal, tak CO to je? Česká a slovenská kritická mysl se této otázce takticky vyhla, takže na ni musím odpovědět já. Nu, což.

Nejprve bych rád vyjasnil jednu naprosto zásadní věc, která lidem často uniká: jenom to, že někdo řekne, že hraje black metal, ještě neznamená, že hraje black metal, jestli mi rozumíte. Když třeba jdete do obchodu se zvířaty a chcete koupit psa, necháte si prodat kočku, která má kolem krku štítek s nápisem „pes“? Asi ne. Žánr hudebního díla diktuje samotné dílo, ne autor nebo vydavatel. Takže: jestli se na albu Mareridt vyskytují celkem 3 party, kde se hraje na elektrickou kytaru a je tam scream, tak to neznamená, že celé Mareridt je black metalové album. Stejně tak, jenom ten fakt, že sem tam slyšíme vrzat nyckelharpu a ječet kulning (o tom podrobně později), neposunuje album do žánru folku, nebo dokonce folkloru, jak někteří pitomci tvrdí. Elektrická kytara se nerovná black metal. Chvilka řvaní do mikrofonu se nerovná black metal – potom třeba i Twenty One Pilots hrajou black. Chápeme? Pojďme se podívat, který žánr převládá.

V jistém rozhovoru na Brutal Assault kolega redaktor říká Amalii, že Mareridt je album „velmi eklektické“. Možná, že se s tímhle slovem setkáváte poprvé a bude dobré si jej vysvětlit. Slovník spisovné češtiny nám sděluje, že eklekticizmus je „mechanické, netvůrčí spojování různých názorů, myšlenkových soustav, názorových směrů“. Nejde tedy o „různorodost“, nebo „mnohostrannost“, jak ten pojem kolega nejspíš chápal. Jestli je album eklektické, pak je mechanicky a bez citu sešroubované, náhodné party a žánry slepené k sobě bez nějaké jednotící myšlenky nebo vkusu. Synonymum slovu „eklektický“ bude tedy právě „nesourodý“ nebo „nevkusný“. Kolegovi by někdo měl poslat květiny za to, že takto s naprosto vážnou tváří a nejspíš i s dobrým úmyslem sofistikovaně urazil tvorbu zpěvačky sedící přímo naproti němu a ona to rovněž s naprosto vážnou tváří spolkla, pokývala hlavou a jala se tuto urážku rozebírati!

Ale vtipy stranou – kolega má paradoxně naprostou pravdu a možná nevědomky nám odhaluje naprosto zásadní věc o albu MareridtAlbum je skutečně eklektické až hanba (ve skutečném významu toho slova). Jednotlivé žánry se prolínají, často během jediné písně několikrát, písně na sebe tematicky příliš nenavazují a party se nedoplňují ani nemají nějakou větší estetickou funkci v rámci celku. Proto je u Mareridt často těžké určit žánr nejen celého alba, ale i jednotlivých skladeb. Uděláme to tak, že pokud budou ve skladbě převažovat prvky blacku, budeme ji brát jako black, pokud folku, budeme brát jako folk atd. Podívejme se, jaký je teda žánrový poměr mezi skladbami na albu Mareridt

Na albu se v takovém podivném slepenci vyskytují 4 základní žánryblack metaldoom metalpop (k popu přidružuju všemožné zvláštní styly-mutanty, které se nedají pořádně zařadit k žádnému jinému žánru) a folk. Black metal jako takový se na albu vyskytuje velmi sporadicky. I když bych byl velmi velkorysý a považoval za black i party, kde je jenom typicky trylkující black metalová kytara a jinak nic, tak nám vyjde, že black je zastoupen v některých částech celkem 3 skladeb z 11. Druhý žánr, který slyšíme, je doom metal. Patří mu sice dokonce některé celé písně, ale opět to není dostatečně konstantní prvek, aby bylo album doomové. Pop a různé nesourodé žánry jsou na albu zastoupeny nejšířeji, vynořují se v různých místech a je jim poskytováno nejvíce prostoru. To jsou všechny ty party, které recenzenti nazývali „mrazivě ledové“, „snově nezemské“ a podobně. Poslední ze žánrů je folk a na to, že všichni Mareridt považují za black-folk metal, je to žánr zastoupený asi nejméně ze všech (spolu s black metalem). Jenom tu opět podotknu: jestli slyšíte housle a čistý zpěv, tak to ještě není folk.

Genres interesseren me niks: „Žánry mě nezajímají“
My víme, že ne, Amálko, nenech se námi prosím svazovat…

Jak hodnotit album, které je rozervané mezi několik žánrů, které se překrývají, proplétají a jen velmi volně navazují jeden na druhý? Heh, tuto otázku si pokládaly už generace kritiků před námi, když stanuli tváří v tvář postmoderním splácaninám, a my dnes nejspíš odpověď nenajdeme. Všechny zastoupené žánry ale podrobněji rozebereme o něco později a uděláme to tak, že budeme hodnotit každý ze žánrů zvlášť, na konci to nějak sešroubujeme dohromady a uvidíme, jak to bude vypadat jako celek. Jedna věc nám ale zůstává k zamyšlení: album, které se prodává pod hlavičkou „black metal“, obsahuje většinou jakousi neforemnou a těžko zařaditelnou hudbu, které se nejblíže podobá nějaký zasněný pop, i když se šumícíma metalovýma kytarama někde v pozadí. Proč takové žánrové zařazení? No, dost s teorií, pojďme už konkrétně k jednotlivým stavebním kamenům Mareridt: zpěvu a struktuře alba.

 

3. Hlas a přednes textů

 

Jak se Velká konference recenzentů usnesla, hlas a zpěv je velmi důležitou součástí Mareridt. Nejčastějšími přídomky, se kterými je hlas a přednes Amalie spojován, jsou „autenticita“, „skvělost čistého přednesu“ a „black metalový štěkot“. Pokusíme se tedy teď rozebrat hlas a přednes Amalie Bruun, jak jej slyšíme na albu Mareridt. S tímto odsekem jsou nevyhnutelně spojeny i texty, ale o těch se vyjádříme jen krátce, neboť jsou ve více jazycích, které většina z nás neovládá a nemůžeme je teda objektivně posoudit. Na albu jsou ale i anglické texty, ve kterých se čas od času objeví… řekněme pozoruhodné obraty, takže na to se můžeme těšit, che che.

Hlas Amalie se na albu pohybuje celkem ve 3 polohách (většinou ale v jednotlivých skladbách neslyšíme víc než 2). Řazeny od nejčastější k nejméně časté jsou to popový čistý přednesblackový scream a kulning. Rozebereme postupně všechny tyto 3 polohy a zhodnotíme.

Někoho by mohlo naštvat, že jsem čistý přednes Amalie rovnou označil za „popový“. Dovolte, abych to vysvětlil. Amalie zpívá na většině alba poměrně běžným stylem, který nejčastěji slýcháváme na albech prominentních zpěvaček z USA. Styl dámského popu, který běžně dnes slyšíme v rádiích, totiž vychází hlavně z tradic amerického černošského zpěvu (blues, R’n’B apod.) a country. Popsal bych jej jako pozvolně melodický, melancholický a procítěný, často hlubší, s mnoha „zhupy“ a výše postavenými refrény. Je jasné, že jenom psát o tom je těžké, takže si pojďme srovnat pár skladeb a uslyšíte to určitě sami. Vezměme nejtypičtější skladbu z Mareridt, kterou plošně všichni recenzenti chválí – Crown – a srovnejme ji se zpěvem úspěšných zpěvaček ze zámoří, které tvoří v podobně melancholickém duchu, o který se na svém albu asi snažila i Amalie Bruun – třeba rovnou tu Lanu Del Rey a dejme tomu Siu. Kdyby se někdo začal ošívat, že přece nebude poslouchat nějakej prodejnej trapnej popík, tak upozorňuju: srovnáváme teď jen a pouze styl zpěvu, abychom uslyšeli podobnost techniky, a já to na vás nepovím, nebojte!

