Percival: Slava II – Pieśni Słowian Wschodnich. Rozbor alba.

6. prosince 2014 spatřilo světlo světa folkové album Slava II – Pieśni Słowian Wschodnich. Nahrála jej polská kapela Percival, jako druhou část své trilogie Slava, ve které se autoři snaží posluchačům přiblížit hudbu, kulturu a historii slovanských národů: jižních, východních a západních. Jako člověk, který se profesně i volnočasově o téma slovanství dlouhodobě zajímá (hudbu nevyjímaje) mě samozřejmě album neminulo. Dojmy z jeho poslechu u mě byly obecně nevalné, jenže to je přece dneska jenom názor a pokud někdo stejné album bude považovat za skvěle nahrané, zahrané a složené, tak je to tvrzení proti tvrzení a diskuze je u konce. Ze zkušenosti vím, že krátké vyjádření formou běžné hudební recenze většinou nestačí k důkladnému rozebrání jakéhokoliv díla a recenzent nemá u tohoto krátkého žánru v podstatě možnost bránit se komentářům lidí, kteří s jeho závěry nesouhlasí. Ne, recenze dneska už nestačí, potřebujeme změnit žánr a napsat obsáhlou kritiku. Pokusím se teď tedy obšírně rozebrat celé album Slava II, podrobně se zaměřit na jeho silné a slabé stránky a pochopit, proč zní tak, jak zní a jakým způsobem působí na posluchače. Mnoho autorů recenzí se potýká s běžným protiargumentem, který zní: „každý máme jiný názor, každému se líbí něco jiného a ty nejsi objektivní, jenom hejtuješ“. Takže, vážení přátelé, berte tento můj rozbor jako pokus o co nejvíce objektivní kritiku, kde se snažím odvolávat na konkrétní zdroje, srovnávat a své závěry dokazovat. Možná, že se někdo zděsí při pohledu na délku celého tohodle výtvoru, ale obávám se, že uvědomělá kritika není recenze, kterou někdo zbuší za dvacet minut na základě tří poslechů v autobuse. Popadněte kafe nebo čaj a pojďme se ponořit do hudby východních Slovanů.

1. Kapela a album

 

Ve zkratce pro ty, kteří neví, kdo nebo co to Percival je: Percival je polská hudební skupina, která hraje, jak sama tvrdí, „historickou slovanskou hudbu“. V roce 2005 ji založili členové věhlasné polské folk metalové skupiny Percival Shuttenbach: Katarzyna Bromirska a Mikolaj Rybacki. Kapela s kreativním a originálním jménem Percival tedy evidentně starým pardálům polského folk metalu slouží jako jejich akustické vyžití. Díru do světa v poslední době udělali tím, že se podíleli na soundtracku k sérii počítačových her Zaklínač, což je taky nejspíš jediná možnost, jak by se o nich běžný jouda mohl dozvědět a projevit zájem o jejich činnost. Zaklínač obecně Percivalům dodává značný vliv u běžného posluchače – jejich hudba se už neomezuje jenom na úzký okruh nadšenců do slovanské historie a kultury, ale má moc zaujmout a přiučit něčemu i širší davy.

Žánrově se Percival zpravidla řadí jako „historický folk“, nebo „historická rekonstrukce“: tvrdí to o nich wikipedie a sami to o sobě také prohlašují v rozhovorech. Tímto potenciální hodnota jejich hudby ještě stoupá, protože dělat rekonstrukci historické hudby je neuvěřitelně náročné na znalosti, výzkum i samotné schopnosti hudebníka. Každý, kdo tvoří v duchu tohoto žánru a snaží se dnešnímu posluchačstvu přiblížit někdejší zapomenutý svět, má můj obdiv, takže když jsem se do poslechu pouštěl, hype mi nechyběl.

Obsahově se Percival vymezuje jako historická hudba Slovanů. Někdy kolem roku 2012 se kapela rozhodla k velkolepému projektu „Slava“, ve kterém by postupně byla představena hudba všech třech slovanských větví – jižních, východních a západních. Ambiciózní cíl začal nabírat kontury s vydáním prvního dílu trilogie s názvem Slava I Pieśni Słowian poludniowych, tedy „písní jižních Slovanů“.

Hudba slovanského jihu není široce nijak extra známá, až na balkánskou dechovku, která svou nekompromisností a dynamikou našla oblibu u širokého spektra lidí. Výsledné album Slava I bych hodnotil podprůměrně, popsal bych jej jako ubíjející nudu, ale jelikož nejsem bůhvíjak zběhlý v oblasti jihoslovanské hudby ani kultury, nemůžu v tomto ohledu nabídnout jako kritiku více než své subjektvní zívnutí. Toto se ale razantně mění roku 2014 s vydáním druhé části trilogie – Piesni Słowian Wschodnich, písní Východních Slovanů. Na této půdě se již cítím dostatečně kompetentní udělat komplexní rozbor výsledného díla. Pojďme se tedy podívat na to, jak se skupina Percival poprala s výzvou, kterou si před sebe sami postavili. Je výsledek jejich lopotné studijní práce a muzikantského nasazení hoden místa v síních slávy folku a rekonstruované hudby?

No, než začneme, pojďme si o tématu alba říct pár slov:

 

2. Východoslovanský folklor

 

Východní Slované obývají teritoria východní Evropy po více než tisíc let. Po celé své dějiny zažívali úspěchy i pády. Civilizace, které vybudovali, zanikaly někdy pod kopyty cizích vojsk, někdy rukama vlastních příbuzných. Vytvářely se nové společenské vztahy a staré se bortily. Desítky unikátních řemesel a profesí nacházely své místo na rozsáhlých prostorách Rusi – na travnatých nížinách i v hlubokých roklích a tajemných hvozdech. Strohý zemědělský život dal člověku prostotu a přímočarost v uvažování a tvorbě. Nezkrocené okolí pak neustále jitřilo jeho představivost. V hájích se ukrývaly mytické bytosti. Tvorové z jiného světa, před kterými bylo potřeba chránit nejen sebe, ale i svou úrodu a komunitu. V desítkách místních nářečí tak východní Slované vytvářeli nedozírnou studnici ústní lidové tradice. Zaklínání, příběhy, říkanky, písně pracovní i obřadní. Rituály, práce, radost a žal. Život. To, čemu se později začne říkat ústní lidová kultura neboli zkráceně folklor.

Na počátku 19. stol. se pak o tuto činnost běžného člověka začali zajímat intelektuálové a díky tomu, že nelenili a v zablácených holínkách si to úporně mašírovali venkovem, zapisujíc kdejaký klep, který jim kdejaký strýc u plůtku pověděl, dneska můžeme my, lidé 21. stol., obdivovat krásu někdejší lidové tvořivosti. Folklor každopádně není jenom zpěvník. Jde o systém vztahů. Zjednodušeně řečeno lze folklor rozdělit podobně, jako každé jiné umění.

Například u lidové písně máme jednotlivé žánry a každá píseň se pak nějakým způsobem zpívá, máme k nim různé druhy tanců, ke kterým se některé písně zase zpívat nemají. Folklor je prostě systém tabu a dogmat. Pracovní písně se nebudou zpívat na svatbě a pohřební písně vám nikdo nezazpívá při práci, často dokonce ani ze srandy. Mimochodem toto je běžný konflikt, se kterým se sběratelé folkloru na svých expedicích setkávali – že strejc zásadně odmítal zazpívat u sebe na lavičce pohřební song. Kromě toho má lidová píseň také svou danou formu – prostě je zvykem, že se hraje a zpívá takhle a takhle a hotovo. Kdo to porušil a účastníkům se jeho přednes nelíbil, prostě od nich dostal na budku a bylo to. Tímhle způsobem lidová kultura zajišťovala, že „tradice zůstane zachována“. Z tohoto všeho plyne jediné – folklor bychom v ideálním světě NEMĚLI ohýbat, jak se nám zlíbí.

S tím, jak lidová kultura postupně mizí a zaměňuje ji kultura industriální, masová, urbanistická, nebo jak tomu chcete říkat, se samozřejmě objevili lidi, kteří zatoužili folklor právě takhle ohnout, dodat mu nový šmrnc a zahrát ho jinak. Tak se na světě objevuje žánr folk world music. Některé pokusy, jak už to bývá, dopadají úspěšně, některé pak hrozivě špatně.

Čendeš – příklad ohavného kýčovitého znásilnění
folklorní předlohy.

Ne každý žánr lidové písně taky předpokládá účast hudebních nástrojů. Některé písně se hrají, jiné písně se zpívají. Na nástroje se hrálo hlavně u tanců, čas od času u balad, epických písní.  Užití nástrojů se zkrátka a dobře podstatně lišilo od jejich užití dneska, kdy v masové kultuře skoro nikdy neslyšíme čistý samostatný zpěv. Zatímco dneska se cítíme někdy až nepohodlně, když někdo zpívá jen tak bez doprovodu, v minulosti to bylo přesně naopak. Východní Slované pak mají některé své typické nástroje, které jsou s jejich kulturou spjaty a jejich ladění a způsob hry na ně definuje jejich lidovou hudbu. Jsou to samozřejmě dechové nástroje, jako běžné píšťaly, dvojačky, dudy a typické východoslovanské žalejky. Ze strunných nástrojů bývaly nejrozšířenější tzv. gusle, nástroj podobný moravskému cimbálu a tzv. gudok – malé improvizované housličky. Také se čas od času používaly různé bubny, které byly však omezeny spíše na poloprofesionální toulavé muzikanty, tzv. skomorochy. Jinak se bubny používaly takřka výhradně jako signální nástroje ve vojsku.

Vyobrazení starých ruských nástrojů: zleva gudok, gusle, signální jezdecký buben „tulumbas“.

Teď, když jsme si řekli ve zkratce něco o východoslovanském folkloru, o životě, který popisoval a o nástrojích, které používal, pojďme se podívat, co si pro nás přichystali muzikanti skupiny Percival:

V bookletu, který je k CDčku dodán, nám kapela přináší některé kusé informace o východoslovanském folkloru, teda spíše o konkrétních písních. Většinou ale nezjistíme nic o původu písně (někde je oblast, většinou ale ne), nebo o jejím žánru či funkci. Zjistíme, že se tam zpívá o mužíčkovi a ženušce, kteří jsou zamilovaní, nebo že je to píseň slavící jaro a úrodnost. Tohle info ale není v žádném případě není vždycky stejně obsáhlé: některé písně byly přeskočeny (buď na ně autoři zapomněli, nebo o nich nic nevěděli, každopádně je to k smíchu). Zatímco o skladbách „Oj ty misjacu“, nebo „Koň“ máme delší text, vyprávějící o magičnosti a tradičnosti písně, u lemkovské písně „Tomu Kosa“ nemáme vůbec nic. U ukrajinské písně „Zozulja“ máme velmi analytický popis „přepěkná píseň o kozáku a dívce“. Cha, to jste o tom nic nenašli? Nebo si ty popisky ve skutečnosti cucáte z prstu a z textů těchhle jste nic nedešifrovali? Ať je to, jak chce, popisky u písniček neuvádějí posluchače do kontextu, ale spíše připravují půdu pro jeho zážitek: uslyšíte magickou, tradiční, rustikální a duchovní hudbu našich hluboce mystických předků. Nakolik výsledná hudba ve skutečnosti odpovídá nejen realitě lidové hudby, ale i zadanému cíli autorů, se podíváme dále.