Pozvolná melodie zpěvu a podobnost u těchto stylů je očividná na první poslech, všimlo si toho i několik recenzentů (i když tu myšlenku nerozvedli). Já bych k tomu ale dodal konkrétní závěr: zpěv Amalie Bruun nemá nic společného se severskou nebo skandinávskou tradiční kulturou, v žádném případě není autentický, jde jednoduše o stejný styl, jaký slýcháváme všude okolo a na který jsme všichni v západní kultuře zvyklí! Nikdo v dějinách skandinávské lidové kultury takto nezpíval. Opakuji – je to zpěv, který je založený hlavně na hudbě černošského obyvatelstva USA, který se vyvinul jako klasický styl přednesu ve 20. století a který Amalie nejspíš studovala. Abych tuto tezi dokázal některým, kteří popsali zpěv Amalie jako „autentický“, „severský mrazivý“ a podobně, navrhuji k poslechu interprety, kteří tvoří hudbu, skutečně inspirovanou starou lidovou kulturou Skandinávie. Srovnejte si sami, práce s jazykem je dost odlišná, výslovnost a frázování je přece jen z trochu jiného světa než to, co nám nabízí Amalie Bruun na Mareridt. Slyšíme to názorně ve tvrorbě švédské Garmarny, nebo Triakel:

Kde nepoužívá popový hlas západního typu, tam Amalie jede klasický evropský styl čistého zpěvu, který vychází z tradice sólového i sborového přednesu – kdo chodil na ZUŠku nebo do sboru zpívat, tak ví. Je to západoevropská technika především vážné hudby, která má za úkol být maximálně přesný v tónech, důrazech, zkrátka co nejpřesněji to zazpívat. To se s nějakým folklorem naprosto vylučuje, ten je o bezprostřednosti, ne o přesnosti (viz třeba tu Garmarnu, která tu vaši autenticitu zachycuje mnohem lépe). Nejtypičtější kandidát této jiné hlasové polohy je skladba De Tre Piker, která je v podstatě jen mechanicky rekonstruovaná verze starší verze té samé písně z roku 1992. Tvůrčí vklad Amalie Bruun v tuto píseň je mizivý:

Další v pořadí máme black metalový scream. Oproti dřívějšímu albu jej Amalie používá o poznání méně často: objevuje se ve 3 skladbách z 11. Toto je zoufale nedostačující pro album, které se prodává jako black metal. Specifikem black metalového screamu na albu Mareridt je to, že je skoro pokaždé zastřen šumícím efektem, který spolu s ostatními nástroji zaručuje to, že jej vlastně nemůžeme pořádně slyšet. Byl to záměr znovu vytvořit atmosféru prvních DIY black metalových alb? Nebo snaha zastřít nedostatky v přednesu? Rozhodnutí patří nakonec opět vám, milí čtenáři, já bych ale upozornil na to, že atmošku starých demíček a prvních blackových fláků nevytvoříte tím, že budete mít scream na mizivém úseku celkového alba. Všechny trapné kecy ostatních recenzentů, kteří scream Amalie označují jako „štěkot“ a podobně, jsou absolutně smyšlené, protože z tak krátkých úseků a omezeni všudypřítomným efektem nemáme prostě šanci dát mu jakékoli objektivní hodnocení (a co to jako sakra znamená, štěkot, to jako můj pes může taky nahrávat metalové album?). Abych to shrnul: ano, scream na albu opravdu je, ale v tak malé míře a tak nešikovně prezentován, že jeho přítomnost nemá na výsledné vyznění alba v podstatě žádný účinek.

No a nakonec ten „folk“. Co se týče toho, že Amalie na albu „používá tradiční severské techniky zpěvu“, tak kdyby někdo nevěděl, to se referuje k tzv. kulning. Kulning je skandinávská svolávací technika, kterou se většinou svolával dobytek z pastvy. Jde o jediný případ, kdy se na albu Mareridt hlas Amalie používá k vytvoření něčeho, co bychom mohli popsat jako „folk“. Že její běžný čistý zpěv není folk, ale spíše pop, nebo nějaká jeho podivná inkarnace, na to jsem už upozorňoval před chvílí. Pojďme si teď o kulning říct pár slov.

Předně, kulning NENÍ technika zpěvu. Je to technika volací, zvací, svolávací, jak tomu chcete říkat. Ale není to zpěv, neexistují žádné kulning písně, takže se přestaňte oblizovat poetickýma termínama o vzletnosti a autentičnosti tradičního zpěvu na Mareridt. Takový kulning je totiž v našich slovanských kulturách i všude možně jinde taky, na Valašsku tomu například říkáme „húkání na lesy“ (taková ta situace, když jste na hřibech a ztratí se vám společníci, tak je chcete zavolat). Jde prostě o to, že vyluzujete z hrdla vysoký tón a ten se na velkou vzdálenost dobře nese. Má hlavně praktickou funkci – ne funkci estetickou. S technikou kulning se dají udělat různé věci, na Youtubu najdeme návody, jak na to a co všechno se dá vyzpívat. Na Mareridt ale kulning slyšíme spíše ve zjednodušené variantě (navíc jenom tak dvakrát), většinou jde o jeden motiv, který se opakuje během skladby několikrát. Když houkáte na lesy, tak nehoukáte přece pořád jedno a to samé, ale obměňujete to, snažíte se, aby vás ten někdo uslyšel (a podvědomě zkoušíte různé způsoby volání). Takže o autentičnosti, nebo ryzosti techniky kulning na albu nemůže být řeč. Je to internetovou komunitou nedávno objevený populární prvek lidové kultury, který byl okleštěn pro účely jeho zakomponování do alba moderní populární hudby.
 

 
Poslední věta by se mohla zdát jako obvinění Myrkur z kalkulu. Nechci jít takto daleko, protože k tomu nemám dostatečně průkazná fakta, ale rád bych upozornil na jednu skutečnost. Na Youtubu už několik let existuje kanál, který někteří z našich čtenářů jistě znají: Jonna Jinton. Jde o původně vlogový typ kanálu, na kterém žena, žijící na švédském venkově, publikuje nejrůznější videa ze svého života. Kanál nabíral během let své existence čím dále větší popularitu mezi nejrůznějšími lidmi (nejen mezi zájemci o skandinávskou kulturu). Ve svém třetím nejpopulárnějším videu, které publikovala v červnu 2016, Jonna předvádí starou techniku volání na dobytek – kulning. Video má dnes necelých 8 mil. zhlédnutí. Kulning se do té doby na internetu i v popkultuře objevuje velmi sporadicky – v metalu jej do své tvorby nezahrnoval, pokud vím, nikdo – ale to se můžu klidně mýlit, třeba mi tu někdo hodí demonahrávku z roku 1995 kde to Varg používá. Takže: v červnu 2016 se na Youtube objevuje úspěšné video, skrze které internetová komunita odhalí techniku kulning… a o rok později, v září 2017 se objevuje album Mareridt od black metalové zpěvačky Amalie Bruun, která kulning zařazuje na své album jako vokální techniku a zároveň je to jeden ze základních bodů při propagaci jejího alba. Rozhodněte si to sami, osobně si myslím, že tu velmi pravděpodobně proběhl nějaký myšlenkový pochod, jehož výsledkem byla snaha svézt se na vlně zrovna teď populárního fenoménu.
 

Malá poznámka k anglickým textům. Pamatujete na Ex Cops, Amaliinu bývalou kapelu? Která rýmovala slova shitty – pretty? Nevím, kdo byl u Ex Cops zodpovědný za texty, ale na Mareridt jsem také objevil podobnou tendenci k rýmování na úrovni základní školy, která čas od času vyloženě řeže do uší. Je to především skvělá básnická práce ve všemi oblíbené skladbě Crown, kde rýmujeme chosen – frozen (zrazen – prozrazen) a reason – treason (rada – zrada). Jsou i jiné momenty, ale obecně se anglické texty příliš ani nerýmují a připomínají mi spíš typické dnešní postmoderní studentské básnění používající volný rým, protože autor ve skutečnosti moc rýmovat neumí. K textům bych ale podotkl, že všechny, ve kterých se soustavněji používá angličtina, jsou psány stylem dialogu (já a ty; já tě chci, ale ty odcházíš za jinou). Dialog není typickým poetickým prvkem v black metalu – kdežto v popu právě ano. Pop řeší hlavně vztahy a texty ve stylu dialogu jsou v něm pochopitelně jedním ze základních poetických postupů, což nám opět napovídá, jaké album ve skutečnosti posloucháme. Můj nejoblíbenější verš na Mareridt je mimochodem refrének v písni Elleskudt, který zní:

Little eyes following me now
Little eyes following me now

Takže očička, vážení přátelé. Očička. Někdo prodává album pod štítkem black metal a na albu se v textu zpívá o očičkách, které někoho následují. Překrásné, atmosférické, autentické. Příště se třeba dočkáme verše, kde budou figurovat růžoví sloníci.

Ještě zbývá otázka jazyků, ve kterých je album nazpívané. Někdy se v jedné písni jazyky dokonce prolínají. K této otázce se vyjádřil kolega na webu crazydiamond.cz, takže myslím, že bychom mu měli popřát sluchu:

„Teď pro změnu k záporům: Nechápu proč je album tvořeno songy, které jsou nazpívány hned ve čtyřech jazycích, konkrétně v dánštině, švédštině, angličtině a islandštině? Celek tak určitě nepůsobí zrovna semknutým dojmem, ale spíše jako slepenec skladeb, které byly nahrány během delšího časového úseku, zjevně podle toho, na co zrovna byla v domácím studiu chuť.“ – Stray, crazydiamond.cz

Teda, ze všech záporů, které by u Mareridt bylo možno uvést, je užití 4 různých jazyků zrovna věcí naprosto nepodstatnou a nemající sebemenší vliv na výsledek práce. Eklektický pocit (když už známe význam tohoto slovíčka, tak jej rovnou použijme, hehe), který při poslechu zažíváme, je vyvolán problémy strukturními a žánrovými – jazyky s tím nemají absolutně nic společného. Můžete nahrát album klidně v 10 jazycích (i taková existují), ale výsledek nebude záviset na této skutečnosti – počítají se jen a pouze vaše vlastní skladatelské schopnosti. Není divu, že Stray toto tvrzení nijak nerozvíjí a zůstává to tedy jen na úrovni přiblblého názoru. Nebo je tomu jinak a Stray je ve skutečnosti veliký germanista a polyglot, který identifikoval z poslechu všechny tyto jazyky, objektivně zhodnotil správnost výslovnosti a kvalitu rýmů ve všech těchto jazycích, zjistil tak, že je to „nesemknuté“… a nám již přináší jen letmé sdělení svého komplexního myšlenkového procesu? Vyhlašuju challenge – až půjde Stray z práce, tak jej zastavte, dejte mu poslechnout náhodnou skladbu z alba Mareridt a zeptejte se ho, jaká je to řeč. Pokud neuhodne, bude jasné, že si infíčko o 4 různých jazycích na Mareridt přečetl někde v bookletu, ale rozhodně to není jeho vlastní odhalení. Tak, kšá, utíkejte, děti! My zatím rozebereme strukturu a skladatelské schopnosti Amalie Bruun.

 

4. Strukturní problémy

 

Jelikož rozebíráme album trpící eklekticismem, musíme brát v úvahu každý z jeho 3 žánrů zvlášť a také hodnotit každý ze žánrů zvlášť (na konci provedeme nějaký závěr všeho dohromady). U struktury zvolíme opačný postup než u zpěvu, takže půjdeme od nejméně často se vyskytujícího žánru k nejčastějšímu. Informace o albu se nám tak budou postupně nabalovat, až na konci dostaneme celkový obrázek o tom, co jsme to sakra právě slyšeli. V rozboru struktury budeme mluvit o tzv. motivech a o tom, jak za sebou následují. Motiv chápu jako jednu samostatnou melodii, kterou na skladbě slyšíme, ukončenou a nedělitelnou. Například sloka má jeden motiv a refrén má druhý. Budu je označovat velkými písmeny, takže třeba píseň, která je složena jako sloka – refrén – sloka – refrén, bude označena A B A B. Náhodný muzikolog mi možná napíše pohoršený komentář, že hudební teorii ovládám jako Francouz angličtinu, ale s tím se bude muset smířit. Připraveni? Pojďme na to.

 

4.1. Black metal a doom metal

Je to objektivní pravda, takže to řekněme rovnou: black metal je nejméně zastoupeným žánrem na desce Mareridt. Na to, že se album v tomto žánru prezentuje a pod tímto zařazením prodává, tak je ho zde až bolestně málo. Rozebereme krátce úseky, které se dají považovat za black metal, konkrétně jsou to části v písních Måneblôt Elleskudt. Otázka, zda se dají dokonce i tyto skladby považovat za blackové, však zůstává otevřenou.

Spousta lidí zmínilo, že se jim skladba Måneblôt líbí a zahalili své emoce do vzletných metafor, aby čtenáře přesvědčili o pravdivosti a opodstatněnosti svých závěrů. My ale vyhodíme tyto slovní kudrlinky z okna, protože na nich nezáleží – pojďme si popsat konkrétně a neangažovaně, co teda slyšíme. Måneblôt se skládá z 2 motivů, které během poměrně krátké skladby jen nepříliš výrazně variují. Sem tam se k některému přidá efekt nebo ten samý motiv opakuje jiný nástroj (refrénovou část hraje nejdřív kytara a pak nyckelharpa a na konci jej opakuje hlas, motiv ale zůstává stejný). Skladatelsky je skladba velmi slabá, neboť reálně nabízí jenom dvě polohy. Tento nedostatek se snaží autorka maskovat tím, že přidává elektronické efektíky, nebo ty motivy hraje na něco jiného – jde ale pořád o lenivou práci, kdy slepíte mechanicky po sobě A B A B (tohle je bez legrace skutečná struktura Måneblôt, nic víc tam není). Bez vrcholu, bez výraznější myšlenky nebo uměleckého záměru, autorka prostě seskládala náhodné party k sobě.

Druhá blacková skladba jsou Očička, teda pardón, Elleskudt. V té máme motivy tři (pokud se očičkový refrén počítá jako motiv) a řídí se poměrně pevnou strukturou A B A C A B A C. Když to rozdělíme takto schematicky, tak vidíme, že se skladba opět skládá ze dvou větších celků, bez viditelného prostředku, ve kterém by skladba kulminovala. K ničemu v písních nespějeme, nic nás ve skladbě nečeká. Třeba se to ale v jiných skladbách změní, kdo ví.

Blackové skladby tímto výčtem končí. Metal, který je přítomen v jiných písních, není black, ale doom (neunavujte mě chytračením na téma „je to spíš doom rock, nebo gothic rock“). I ten se samozřejmě dá zahrát dobře i špatně – takže jak obstojí Myrkur v tomto žánru? Zástupci doom metalu jsou na Mareridt především tracky The Serpent a Ulvinde.

Sloku v The Serpent nelze nazvat jinak než kreativní impotencí. Ptáte se, co v ní tak hrozného uslyšíme, co tak hrozného nebo neladícího v ní je? No, k pojmům hrozný nebo neladící se ani nedostaneme, protože ve sloce hraje jeden opakující se akord. JEDEN. To vážně už vyškrabujeme jakési zbytky z hrnce, že nemůžeme vymyslet do písní alespoň nějaký trochu kreativní motiv? Ach jo. Trochu to napravuje přechod mezi slokou a refrénem, kde máme zajímavé souznění hlasu a změny akordů, které je myslím hodně povedené (bude to ale dané taky tou úmornou monotónností předchozího partu, působí to jako nové nadechnutí). Co se struktury skladby týče, tak je tato: A B A B. Opět nás v ní nečeká nic než opakování toho, co jsme už slyšeli.