 

3. Analýza alba, strukturní problémy

 

3.1 Volba nástrojů

I když jde do jisté míry o kosmetickou záležitost, tak to, co jsem řekl výše, platí. Soubor nástrojů používaných v lidové hudbě daného národa má kolosální vliv na výsledný zvuk, melodiku a atmosféru hudby. Samozřejmě, teoreticky můžete folklor zahrát i na elektrickou kytaru, ale nevyhnutelně tím utrpí autenticita a přirozenost.

Hudba skupiny Percival je založená na třech hudebních nástrojích, které nás provázejí skoro všemi skladbami a definují výsledný zvuk i styl hry. Je to tzv. sáz, blízkovýchodní strunný drnkací nástroj, na který hraje kytarista Mikolaj Rybacki; byzantská lyra, malé smyčcové housličky, na které hraje Katarzyna Bromirska (která je ale, buďme upřímní, v nahrávkách většinou prostě zamění svým hrkajícím violoncellem) a všudypřítomné bubny, které udávají rytmus. Dále jsou na albu Slava II slyšet flétny, žalejky a cimbálek; tyto nástroje ale ve skladbách nemají větší podíl a jsou spíše kosmetickým prvkem, který se vynoří a zase zmizí.

Nejprve se podívejme na Rybackého sáz (opovažte se to brát jako nějaký dvojsmysl, vy perverzáci, sáz je hudební nástroj). Jak už jsem říkal, jde o strunný nástroj blízkého východu. Třebaže však východní Slované samozřejmě měli a mají s východními národy úzké styky, sáz nikdy nepronikl a nezakotvil se v jejich lidové hudbě. Sáz je typicky balkánský, turecký a arménský nástroj, takže… proč jste se rozhodli ho používat v historické hudbě bývalé Kyjevské Rusi, ve které nemá místo? Slované totiž měli vlastní varianty strunných nástrojů, které používali i k sólovému hraní, i k doprovodu. Byly to například už zmiňované gusle, drnkací nástroj, který je pro starou Rus div ne synonymem. Komukoli byste dali poslechnout zvuk guslí, ten by to okamžitě zařadil do Ruska, natolik silně je zvuk tohoto nástroje s Ruskem spjat! Gusle se ale na celém albu vůbec neobjevují. Místo toho se Percival rozhodli dále používat sáz tureckého původu, stejně, jako na předchozím albu, což je volba minimálně zvláštní. Ale důležité je samozřejmě především samotné použití nástroje (o tom později), ne jeho původ, takže pojďme dál:

Dalším stěžejním prvkem hudby Percivalů je tzv. byzantská lyra, což je poměrně široké označení skupiny malých housličkoidních nástrojů, typických opět pro Balkán, Řecko a Turecko. Na Rus také pronikla jedna varianta, tzv. gudok. Gudok je doložen dokonce archeologicky, dva exempláře byly vykopány ve Velkém Novgorodu – Percival však používá opět nástroj Balkánského původu rekonstruovaný podle vyobrazení a určený pro jiný typ hudby, třebaže k účelu historické rekonstrukce tu máme k dispozici naprosto konkrétní archeologický nález, který byl navíc typický pro oblast, kterou se snažíme ztvárnit. Proč? Je také na místě podotknout, že byzantskou lyru kapela používá, zdá se, spíše pro formu a pro to, aby naživo vypadali dobově: až na světlé výjimky na albu Slava II slyšíme Bromirské klasickou hru na cello. Na cello i na lyru Bromirská navíc hraje stejnou technikou – a že to je technika opravdu nepříliš složitá, to si ukážeme později.

Třetím bodem, na kterém se šířeji pozastavíme, je užití bubnů v hudbě skupiny Percival. Jak už jsem řekl výše – bubny byly v minulosti používány takřka výhradně jako vojenské signální nástroje a ve výjimečných případech byly používány potulnými pěvci a kejklíři – skomorochy. A když už jsme u těch skomorochů, tak se můžeme rovnou mrknout na to, jak taková sebranka středověkých muzikantů mohla vypadat a hlavně, jakou hudbu od nich středověké obecenstvo očekávalo. Ono se to totiž dost liší od toho, co na albu Slava II uslyšíte:
 

 
Pokud by nám šlo o historickou rekonstrukci, jak to všude kapela tvrdí, tak bych očekával méně bubnů a více různých dalších typických nástrojů, které mívaly rytmickou funkci, ale jak vidíme, tak v naší historické slovanské hudbě jsou používány nástroje, které ani historické ani slovanské moc nejsou.

Z dalších nástrojů jsou používány flétny, což by bylo v pořádku, samozřejmě záleží na hře samotné, ale o tom si povíme o něco později (cho cho). Dalším nástrojem, který se v nahrávkách mihne je žalejka, malý pastýřský roh, podobný šalmaji, který je však slyšet jen v povzdáli a neodpovídá tak nátuře nástroje ani stylu hry na něm. Žalejka, jako libovolný lidový plátkový nástroj, je agresivní mrcha, která přeřve všechno, co jí přijde do cesty. Flétničky a guslátka se ve zmatku rozprchávají a jen týraný cimbál, housle, nebo bubny se žalejce mají možnost vyrovnat. U Percivalů se nám dostalo tohoto:

Slyšíte žalejku? Je tam v na začátku v pozadí, takové super tiché vrčení.

Poslední z častých lidových nástrojů je cimbálek, což oceňuji jako krok správným směrem, malé cimbálky jsou opravdu častým a oblíbeným nástrojem východní Evropy, ale opět jej slyšíme bolestně zřídka, zatímco se většina prostoru udává cizokrajným těžkopádným nástrojům z jihu.

Obecně vzato jsou užívané nástroje poměrně v pořádku. Jejich výběr by mohl být uskutečněn daleko lépe, ale stále je to v rámci možností, nikdo tu nehraje na indický sitár, nebo didgeridoo. Nicméně na kapelu, která tvrdí, že hraje HISTORICKOU slovanskou hudbu, je to alespoň na mírné pozvednutí obočí. Používání nástrojů toho nebo onoho původu ale samo o sobě ještě nevypovídá nic. Důležitý je styl hry a struktura skladeb, mluvíme přece jen o adaptaci.

 

3.2 Hlas, zpěv a přednes textů

 

Nerad bych, abyste si to přebrali tak, že když mám zrovna já problém s hlasem Katarzyny Bromirské, tak to tak musí mít všichni, nebo že je to nějaký nezpochybnitelný fakt, že by do hudby tohoto typu seděl jiný hlas. Zabarvení hlasu je otázkou subjektivní preference. Tedy… v běžném autorském umění tomu tak je. Ovšem když děláme historickou slovanskou hudbu, tak se dají stanovit některá objektivní kritéria, podle kterých bychom mohli více nebo méně výsledné dílo hodnotit.

Hlas Katarzyny Bromirské je hlubokým, dýchavičným a místy až chraplavým hlasem šenkýřky, kterou nechcete v hospodě naštvat, protože kdyby vám jednu vlepila, tak odletíte oknem až na druhou stranu ulice. Jakkoli je chvályhodné, že Katarzyna, jsa poměrně drobnou dámou, je schopna tohoto hlasu operního basového zpěváka, osobně mi její projev zní hrozně nepřirozeně a otravně. K podobnému projevu s vývojem své tvorby došla i zpěvačka ruské Arkony Máša Archipová (která původně používala metalový growl), pracovně jsem tenkrát tento typ tlačeného polochraplavého ženského hlasu nazval „ožralá šenkérka“ a myslím že se toto označení hodí dobře i pro Katarzynu. To samozřejmě neznamená, že mé osobní preference určují kvalitu jejího projevu, to samozřejmě ne. Ale jelikož se Percivalové holedbají tím, že hrají historickou slovanskou hudbu a jejich repertoár je vzat z folklorního materiálu východoslovanských národů, pojďme si krátce poslechnout, jak zní typický projev Rusek, Ukrajinek a Bělorusek.

Srovnejme s projevem Katarzyny. Něco tu nesedí, hm? Pokud se vrátíme zpět k tomu, co jsem říkal na začátku, že folklor je svět dogmat a tabu, tak si v historické slovanské hudbě nemůžete jenom tak měnit zabarvení a výšku hlasu, přátelé. Samozřejmě, určitě se najdou východoslovanské ženy, které by nám i tímto hlubokým hlasem zazpívaly, ale ty budou mít většinou přes šedesát let a jejich fyzické dispozice tento nezvyklý projev zdůvodňují. Vlastně jsem už dříve někde takovýto podobný hlas ve folkoru slyšel… hm, kde jen to bylo? Á, ano! I když tam tenhle typ hlasu fungoval a byl na místě…

Naštěstí zpěv ve skupině Percival nestojí pouze na hlasu umělkyně Bromirské. Přidávají se k ní místy i další zpěvačky (s mnohem snesitelnějšími a typičtějšími hlasy, škoda že nehrají prim právě ony, ale co už) a dokonce zpěváci (prý je to Rybacki osobně). Katarzyna Bromirská dává tak prostor vyniknout svému hospodskému kuřáckému basu jen v nějakých 80 % alba, což samozřejmě není tak mnoho, že? Jaká škoda.

Se zpěvem je spojena další výtka, kterou lze výslednému albu Slava II přisoudit: jde o takřka naprostou absenci tzv. mnohohlasu (ukr. bahatoholossja, rus. mnogogolosije). Mysleli jste, že sborem začali v Rusku zpívat až Alexandrovci? Hó, dokonce i ti vycházejí ze staré tradice východoslovanského lidového zpěvu, ve kterém zaujímal sborový projev čestné a výrazné místo. Výrazné natolik, že dokonce i v dnešní popkultuře, ve hrách a filmech, pokud někde uslyšíte jakoby ruský sborový nápěv, okamžitě si to zařadíte do SSSR nebo carské říše. Východoslovanský mnohohlas má navíc ještě i tu zvláštnost, že je v něm zastoupeno hned několik typů, ne jenom že prostě deset lidí zpívá stejnou melodii najednou, ale i takové, ve kterém se jednotlivé party liší a vytváří se harmonie. Podívejme se na jeden příklad, ať máme představu o čem tu mluvím (muži zde):

Zpěv na albu Slava II toto všechno naprosto ignoruje, nějaké zárodky jsou vidět ve skladbách Zozulja Oj, u lisi a to je vše. Ještě ve skladbě Rosa, která je celá zpívaná sborově zpívaná, ale jde o zpěv homofonní, prostě stejnou melodii zpívají všichni. Je to snad tím, že by se autorům nechtělo otravovat s tímto poměrně složitým projevem lidové písně a nehledě na jeho hodnotu prostě dělali, že neexistuje a ve finále pořvávali své normální folk metalové party? Ať už je to, jak chce, výsledné dílo tímto rozhodnutím nezískává naprosto nic hodnotného – zatímco se v rozhovorech okázale mluví o tom, že „chceme posluchači přiblížit slovanskou kulturu“, tak ve skutečnosti tu samou kulturu zjednodušujeme a oklešťujeme, aby nám to představování zabralo co nejméně námahy.

Pokud budeme posuzovat Percival jako historickou hudbu, tak je hlas Katarzyny Bromirské absolutně neadekvátní, její projev vulgární a nerespektující specifika jazyků, ve kterých zpívá. Skoro všechny písně jsou Bromirskou zpívány stejně, nehledě na jejich původní funkci nebo prostředí. Sami si klidně jednotlivé písně srovnejte. Pokud si říkáte, že na tom nezáleží, tak mám pro vás možná novinku: při zpěvu lidové písně je správný přednes v souladu se zákonitostmi jazyka alfa a omega! Jazykový systém je totiž provázán se životním stylem etnosu, ke kterému patří, a vytváří tak právě to, čemu bychom řekli „národní tradiční poezie“. Tím, že toto Percival ignorují, dochází k deformaci lidové tvorby a „znesvěcení dědictví slovanských předků“, které tolik uznávají a jejichž dědictví chtějí tolik popularizovat. Jistě, pokud vám na tomhle všem nezáleží, zpěv na albu se vám jednoduše líbí, tak v pořádku. Jenže z hlediska toho, co by člověk od Percivalů čekal na základě jejich PR, je zpěv na albu absolutně nedostačující a snižuje celkovou hodnotu jejich tvorby.