Všichni chválili „klipovku“ UlvindeUlvinde se totiž od ostatních skladeb odlišuje složitější strukturou, a tak v ní jakoby je co poslouchat, na rozdíl od nudy jinde. Struktura Ulvinde je A A B C D A B. Přijde mi to, jako bychom vystříleli postupně všechny nápady a pak si řekli „sakra, ještě potřebujeme aspoň 2 minuty… no co, tak začneme odznova a v nějakém momentu to utnem“. Každopádně, ve skladbě máme alespoň něco, co připomíná nějaký střed (C + D), něco, k čemu směřujeme (proto si ji většina lidí zapamatovala). Problém tohoto středu ale je, že je položen níž (C), než refrén, který mu předchází (B) a máme tak pocit zpomalení a emoce tak nenarůstá, je to jakési odpočívadlo a nic moc víc. V refrénu je tu taky zajímavý a skladatelsky úchvatný obrat:

Norway
Norway

Norway

Jako nehodlám tohle ani nějak šířeji rozebírat, ale po těchto třech slovech, aby Myrkur doplnila chybějící dobu (je to 2/4 takt samozřejmě, takže by tam něco chybělo, kdyby to zůstalo takhle), tak zpívá jen takový popěvek „hááá hááá hááá“ (Amálo, proboha, příště tam aspoň nějaké slova vymysli, cítím se sám trapně, že pak musím tyhle tvoje zvuky přepisovat). Jednak mi to připomíná situaci, kdy hrajete s partou v hospodě a najednou si uprostřed sloky nevzpomenete, jak píseň pokračuje, takže abyste nezkazili zábavu, tak prostě pokračujete melodii hlasem. Takové to „Tam, kde leží Little Big Horn na ná ná ná na ná“. Na finální nahrávce taková věc působí to dost lenivě a odfláknutě, to jsem chtěl říct. Tři slabiky, které Myrkur zpívá, také nekorespondují s tím, co by podle taktu a délky dob člověk na konci refrénu očekával: chtělo by to těch slabik prostě víc, aby to vyvážilo těch 6, co slyšíme v tom 3x Norway, jinak se dostavuje silný pocit náhlého konce, píseň je „useknutá“.

 

4.2 Folk

Už jsme v předchozí kapitole upozornili na to, že zpěv na Mareridt v nějakých 80 % není lidový ani tradiční. Kulning jsme rozebírali také podrobněji, takže z prvků, které posunují album směrem k žánru folk, zbývají housle nyckelharpa a v jedné skladbě je to i grumle. Housle jsou používány jako doplňující nástroj, kterým se navazuje atmosféra, ovšem není to často a takové skladby nejsou na houslích ani založeny, jdou snadno vypustit. Housle zkrátka hrají druhé housle (ehm). Co teda ta slavná nyckelharpa?

Nyckelharpa je švédský lidový hudební nástroj, podobný houslím. Hraje se na ni smyčcem, ale od houslí, nebo jiných běžných smyčcových nástrojů, se liší hlavně dvěma věcmi: ke změně tónů, které struny vydávají, nemačkáte přímo strunu, ale speciální kolíky, které na strunu tlačí za vás (je jich docela hodně). Druhým rozdílem je, že kromě strun, na které přímo hrajete (jsou myslím 4), jsou u nyckelharpy i tenčí strunky, které se rozeznívají při hře a vytvářejí plný a rezonující zvuk. Nyckelharpa se používá poměrně často v dnešní rekonstrukci švédské lidové hudby a původně se na ni hrálo např. u tanců. Na albu ji slyšíme ale ve skutečnosti jen sporadicky, spoustu lidí se nechalo myslím zmást a zvuk houslí automaticky považují za nyckelharpu – není tomu tak, většinou slyšíme housle. Zachytíte to pouhým uchem – u nyckelharpy slyšíte v pozadí cvakat ty kolíčky.

Poprvé nyckelharpu slyšíme ve skladbě Måneblôt, kde nástroj opakuje melodii kytary a zpěvu. Další party má nyckelharpa i v De tre piker. Nikde ale nehraje samostatnou melodii, při které bychom slyšeli nějaký „folkový duch“, natož pak „lidovou hudbu“. Motivy, ve kterých slyšíme nyckelharpu, jsou poskládané jen z několika mála tónů a o nějakých lidových melodiích rovněž nemůže být řeč.  Nástroj vystupuje výhradně jen jako kosmetický prvek a kdybyste jej ve kterékoli skladbě vyměnili za nějaký jiný nástroj (píšťalu), skladbě by to nic neubralo. Proč sem teda tu nyckelharpu vůbec tahali? Proč ji prostě nezaměnit houslemi, které udělají stejnou práci? Je to proto, abychom vypadali tradičně a seversky na Youtube a Instagramu?

Jako trumf těch, kteří se rozplývají nad tradičností a autenticitou folkové složky Mareridt, může figurovat především čistě akustická skladba Kætteren. Slyšíme na ní grumli a nyckelharpu. Grumli patří rytmická funkce ve skladbě, což je z hlediska užití nástroje v pořádku. Jsa však sám grumlařem, můžu to zhodnotit i o něco profesionálněji. Vězte, že na grumli se dají dělat poměrně super věci, můžete si hrát s rytmem, dechem, důrazem (to jsou ty doby, co jsem tak hejtil minule u Percivalů) a pracovat s dynamikou písně. V Kætteren grumle udává soustavný neměnný rytmus – starý dobrý 2/4 takt s důrazem na první dobu (bing-bing-bing). O nějakém skvělém předání umění nebo lidové kultury nemůže být řeč, na to toho rozhodně nepředvádíte s tímto nástrojem dost. Nyckelharpa má pak roli melodickou. Celá píseň se skládá ze dvou motivů, které hrají tak, že nejprve je jeden, pak druhý, pak se oba prolnou a hotovo. Jednoduchá, kratičká a narychlo slepená pitomost, která nemá žádnou hlubší strukturu a mohla by sloužit třeba jako úvod k nějaké jiné delší písni, ale takto o samotě je spíše jako opuštěné dítě na nástupišti. Celé to docela pěkně zapadá do obrazu, který jsme viděli doteď, co?

4.3 Pop a zbytek

Na první poslech je jasné, že na Mareridt Amalie ve velké míře ustupuje od black metalového screamu a na místo tohoto přichází zpěv čistý (byť s různými efekty), který jsme výše určili, jako typický moderní popový projev. Podobnosti alba s produkcí zámořské popmusic tím ale nekončí. Odbočme teď a v rychlosti si zkusme určit specifika black metalového žánru, do kterého se Mareridt samo zařazuje. Pak uvidíme, jestli je takové zařazení adekvátní (spoiler – není):

Pro první black metalové projekty byla typická taková jakoby „roztáhlá“ struktura, v písních nebyla narvaná nějaká přehršel postupů, motivů nebo melodií, ale několik základních se prostě pořád opakovalo během poměrně dlouhých skladeb. Black metal tímto vytvářel pocit jisté zádumčivosti a meditativnosti (právě proto ho lidi rádi poslouchají třeba při procházce lesem). Zároveň se tehdejší black vymezoval proti svému konkurentu – death metalu, který se pohyboval (a dodnes pohybuje) směrem ke složitější struktuře písní, mívá měnící se dynamiku, různé rytmy a spoustu zvratů. Od devadesátých let jsme sice ušli už docela dlouhou dobu, ale pořád v black metalu existují projekty (a zakládají se i nové), které se snaží tuhle atmosféru původních skandinávských kapel zachytit (a ne vždycky se jim to daří). Kromě toho se do black metalu samozřejmě vplížila tendence zahrát jej na úrovni, složitěji, okrášlit jej veškerým svým hudebnickým nasazením. Dnes tedy máme projekty typu Blut Aus Nord, které představují moderní, trochu odlišnou odnož black metalu. Ale kam míří na Mareridt Amalie Bruun?