 

3.3 Repetitivnost a primitivnost

 

Největší problém alba je v jeho unylé a tupé repetitivnosti. Neustále se opakující ty samé pasáže, které jsme během jedné písně slyšeli už patnáctkrát, pořád ty samé jednoduché kraťoučké melodie na píšťalky, stále stejný rytmus ve 2/4 taktu a primitivní důraz na první dobu, který z alba nezmizí až na světlé výjimky (asi 3) nikdy a moří posluchače až do konce. Tato vlastnost, kterou můžeme najít kromě jedné snad na všech 16 písních snižuje kvalitu výsledné hudby neuvěřitelným způsobem a hned ve dvou oblastech:

Album přestává kvůli tomuhle debilnímu skladatelství být hodnotné jako autorská hudba. Jakkoli bych si rád myslel, že Percival opravdu chtějí tvořit historickou slovanskou hudbu, myslím, že reálně by i oni sami přiznali, že jde o „jejich pohled na historickou hudbu“ a ne o snahu rekonstrukce. Tímto se však posunujeme do vod autorské hudby, kterou můžeme objektivně hodnotit podle její nápaditosti, originality a schopnosti udržet posluchače v napětí. Z hlediska umělé písně, tedy z hlediska folkového žánru je album špatně napsané i zahrané. Logická asociace, která se dere člověku na mysl, je „lenost“.

Příklad opravdové rekonstrukce historické hudby: kobzarská hudba Ukrajiny, rekonstruktor Taras Kompaničenko.

Primitivnost struktury všech skladeb taky snižuje hodnotu v případě, že bychom zůstali na půdě historické hudby, která vychází z folkloru a má posluchači předat emoci starého zmizelého světa a dát mu nějakou představu, jak někdejší slovanská kultura vypadala. Pokud bychom slovanskou hudbu hodnotili podle toho, co slyšíme na albu Slava II, tak bychom mohli udělat závěr, že staří Slované uměli jeden rytmus, všechny písně byly v jednom taktu, všechny melodie byly maximálně na 7 tónů a všechny písně trvaly 2 minuty. Zatímco užití toho či onoho nástroje nebo hlas zpěvačky je záležitost veskrze kosmetická, struktura písní v žádném případě ne. Dochází ke znásilnění folkloru a dědictví předků tím nejhrubším způsobem. Udělali jste ze svých předků tupé uřvané stádo, klátící se kolem ohně a neschopné jiné emoce než zvířeckého přiopilého veselí. Pojďme si ale ukázat, jak přesně je tohoto v muzice skupiny Percival dosaženo:

Prvním problémem, kterého si každý posluchač všimne, je výrazně rychlé tempo písní. Ano, ve východoslovanském folkloru jsou zastoupeny písně rychlejšího i pomalejšího tempa, ale mezi rychleji hrané a zpívané písně patří tradičně víceméně jen žánry vojenských pochodových písní, žertovných popěvků a některé tance. Rád bych upozornil, že ani jedna skladba na albu Slava II z nich není vzata (možná jen „Lystočku červenyj“ by se dala považovat za rekrutskou)! Na albu se nacházejí především adaptované písně obřadnímilostné a několik dalších každodenních. Žádný z těchto žánrů se tradičně nepojí s rychlým tempem přednesu, nedávalo by to koneckonců smysl! Písně těchto žánrů jsou tradičně tzv. „táhlé“, to jest pomalé. Všechny písně tímto ztrácejí na autenticitě, nehledě na to, že rychlejší tempo hodnotě samotných skladeb nic nepřidává. Hodnota autorské písně nebo adaptace je zpravidla v dynamice – pokud jenom zrychlíme něco, co bylo pomalé, nepřidá nám to k výsledné emoci lautr nic, jen to bude znít otravněji. Zazpívejte si sami schválně „Kde domov můj“, ale dvakrát zrychlete. Je tímto vaše národní hymna vylepšena? Nebo to zní spíš, jako by to někdo odflákl a chtěl s tím být rychleji hotov? Přesně tohle se děje ve tvorbě Percivalů.

Sanžarivka: ukrajinský tanec. Všimněme si, že má 3 různé melodické části a také se postupně zrychluje,
čehož Percivali v 90 % nejsou schopni.

Dalším problémem v tomto úseku jsou opakující se texty, nebo stejné úseky textů. V písních folkloru jsou texty často velmi dlouhé, někdy nacházíme u jednoho nápěvu 2 až 3 varianty a každá z nich má klidně i 8 slok. Ale to je moc složité a náročné, takže radši zpívejme první sloku pořád dokola a za dvě minuty máme hotovo! Že se v poetice lidové písně skrývá myšlení lidí v dávných dobách, kdy kouzla a realita nebyly striktně odděleny a píseň měla rituální a magickou funkci? Že bychom třeba toto, skrze bohaté a různorodé texty (které ani nemusíme vymýšlet) předali potenciálnímu zájemci o slovanskou kulturu? A na co jako? Dýl, než dvě minuty náš posluchač neudrží pozornost, takže si nemůžeme dovolit nic výrazně epického, co by vyprávělo příběh, a také u obřadních písní ne více než 2-3 sloky, i když to popírá jejich magický význam. Ve finále se kvůli této diletantské práci s folklorním materiálem ztrácí nejen svět, ve kterém vznikaly, ale také to opět nepřidává nic hodnotě alba, na kterém „úporně pracovali“ hudebníci dnešní doby, chtějící (asi) vytvořit kvalitní hudební dílo.

Příklady, kolik slok může mít taková lidová píseň: vlevo ruská, vpravo ukrajinská.
Je malou zajímavostí, že obě dvě se zpívají táhle (takže pomalu), nehledě
na svou délku.

Když jsme u hudebníků, chtělo by to se pozastavit u otázky samotné hry na nástroje a jejich skladatelské schopnosti. Stejně, jako se na celém albu ve všech písních přistupuje s nulovou invencí nebo respektem k textům písní, tak se přistupuje s leností a absencí nápadů k melodiím a stylu hry na nástroje. Bicí mají jenom jeden rytmus (dobře, možná dva) a všechny ostatní nástroje taky. Bromirská jede na všech svých partech monotónní VRZ VRZ na lyru – na internetu jsem našel video, kde je její hra zachycena na zkoušce, je to naprosto směšné, buď neumí nástroj naladit, nebo je jí to jedno, nebo neumí hrát, nebo všechno dohromady. Jinde máme změnu – monotónní HRK HRK na cello. Skutečně, nenechávají mě na pochybách, že do nahrávání tohoto alba šlo mnoho práce, tréninku a studia! Schválně, srovnejte si sami hru Bromirské a třeba tenhle příklad, jak se má nástroj ovládat a co všechno dovede:

Rybacki se pro jistotu schoval za svůj sáz. Protože je ale, jak sám říká, kytarista, není schopen na něj hrát jinak, než klasické metalové dž-g-dž-g na jednu až dvě struny (naštěstí jich sáz nemá víc než 3, jinak by se Mikolajův mozek asi restartoval od složitosti hry na tak komplexní nástroj). Hudba je ve výsledku nenápaditá a trapná – bušení do všeho kolem, co vydává nějaký zvuk. Opět si posuďte sami: přikládám video, kde je hra, ke které je sáz určen, zachycena:

Co to? Že mají na albu i jiné nástroje? Á, ovšem! Hra na píšťalky je naprosto tristní – všechny melodie jen opakují melodii zpěvu a s ním opakují také všechny chyby, kterých se zpěv dopouští. Budu konkrétní a posuďte sami – ve skladbě Čorna Galočka se na píšťalku hraje krátká melodie o 8 tónech, trvající 6 sekund. Kvůli skladatelské impotenci tuto píšťaličku uslyšíme hrát tento 6sekundový úsek v poměrně rychlém tempu celkem 30x během dvouminutové písně. Kde nás píšťalka tímto skvělým sólem neoblažuje, tam se stejná melodie pouze zpívá basem matróny Josifa Iljiče Bromirského.

Ale možná jsem nespravedlivý a vybral jsem si schválně nejslabší kus na desce, abych mohl hejtit? Tak pojďme k dalším! Úvodní píseň Matrjoška je založená na jediném kratším ústředním motivu, který se neustále dokolečka opakuje a je složen ze dvou skoro totožných dílčích motivů (liší se to jiným tónem na konci). Uslyšíme ho za celou 2minutovou skladbu celkem 16x – a jelikož se jednotlivé části celé melodie skoro neliší jedna od druhé, tak máte pocit jakoby vám někdo trudlil píšťaličkou do ouška v poměrně rychlém tempu 32x tu samou melodii za sebou. Jaké honosné umění, ach, jaká demonstrace kultury! Jednou ze skladeb, které osobně na desce nenávidím asi nejvíc, je kreténská Klik Vjasna!, kde je vše složeno podle stejného principu jako u Matrjošky, ale celkem uslyšíme jednu a tu samou melodii až 36krát. Jestli vás z tohodle neporazí od nudy, zbytečnosti a debility, tak nechápu, kde máte hranici tolerance. Tato kritika se vztahuje absolutně na všechny ostatní songy, které na albu slyšíme – na některé, pravda, v menší míře. Nevím, jestli bych měl právo udělat závěr, že hudebníci historické skupiny Percival ve skutečnosti neumí své historické nástroje ovládat, ale všechna fakta tomu rozhodně nasvědčují. A pokud mi někdo řekne, že folklor je ve své podstatě také jednoduchý – ano, je. Ale v žádném případě ne natolik primitivní a dementní, aby měl jenom jednu kratičkou melodii během 6 sekund a hotovo. Pokud takovéto melodie i existují, jsou zpravidla z pochopitelných důvodů zpívány táhle a pomalu – což jenom znovu demonstruje to, že Percival ve skutečnosti nemají potuchy, co vlastně hrají.
 

 

Bromirska i Rybacki (a kdokoli, kdo je zodpovědný za další nástroje, především sekci bicích) jsou na celém albu schopni v podstatě pouze jednoho jediného rytmu. Jde o dvoučtvrteční takt s důrazem na první dobu. Výsledkem je absolutně tupé a prvoplánové vyznění libovolné písně, kterou se rozhodne kdokoli celou tímto stylem zahrát. Zkombinujeme-li to s výše probranými vlastnostmi, kterými je album jako celek postiženo, tedy nepřiměřenou rychlostí, jednoduchými bezmyšlenkovitě vybranými texty, které se často spíš přiopile řvou, než zpívají, vznikne nám parodie na hudbu, která vypadá jako by ji mlátily a drhly na neumělé nástroje nějací puberťáci v punkové kapele, kteří chtějí „prostě udělat rambajs, aby nasrali rodiče a učitelky“. Ale možná, že je to prostě jenom můj pohled a lidem se toto líbí…? Je to jenom můj názor, ne…?