Podle svých vlastních slov je Amalie inspirována právě tím prvním, původním typem blacku. Sama uvádí většinou třeba Darkthrone, konkrétně album Transilvanian Hunger (jinak většinou ohledně inspirací mlží). Ptám se teď všech, kdo Mareridt slyšel: kde na albu tuhle inspiraci slyšíte? Vezměme titulní skladbu z výše uvedeného alba Darkthrone a rozmontujme ji na motivy, jak to děláme s Mareridt, abychom byli spravedliví. Struktura Transilvanian Hunger je, jak jsem naznačil, jednoduchá a roztáhlá: A A B B A B C C A B A A A. Vidíme, že motivů není moc, jsou jen 3. Ale i při vší své jednoduchosti píseň kvalitativně daleko přesahuje absolutně cokoli, co na Mareridt uslyšíte. Tím, že melodie slyšíme hrát dlouho, se dostavuje ten pocit transu, té meditativnosti, který je pro prvotní black metal typický. Skladba má jasný umělecký záměr – máme tam nějaký kulminační střed (ty Céčka), kde skladba vrcholí a zároveň máme uvolnění napětí (na konci opakujeme Áčko postupně do ztracena). Nic z tohoto Amalie na Mareridt nedělá. Porovnejte to s jejími písněmi, kde se mechanicky lepí k sobě A B A B, nikdy nás nic nového nečeká, píseň začíná a pak prostě končí, přičemž všechny písně jsou strašně krátké… Tento styl práce není typický pro black metal, ani pro ten prostý původní, ani pro ten složitý moderní (chraň bůh). Sktruktura Mareridt naopak připomíná jiný rozšířený žánr moderní hudby – uhodnete který, milí čtenáři (mrk, mrk)?

Ano, je to pop (nebo žánr píseň u táboráku, ale to nepočítám), přičemž pop dělaný narychlo a nekvalitně. Právě odsud pramení ten zmatek spousty posluchačů, kteří si koupili jakože blackové album a dostalo se jim ve skutečnosti něčeho diametrálně odlišného. Spousta z nich si pokládala opatrnou otázku: „Počkat… tohle nezní jako black… takže… líbí se mi to? Může se mi to líbit?“ Z recenzí je takový přístup jasně vidět, všichni říkají, jak nesmíme brát Mareridt jako black metal, i když se ta deska takhle sakra propaguje. Takže teď pojďme k písním, které posunují album do popového žánru:

První je samozřejmě zasněná Crown, která se lidem moc líbila. Malá zajímavost pro milovníky této písně: četli jste si text? Zpívá se tam o „kurvě“, což třeba mně osobně přijde docela rušivé, vzhledem k „magickému“ a „éterickému“ vyznění celé písně, ale to je každého věc. Struktura motivů Crown je jednoduchoučké A-B-A-B-C. Další písní, která by sem měla patřit, je Funeral, která je takovým zvláštním spletencem zvuků, kde nic nezní nějak výrazně a během skladby se není čeho chytit. Někteří recenzenti si toho také všimli a kolem skladby prošli mlčky dále, ale víte, proč tenhle song nikoho moc nebavil? Protože je v něm jen jeden, byť trochu složitější, motiv. Skladba se nikam nevyvíjí a stojí na místě, takže prostě není co poslouchat. Kdybych skladbu hodil na loop, jako nějaké youtube video „Funeral 20h version“ tak byste mohli kdykoli od poslechu odejít, dát si kafe, vrátit se a o nic byste nepřišli, protože skladba je pořád stejná, jen se vine jako had donekonečna. Další v pořadí je Gladiatrix, se strukturou A-B-A-B. Tady opravdu už zase vyškrabujeme příslovečný hrnec nápadů a po intru/sloce prostě opakujeme stejný refrén dvakrát (druhé „A“ je tu jenom hmkání). Poslední věcička v tomto odseku je směšná Børnehjem, kde mi naprosto uniká umělecký záměr této skladby. Nejspíš to měl být pohled do nitra duše nočními můrami trpící protagonistky, jenže… uf. Ve skladbě je použit prapodivný efekt na hlas, který vytváří iluzi dětského hlásku, jenže je neuvěřitelně nepovedený, zní to jako když se vám pokazí magneťák a udělá to takový ten myší orchestr s nepřirozeně vysokým a pokřiveným zvukem. Naprosto směšné, ztrácí se jakákoli uvěřitelnost, nehledě na demenci textu, který je hloupý a infantilní. Myslím, že autorka měla v plánu vyvolat něco podobného scéně ze Silent Hillu, s démony posedlou holčičkou… ale naprosto selhala a vytvořila odpornou parodii sebe sama.

Těmito skladbami však výčet popového žánru na Mareridt nekončí. Amaliin pop (pro nedostatek lépe se hodících slov) zamořuje album v nejrůznějších koutech a vykukuje na posluchače hned tu a hned tam, smíchán s druhými dvěma hlavními žánry. Eklektika je opravdu slovo nejlépe se hodící pro popis celé desky. Slepenec prapodivných partů. Netvůrčí spojení jednotlivých nápadů, s kterými Amalie přicapkala do studia, aniž by měla sebemenší představu, co s nima chce teda dělat. Mareridt není black metal. Mareridt není ani folk. Mareridt je pop, na který byla autorka zvyklá a který je strategicky ozvláštněn několika málo party s kytarami a screamem. Většina skladeb zůstává neuvěřitelně jednoduchá ve své struktuře, je to nenápaditá a mechanicky slepená chiméra.

Položíme-li si poměrně složitou otázku, „Co odlišuje dobrou hudbu od špatné?“, pak bych za sebe mezi jinými prvky (je jich víc, takových znaků kvalitní hudby, nebo kvalitního umění obecně) uvedl jeden, kterému řekněme pracovně „uvědomělost“. Jde zjednodušeně o to, že umělecké dílo (v tomto případě píseň) musí plnit nějakou emocionální funkci. Umělec má před sebou nějaký cíl (chce předat posluchači emoci nočních můr, kupříkladu) a ten realizuje s pomocí dostupné technologie (nástroje, zpěv, technika hry). Výsledek takovéto uvědomělé práce bude v ideálním případě dílo, ve kterém mají všechny prvky své dané místo a plní svou funkci v rámci celku. V hudbě by tedy písně měly následovat nějaký předem daný vzorec, nějakou myšlenku, kterou si autor předem stanovil. Píseň se tedy může skládat třeba z intra – sloky – refrénu – sloky s obměnou melodie nebo jinými nástroji – refrénu s obměnou – mezihrou – vrcholem skladby – refrénu s obměnou – konce. Píseň jde odněkud někam (jako příběh), postupně se přidávají další a další prvky, obměňuje se, aby posluchače nenudila, až dojde k vrcholu (hraje všechno nebo tak něco) a pak dojde k uvolnění napětí (konec). Připomíná to strukturu literárních děl – ta by také měla následovat určitý systém (vzpomeňme si na tu hloupou osnovu vypravování ve škole ve slohu). Můžete mít samozřejmě i experimentální hudbu, která tato pravidla boří, ale ta má obrovské nároky na schopnosti autora i trpělivost a vkus posluchače, a ne vždy je zaručen adekvátní výsledek.

Amalie ve své tvorbě na Mareridt bohužel k písním přistupuje mechanicky a bez jakékoli předem dané myšlenky. Na wikipedii se píše, že vešla do studia s asi 50 nápady a lepilo se to nejspíš až na koleně přímo tam, s pomocí producenta (což potvrzuje i sama autorka v rozhovoru pro Metalshop na BA). Album zní adekvátně tomuto přístupu. Výsledkem takové činnosti je, že žádná píseň není kompaktní, v písních slyšíme vatu, písně nemají žádný kulminační střed (zkuste mi klidně oponovat, ale myslím, že tam není nikde ani jeden), mechanicky prostě střídáme refrén-sloku, A-B-A-B. Písně jsou také velmi krátké a nemají tak většinou ani možnost nějakým způsobem vykvést do něčeho většího a hlubšího. Jednotlivé písně na sebe také nijak logicky nenavazují, jsou prostě naházeny jedna vedle druhé (kromě prvních 4, možná ty byly seřazeny uvědoměle).