Vážení milovníci tvorby skupiny Percival, hudba obecně vždycky následuje určitá pravidla, podle kterého je vystavěna – to znamená, že například existuje naprosto jasná hranice mezi hudbou a hlukem. Lidová hudba v tomto není výjimkou. A protože Percival berou materiál lidové hudby a chtějí jej představit širšímu posluchačstvu, nemohou prostě ignorovat její zákonitosti. A pokud řeknete, že je to „přece jenom jejich pohled, tak jim ho neber“, tak celé album spadá do žánru folku, který také má určitá pravidla (mimo jiné ta, že by měl následovat zákony své inspirace: zahrát reggae verzi Na Kráľovej holi by byl monstrhnus a děsím se dne, kdy to nějaký interpret opravdu zkusí).

Proč je konstantní důraz na první dobu špatný nápad? Každá píseň je většinou hraná v určitém taktu, který se dělí na tzv. doby (kromě některých anomálií, jako nepravidelný takt, které ale v moderní hudbě takřka nepotkáváme – zato ve folkloru ano, každopádně z této výzvy by skupině Percival asi už naprosto explodovala hlava). Jedna z dob je zpravidla tzv. přízvučná (DUM), tedy těžká (v písních DUM-C-C, DUM-C-C máme tedy tříčtvrteční takt s přízvučnou první dobou = valčík, chápeme?). Střídáním přízvučných a nepřízvučných dob lze pracovat s dynamikou písně a držet posluchače ve stavu překvapení a napětí (třeba metal to často dělá). Percival nejen že s touto dynamikou nijak nepracují, ale rozhodli se, že nepřízvučná doba je vlastně nepotřebná, když do bubnu se přece bouchne jenom jednou. Vznikl tak připitomělý rytmus s odborným názvem DUM DUM DUM DUM, který myslím slýchávám, když jdu kolem pískovitě a děti se perou o kyblíček. Výsledkem je neuvěřitelná míra otravnosti ve všech písních. Tento typ rytmu se totiž ve skladbách používá pouze v některých ojedinělých pasážích (třeba v tzv. brigde, intermezzo), kdy například chceme posluchače vyburcovat a navodit atmosféru očekávání. Nemůžete udělat očekávání po dobu celé písně, tak to prostě nefunguje! Výsledkem je agresivní nenápaditá mlátička, která zní, jako když batoleti dáte do ruček plastový kyblíček a klacík.
 

 

Možná jste slyšeli o slově „kontr“, nebo „kontrovat“, které se používá ve folkloru. Znamená to zjednodušeně hraní akordů na nepřízvučné doby, aby se zvuk pěkně doplňoval s první přízvučnou dobou. Výsledkem bývá vyvážený zvuk, taková přirozená houpavost, kdy je vždycky co poslouchat a posluchač není znásilňován jednostranným mlácením kladiva do hlavy. Předtavte si to jako rozdíl mezi kulhajícím a zdravým, rytmicky jdoucím koněm. Tedy, tyto kontry na albu Slava II takřka naprosto chybí, až mám pocit, že Bromirska a Rybacki vlatně nechápou způsob, jakým se hraje na nástroje, které ovládají, ani to, jak vlastně hudba funguje. Tato volba vypustit nepřízvučné doby z rytmu samozřejmě hrubě narušuje pravidla folklorního materiálu, který skupině Percival stojí předlohou – ale to už snad ani nemusím říkat. Jako vážně, proč si myslíte, že existují celé několikasetstránkové knihy pro etnografy a muzikology, které řeší složitý problém zápisu lidové písně a její interpretace? Protože v lidové písni byl jenom jeden až dva rytmy? Že se prostě mlátilo hlava nehlava, řvalo se a drhlo na neumělé housličky?

Všechno, co jsme si řekli výše o primitivnosti a repetitivnosti má kromě pochybné umělecké hodnoty ještě jeden výsledek: smytí rozdílů mezi žánry lidové písně. Jak jsem říkal už na začátku – v materiálu východoslovanského folkloru se nacházejí písně mnoha žánrů, mnoha funkcí, mnoha způsobů přednesu a mnoha typických nástrojů, které bylo možno použít. Kvůli tomu, že Percival ale přistoupili k realizaci tak, jak přistoupili, nemáme nejmenší představu, jakou píseň zrovna adaptovali. Není mezi nimi skoro žádný rozdíl, což přímo protiřečí tomu, co pompézně členové kapely prohlašují o své činnosti – že chtějí uctít památku předků a představit slovanskou kulturu běžnému posluchači. Co jste představili, vážení hudebníci? Rekrutskévojenskéobřadníjarníkupalskéčumackékozáckémilostné, nebo pracovní písně? Kde je slovanská kultura, kterou chcete představovat?! Možná to pro vás bude překvapením, ale kultura starých Slovanů se těžko podobala vašemu pseudometalovému třískotu. Kdybyste měli skutečný zájem a opravdu si o slovanské hudbě něco zjistili, tak byste to věděli. Na albu je u písní uvedeno jen v závorce „piesń rosyjska“ apod. Víte, proč, vážení posluchači? Abyste byli schopni vůbec rozlišit etnický původ jednotlivých písní, protože všechny znějí absolutně stejně.

Kromě toho, že výsledek, který je slyšet na Slavě II, není hodnotný jako rekonstrukce, ani jako adaptace, protože popírá všechny možné zákony, kterými se předloha řídí, má album i druhou stranu selhání: selhává jako autorská hudba. I kdybychom odhodili chvástavé kecy o kultuře a historické hudbě a brali Percivaly jako čistě autorský folk, který jen čerpá vzdálenou inspiraci, tak hudba bude pořád otřesná. Není v ní ani dynamiky, ani různých rytmů a stylů zpěvu, ani samotná technika hry neustojí sebemenší kritiku. Album je napsané a zahrané stejně hrubě a neuměle, jaké jsou představy jeho autorů o starých Slovanech. Slované museli podle členů Percival být naprostí divoši a násilničtí a tupí barbaři, neschopní uměleckého vyjádření na úrovni (myslím, že takový kníže Svjatoslav by po koncertu Percivalů dal okamžitě všechny utopit v Dněpru a na spravení nálady by poslal pro barda Bojana, který by mu sám s guslemi byl schopen převyprávět v písni epický příběh o boji, lásce a zradě).