 

5. Propagace a odezva

 

Ať už z vlastního popudu, nebo z pragmatických důvodů, Myrkur bere propagaci sebe a svého projektu velmi vážně. Její profil na Instagramu je pro fanoušky zdrojem nejen útržků z její hudby (takový bonus content), ale také je obrazem toho, jak se chce Amalie před veřejností a komunitou prezentovat. Z příspěvků je jasné, že se chce jevit posluchačům jako éterická mystická žínka propagující tradice své domoviny a přímo dýchající jemnou ženskostí, což je pro mnoho metalistů, jak jsem už podotkl výše, synonymum ideální ženy. Za sebe nehodlám dělat na adresu Amalie Bruun žádné komentáře ohledně jejího vzhledu, neboť se tu zabýváme hudbou – jenže většina recenzentů se neudržela a přeci jen ověnčili Amalii vzletnými a zasněnými přívlastky ohledně její krásy. Všem se zkrátka Amalie jako žena moc líbí. Neříkám, že je to špatně – je to každého osobní věc, jenže když cítíte potřebu to zmiňovat i v recenzi na hudbu dané krásky, někdo by mohl nabýt pocitu, že můžete mít sklony ji hodnotit pod vlivem toho, že ji dělá nádherná dívka – a tedy se k hudbě nebudete stavět tak kriticky, jako kdyby ji nahrál obyčejný týpek s bradkou a vlasama po pás. Nebudu to nijak dokazovat, ale faktem zůstává, že vzhled autorky nepochybně přispívá k přijetí její hudby (aktivita zpěvačky při propagaci sebe sama nemůže být náhodná, nevěřím, že je prostě jenom gigantická narcistka). Většina recenzentů Mareridt (i jiná alba) také takto prezentovala: jako hudbu, kterou má na svědomí drobná severská kráska.

Běžné recenze na Myrkur znějí ve svých prvních odstavcích přibližně takhle: „Myrkur vyvolává kontroverzi v metalové komunitě a dostává hejt od ortodoxních blackařů za to, že údajně kazí black metal, nebo ho neumí hrát. Ale já na nějaké předsudky nehledím a hodnotím objektivně.“  Na konci kýžený recenzent potvrdí sám sobě i svým čtenářům, že on není takový omezený debil, protože jemu se Myrkur docela líbí a že hejtovat krásnou ženu fakt není cool. Mám k tomuhle pár připomínek.

Jednak ohledně slov kontroverze rozkol: o těchto bychom mohli mluvit pouze v případě, že je komunita opravdu rozdělená, půl na půl, spousta lidí to nesnáší a spousta lidí to má rádo. Tohle musíte dokázat, to nestačí jenom říct, vy balvani, jelikož skrze tento fakt všichni evidentně přistupujete k hodnocení alba – jakože „testujete oprávněnost této kontroverze“. Nikde jsem neviděl žádné velké hádky na netu ohledně alb Myrkur, vždycky je to jednotlivec, na kterého v komentech řve opoziční většina (ať z té, nebo z té strany), což má příčinu v tom, že každý žijeme ve své internetové bublině, a když vlezete do cizí společnosti s opačným názorem, tak vás prostě sežerou (viz komentáře u recenze na Sicmaggotu).

A taky, i kdyby existovaly nějaké hrozné hejtovní komenty na adresu tvorby Myrkur, tak proč bych jako měl brát v úvahu, že nějaký metloš s FB nickem Satanius Diabolos z Prahy si myslí, že Myrkur je kravina pro buzny? Slova a názory nějakého marginálního blba na netu jsou naprosto nepodstatná. Jako názory autorit by se daly brát možná tak recenze. Takže se mrkněme, jak dílo zhodnotili čeští a slovenští recenzenti, třeba tu kontroverzi odhalíme právě tady:

Stray, Crazy Diamond70 %
Z mého pohledu tak jde určitě o pozoruhodnou a talentovanou umělkyni, která zde prezentuje pár naprosto skvostných skladeb, doplněných na osmatřicetiminutový nosič o nějakou tu pofidérní vatu a skladatelsky zas ne až tak pevnou výplň, asi za účelem stůj co stůj zasytit hlad po čemsi bytostně severském a skandinávském. Kdyby se jednalo o šestiskladbové EP volil bych určitě známku vyšší, takhle díky těm několika skvělým skladbám a velmi zajímavému hlasu za 70%.“

Coornelus, Fobia Zine: 6/10
Druhá deska MYRKUR není rozhodně taková bída, aby se tak mohutně hejtovala. (…) …dělat z MYRKUR blbost nejvyššího stupně mi přijde zbytečné. To samé platí i pro superlativy, kterými se na její konto také nešetří.“

H., Sicmaggot:
Ten nejvyšší a zásadní důvod, proč si „Mareridt“ zaslouží jednoznačně odmítavý postoj, je jenom a pouze kvalita respektive nekvalita hudebního obsahu. Myrkur hraje black metal pro lidi, kteří black metal vůbec neposlouchají… a také mu vůbec nerozumí.“

Demonick, Valhalla.sk: 7,5/10
Úspech je ale určite oprávnený a bude skutočne zaujímavé sledovať ďalší vývoj kariéry tejto sympatickej dánskej interpretky.“

Danny, Kidsandheroes:
„Myrkur na letošním albu Mareridt opět láme žánrové hranice, byť už není tak radikální, jako na svém eponymním demu z roku 2014 a především debutu M. Nad black metalovou formou vítězí folkový obsah, pořádně mrazivý. (…) Byť jede album Mareridt podle jasného vzorce, dokáže zaujmout a věřím, že Amalie na něm spojila dvě své hudební lásky.“

Bhut, Echoes zine: 6/10
Otázkou je, jestli je ta deska blbá. Není. Toto album se možná okatě inspiruje jinde, evidentně se při jeho tvorbě vědělo na kterou hlavičku hřebíček uhodit. (…) Přesto jde hovořit o dobré práci a kvalitním díle ovlivněném hnijícím (jako když tleje listí na podzim) black metalem folklorního ducha v kombinaci s atmosféricky doomovou náladou spadající až někam do snivých končin.

Tady vidíte všechny české a slovenské weby, které Mareridt a Myrkur pokryly v recenzích (snad jsem na nikoho nezapomněl). Ptám se tedy – kde je ta kontroverze? Všichni (dobře, kromě Sicmaggotu) se shodli, že deska je nadprůměrná a kdo hodnotil číselně, tak hodnotil 6-8/10, což je hodnocení fakt docela dobré (teda jak já rozumím číselnému hodnocení, ale pravda, že někteří hážou sedmičky nalevo napravo každý den). Žádný rozkol, žádná kontroverze u tvorby Myrkur není, většině lidí se to líbí a většina se k tomu staví hodně pozitivně. U zahraničních webů najdete situaci velmi podobnou. Takže přestaňte s tím únavným kecem o tom, že Myrkur testuje mantinely tolerance metalových fanoušků a podobně! Pokud tedy ve slovníku cizích slov není napsané u hesla kontroverze vysvětlení „situace, ve které Sicmaggot hejtuje to, co všichni ostatní mají rádi“. Samozřejmě, Myrkur vyvolala na webech a internetu jistou diskuzi, ale na to, abych to nazval kontroverzním přijetím alba, budete muset vyštrachat ze šuplíku víc než fejsbukové názory jakéhosi Paganiuse Pivuse Blackuse. Takoví Sabaton nebo Avantasia dostávají v komentářích na netu mnohem horší sodu.

Ano, hejty existují. Ale ptám se, proč bychom měli
brát v úvahu dementní parodizující videa plné
metalové trapňoučké provokace… shodou okolností
je ve videu ale i velmi dobrá pointa ohledně toho,
čím se Myrkur „inspiruje“ a jakým způsobem to zahrnuje
do své tvorby.

Počkat – ale jestli ve skutečnosti o nějaké kontroverzi těžko můžeme mluvit, tak odkud se tento názor, kterým všichni recenzenti začínají své příspěvky, bere? Ano – je dost dobře možné, že prostě v ovzduší opravdu byla nějaká atmosféra konfliktu ohledně Myrkur, nebo že na internetu probíhaly nelítostné boje v komentářích a na fórech, rodiny byly rozvráceny, lidé přišli o práci, Kain zabil Ábela kvůli tomu, že se mu líbila Myrkur… ale může k tomu být i jiný důvod? Během svého nabírání zdrojů na internetu jsem totiž našel jisté množství článků, které se věnovaly tématu hejtování Amalie Bruun. Např. zprávy v médiích o tom, že si zpěvačka zrušila sociální sítě kvůli tomu, že jí ortodoxní blackaři vyhrožovali smrtí a podobně. Můžete tomu věřit nebo ne, jenže vězte, že zrušení si jedné sociální sítě (zatímco samozřejmě zůstáváte i tak na nějaké jiné, přece neopustíte své fanoušky) je skvělý nástroj pro vyvolání senzace v prostředí publicistiky. Jsme teď v situaci, kdy nějací mytičtí hejteři masově neustále útočí na ubohou interpretku, aniž bychom někde viděli seriózní důkaz těchto útoků a interpretka pouští do veřejného prostoru tvrzení, že si kvůli tomu ruší sociální sítě, i když samozřejmě ne všechny (na západě je to mimochodem pro celebrity poměrně vážný krok, společnost v takových USA těmito tématy žije každý den a prožívá je úplně jinak než lidi u nás). Dovolím si tedy vyslovit předpoklad, že vyvolávání kontroverze ohledně Myrkur může být zčásti uvědomělá činnost nahrávací společnosti nebo kohokoli, kdo je zodpovědný za propagaci projektu, s jediným cílem: je to velmi dobrá reklama. Posuďte sami, milí čtenáři: když vám nabídnou poslechnout si „atmospheric folk black metal“, nebo „controversial female-fronted atmospheric folk black metal“, co byste si vybrali k poslechu raději? Nakolik se tedy kontroverze rozdmýchává uměle a nakolik je skutečná, to je otázka přinejmenším k zamyšlení.

Ale dost s hypotézami. Co si československé hudební autority myslely o Mareridt obecně, kromě toho, že je to kontroverzní projekt a že Amalie je kočena? Viděli jsme, že všeobecně bylo album přijato pozitivně a získalo nadprůměrná hodnocení plné slovních kudrlinek a klasické recenzní vaty. Konkrétně všichni recenzenti (Sicmaggot teď nechám stranou, ten zhejtoval skoro všechno, ve svých nejlepších tradicích) chválili 2 blackové skladby, Måneblôt Ulvinde. Líbil se jim zpěv, nazývali jej folklorním, autentickým a zasněným. Machrovali, že vědí, co je kulning a nyckelharpa a potvrzovali tím svoji domněnku, že album má hlubokou folkovou nebo dokonce lidovou složku.

Zatím jsme během celé naší podrobné kritiky došli k tomu, že o black metalu se nedá mluvit nejen u alba jako celku, ale dokonce ani moc ne u dvou zmíněných „blackových“ oblíbenců. O zpěvu jsme si říkali podrobně a srovnávali jej s ostatními styly – není autentický a není folklorní, je to běžný zasněný pop, který řeší vztahy a emoce s nimi související. Kulning a nyckelharpa mají hodnotu pochybnou, neboť je rozhodně neslyšíme dost a rozhodně nám v partech s nimi nepředvádějí nic překvapivého ani bůhvíjak artistického.

Podrobněji závěry rozebereme za chviličku, ale pro všechny ty, kterým se Mareridt líbilo a aplaudovali mu, mám upřímnou a dobře míněnou radu. Vlezte na internet a zkuste si vyhledat nějaký moderní pop, nebo „dream pop“. Začněte třeba u té nešťastné Lany Del Rey, kterou všichni zmiňovali, protože nikoho jiného neznají. Zabrouzdejte si po Youtubu, bez předsudků. Myslím, že najdete spoustu interpretek a interpretů, kteří tvoří hudbu, která by se vám mohla líbit, oslovit vás a zůstane s vámi v životě dlouho. Hudbu, i když ne metalovou, tak třeba i upřímnou, plnou emocí i skladatelské kompetence. A co na tom, že to bude pop? Aspoň to bude upřímné a nikdo vám nebude tvrdit, že je to „black metal“, jen aby z vás vytáhl peníze za to, že si od něho koupíte obyčejný popík. A když jsme u toho vytahování peněz…

 

6. Závěry

 

Když člověk mluví o takovém albu, jakým je Mareridt, tak se mu neustále vrací na mysl 3 pojmy: jednoduchostlenost a inkompetence. Jde o 3 slova, která by se dala uvést jako vysvětlení toho, proč je album takové, jaké je. Která z těchto možností je správná, to se asi nikdy nedozvíme, leda by Amalie vystoupila a konečně v nějakém rozhovoru popsala svůj tvůrčí proces – tomu se ale prozatím umně vyhýbá. Takže co můžeme o Mareridt říci na závěr?

Co se jednoduchosti týče, tak jde o naprosto základní vlastnost celého díla. Žádná píseň není nikdy nějak složitá, nebo komplexní. V písních se střídají mechanicky sloky a refrény. V písních je málo konkrétního obsahu: motivů slyšíme málo, melodií slyšíme málo, nástrojů slyšíme málo, zpěv má jen několik poloh. Písně jsou krátké (i když to pro black metal není typické) a často jsou useknuty, jako bychom prostě vystříleli patrony a konec, šlus. Na albu sice autorka kombinuje až 3 různé žánry, jenže v písních nikdy nejsou zakomponovány nějak umně nebo originálně. Žánry se vynořují a pak zase mizí v zapomnění. Nejvýraznějším prvkem na albu je jakýsi neuchopitelný žglomb takového povrchního popového skladatelství, který je slyšet jak ve struktuře všech skladeb, tak v hlasovém projevu a technice hry na nástroje. Z žánru moderní popmusic je vzato spíše to horší: primitivitapředvídatelnost kýč. Folk se na albu sem tam kmitne, ale místo toho, aby nám byla představena skandinávská lidová kultura nějak hlouběji a atraktivněji, abychom se třeba i něco dozvěděli a něco nového slyšeli a zažili (mrkněte třeba na projekt Myrkgrav), je ten samý folk selektivně osekán a strategicky umístěn na desku, aby plnil funkci Potěmkinovy vesnice: v úvodní skladbě uslyšíte kulning a hned si máte myslet, že je to folkové a tradiční album, i když je to reálně předposlední příležitost, kdy tuto techniku na celé desce uslyšíte. Předposlední Kætteren vám má tuto skutečnost opět na závěr připomenout, abyste nezapomněli o albu přemýšlet, jako o folkovém. Rád bych rozebral black metal, který se na Mareridt vyskytuje, jenže je ho tak málo, že to vlastně ani moc nejde. Na black i doom, který nám je k dispozici, se vztahují stejné výtky, jako na ostatní žánry – jednoduchost a primitivnost, slepenec náhodných nápadů bez vyššího záměru.

Eklektika alba, tedy mechanické pospojování nápadů a žánrů dohromady, má schopnost zamotat hlavu skoro všem, kdo si desku poslechnou. Vytvoří v hlavě posluchače hotový guláš. Co jsem to právě slyšel? Je to na jednu stranu black metal, na druhou stranu ho tam neslyším… Ale zpívání je to pěkné, to jo… I eklektické album by se ale dalo teoreticky nahrát zajímavě a dobře (napadá mě třeba Igorrr) – jenže Mareridt trpí jedním nepřehlédnutelným neduhem: autorka neměla nejmenší ponětí, jak chce, aby výsledné písně zněly. Buď to, nebo je nekompetentní a levá, vyberte si. Skladby nikam nevedou, nekulminují, nemají žádný smysl nebo myšlenku. Jako takové vytvářejí jedinou výslednou emoci – zmatení (a u někoho nudu). S absencí autorského záměru je spojena další výtka: na začátku jsme si říkali, že podle autorky samotné bylo album inspirováno nočními můrami. No tak, milí čtenáři – může někdo z vás říct, že tuhle inspiraci při poslechu v písních uslyšel? Kde je ten děs nočních můr? Kde jsou ty neforemné zrůdy z bahna, které po vás natahují slizké pařáty? Kde je vysoká pokřivená postava stojící vedle kolébky vašeho dítěte? Kde je pocit hrůzy, když si uvědomíte, že v prázdném domě nejste sami? Odpověď samozřejmě zní „nikde“. Dokonce ani recenzenti na netu nebyli schopni popsat album jako „děsivé“, nebo „znepokojivé“. Všichni mluví jenom o „mrazivém islandském chladu“, o „ozvěnách nad fjordem“, nebo o „melancholii ve snových končinách“. Řeknu vám, kdybych měl takové noční můry, tak by to bylo docela v pohodě a žádné prášky bych na to brát nemusel ani nechtěl, zní to jako super zážitek. Zpracovat své noční můry – to byl také jediný autorský cíl, který nám Amalie odhalila. A v tomto jediném cíli album rovněž selhává, přičemž nehorázně. Byly ty kecy o nočních můrách jenom zábavnou historkou pro metalisty, kteří na podobná témata zpravidla berou?

Nyní, na konci analýzy, bych se rád vyjádřil k věci aktuální: k letošnímu albu Folkesange. Ptáte-li se, jaké Folkesange je, jestli se umělkyně poučila ze svých nedostatků na Mareridt, jestli byste do Folkesange třeba investovali, pak vám rád odpovím jednoduše a rozhodnete se určitě sami: Folkesange trpí naprosto všemi stejnými neduhy, jako Mareridt. Základní vlastnosti nové desky jsou opět jednoduchostsázka na aktuálně populární fenomény v internetové kultuře, masivní propagace ve směru tradičnosti a autenticity a těžká inspirace u jiných projektů. U posledního bodu bych rád podotkl, že na Folkesange člověk zažívá neustále pocit déjà vu, neboť některé akordové postupy jsou nejspíše přímo přeneseny z písní jiných projektů. Album přitom není v žádném případě tradiční nebo autentické a nemá nic, opakuji NIC společného se skandinávským folklorem. Je jako Enya, je jako Blackmoore’s Night, je jako Mlhy Avalonu, je jako hra God of War 4. Ale nedejte na nikoho, kdo vám bude tvrdit, že je to lidové umění, jako to tvrdí pisálci ve Sparku (i když pojem lidové umění znamená něco jiného, než si oni nejspíše myslí).

Kromě toho, že Folkesange prohlašují za „lidové umění“, bylo
vybráno Sparkem dokonce jako album měsíce.

Myrkur se prezentuje jako kontroverzní umělkyně – zatímco reálné podklady k tomuto tvrzení jsou přinejmenším pochybné. Kontroverze ale pomáhá dnešnímu umělci v jednoduchém úkolu: prodat dílo. Řeknu to ještě jednou: dementi na netu vyhrožujou smrtí kdejakému tvůrci. Kdejakému. Ale najednou z toho zrovna Myrkur začne dělat haló. Jde o situaci přinejmenším podezřelou. Důraz na propagaci projektu ale nepochybně sklidil své ovoce, neboť i přes všechny výtky, které jsme v rozboru viděli, bylo album přijato kladně a zahaleno superlativy jak na světových platformách, tak v tuzemsku. Mám k tomuto vlastní vysvětlení: lidé, kteří recenzují a poslouchají primárně metal, nemají zpravidla bůhvíjak široký rozhled v hudbě obecně. Jak jsem říkal už v předchozím rozboru: jestli to je metal, je to dobré, jestli ne, je to kokotina. Samozřejmě na vás, milí čtenáři, to neplatí, my jsme všichni lidé povolaní a kriticky uvažující. Ale běžný metalista nebo recenzent se při střetu s eklektickým Mareridt často zamotal do vlastních omezených stereotypů a album, které je vlastně opatrně přitesaným nekvalitním pseudometalopopem, najednou ohodnotil jako „svěží“, „autentické“, „úchvatně zazpívané“ a podobnými pochvalami, jelikož prostě neměl moc s čím srovnat. Když jste v životě nehrabali trávu a někdo vám dá do ruky vidle se slovy „tohle je na hrabání trávy“, tak vám budou i ty vidle připadat jako obstojný nástroj – prostě z toho důvodu, že nevíte o existenci hrábí. Vkus je mimo jiné kategorie zkušenosti – a jelikož s folkem nebo s popem recenzenti a posluchači moc zkušeností neměli, tak si nechali prodat zpitvořenou verzi obojího.

Je-li Myrkur bezduchý kalkul vytvořený pro zisk, nebo jen neúspěšný umělecký pokus, to si můžete rozhodnout sami, milí čtenáři. Osobně si myslím, že třebaže je Amalie Bruun tvůrkyní poměrně nekompetentní a nepochybně je v Myrkur přítomen silný prvek komerce, pravda bude přeci jen někde uprostřed. Snad jsem tímto svým příspěvkem pomohl vnést trochu světla do probíhající internetové či hospodské diskuze na téma „Myrkur: demence nebo kvalita?“. Nezapomínejme, že kriticky bychom měli přemýšlet i o hudbě, kterou posloucháme. Jinak se někdy může stát, že vám prodají špalek se štítkem „pes“ a vy ho budete hrdě vláčet za sebou na vodítku.

 


UŽITÉ ZDROJE

Termín eklektický: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 2001, 2. vyd.

Všechny fotografie jsou vzaty z oficiálního instagramu projektu Myrkur. Ano, ne z osobního profilu Amalie, ale z profilu projektu. Doporučuji i ostatním se mrknout a prozkoumat jej pro představu, jak se umělkyně prezentuje, je tam mnohem více podivných fotek, já jsem vybíral spíše ty neutrální.

U videí uploader je, vypisovat to nebudu.

Reagoval jsem na recenze českých a slovenských webů, jmenovitě:

CrazyDiamond.cz

Echoes

Fobia zine

Kids and Heroes

Sicmaggot

Valhalla.sk 

Původní obraz „recenzentů“ se jmenuje „The Council of the Royal Academy selecting Pictures for the Exhibition, 1875„. Autorem je Charles West Cope, namaloval jej v roce 1876.

Author: Jan

3 thoughts on “Myrkur: Mareridt. Rozbor alba.

  1. Nechápu, proč někdo věnuje tolik úsilí rozebírání zrovna tohohle, mně to připadá jen nudné a to včetně diskuzí na téma kýč/umění, kalkul/upřímné.

    1. Jedna z odpovědí na otázku „proč zrovna tohle, vždyť je to nudné“ se skrývá už v té otázce samotné: snažím se přijít na to, PROČ to album může na lidi působit nudně a jaké jeho konkrétní prvky by mohly třeba i tu tvoji nudu způsobovat.
      Jiný důvod proč tomu věnovat tolik úsilí by mohl být pak třeba ten, že by to mohlo pomoct začínajícím kapelám, upozornit je na konkrétní věci, kterým je lepší se při vymýšlení písniček vyhnout.
      A o různých dalších důvodech proč dělat ten rozbor mluvím v tom textu několikrát…

      (P.S. Téma kýč/umění se v té kritice neřeší, i když myslím že by se to mohlo pokrýt v budoucnu u něčeho jiného.)

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.