 

4. Přijetí a odezva

 

Ještě před pár lety by bylo možné nad pseudoslovanským počínáním skupiny Percival mávnout rukou, zakroutit hlavou a blaze zapomenout na to, že člověk někdy takovou hrůzu slyšel, protože tuhle pitomost stejně skoro nikdo z hlubin internetu nevyhrabe a zůstane to tedy v pozici ohavného projektu v jeskyni Youtube archivu (tak, jako se stalo například s polskou folk slovanskou kapelou JAR – pokud neznáte, doporučuji pro srovnání, je to naprosto směšné, úroveň nula). Účast ve vývozu polské kultury na západ v podobě her se Zaklínačem ale vynesl kapelu na světlo světa a díky nepříliš známé scéně folku východní Evropy v podstatě kontumačně vyhráli. Percival teď mohou určovat představu běžného posluchače na západě i jinde o tom, jak vypadá slovanská lidová hudba. Bude to potvrzovat klasickou zcestnou představu pubertálních nedouků o středověké a lidové kultuře – jako o hrubém, špinavém, primitivním a uřvaném způsobu života, kde nikdo neměl žádnou úroveň v ničem, co dělal. Jde ve skutečnosti o pozici přímo vylučující jejich původní myšlenku – představit slovanskou kulturu jako cool, drsnou a hlubokou. Udělali pravý opak, když plivli svým počinem svým vlastním předkům do ksichtu.

Album Slava II (možná naštěstí) prošlo v podstatě bez povšimnutí kolem recenzentů folkové a metalové hudby – třebaže na tyto (především na ty druhé) bylo album podle mého názoru cíleno a pro ně nahráno. Z českých internetových webů zabývajících se recenzemi nevím ani o jednom, který by album pokryl, takže pro představu o tom, co si „hudební kritická mysl“ (cha cha) myslí o Slavě II jsem se musel podívat po sporadických polských webech, z nichž některé věnovaly albu své plné články.

Na polském webu finetune.pl například šéfredaktor (!) Kuba Styczyński hodnotí výsledek práce našich hudebníků následovně (překlad je můj, takže malé nesrovnalosti se mohou vyskytovat):

„Z technického hlediska nelze desce nic vytknout. Vše zní velice výrazně, nástroje dokonale souzní s dynamikou a trochu upozaděné vokály vytvářejí pocit živé hudby. Hudebníci překrásně ovládají své řemeslo a nabízí skutečně imponující aranže a pasáže. Nehledě na to, že písně jsou přece staré a nemódní, je těžké v sobě při poslechu neprobudit zájem. V každé skladbě je cítit naprostý profesionalismus a skladatelskou uvědomělost. Samozřejmě to není hudba pro každého. Je to hudba pro fanoušky východní kultury, folku a jedince s otevřenou hlavou, kteří hledají odreagování od řezajících kytar a šumících syntezátorů.“ (http://finetunetv.pl/recenzja-percival-slava-folk/)

Kuba je, jako šéfredaktor, odborník na slovo vzatý. Pojďme popořadě. Z technického hlediska že nelze hudbě nic vytknout? Možná z hlediska samotného zvuku, ale z hlediska čistě hráčské techniky a třeba volby hlasitosti jednotlivých nástrojů, jak jsme si ukázali, hudba naprosto neodpovídá předloze. Vše prý zní „velice výrazně“. Kromě monotónních bubnů, sázu a cella nezní výrazně absolutně nic. Hudebníci prý překrásně ovládají své řemeslo – jejich řemeslem je zde ve skutečnosti ovládání dvou rytmů a důrazu na první dobu, kterým ničí veškerou předlohu i autorskou hodnotu vlastní práce. Imponující pasáže a aranže naprosto chybí, protože všechny písně znějí kvůli monotónnímu rytmu a stejným nástrojům stejně. Není divu, že Kuba není schopen odkázat byť jen k jedné takové imponující pasáži. O skladatelské uvědomělosti lze mluvit pouze v případě, že by hudebníci měli za cíl vytvořit primitivní mlátičku, kterou skládaly 4leté děti s kyblíčky na místním pískovišti. Potom jsou skladby opravdu uvědomělé, ano. Fanoušci východní kultury si u hudby Percival nemají šanci odpočinout, protože je koncipována stejně jako řezající metalové kytary, akorát s menší snahou o nějakou dynamiku a strukturu skladeb. Nula. Absolutní kecy člověka, který nemá nejmenší ponětí o tom, co píše a napsal prostě něco, „co si myslel“. Tváří v tvář realitě se celá Kubova recenze rozpadne. Kubo, nemáš ponětí o čem mluvíš. Mimochodem Kuba ocenil albíčko Slava II pěknými 8 body z deseti.

Dobře, nechme Kubu Kubou a pojďme se podívat ještě na jeden názor. Recenze na webu folk24.pl je o něco obsáhlejší a informovanější, tak pojďme mrknout na to, čím mohou polští kolegové-kritici přispět k diskuzi.

„Je tu hodně jednoduché, tradiční hudby a především zpěvu. Už od první skladby je jasné, s čím se posluchač setká při poslechu Slavy II. S muzikou inspirovanou starými bájemi, obřady, tanci, zahranou jednoduchým způsobem, bez nějakých bohatých přídavků, ale ne replikovanou notu od noty.“ (https://folk24.pl/wydawnictwa/slava-piesni-slowian-wschodnich-1/)

Kolega nám v podstatě potvrzuje to, k čemu jsme během celé analýzy také došli. Album nazývá diplomaticky „jednoduchým“, zatímco, jak jsem výše už ukázal, na místě je používat spíše termíny „primitivní, debilní, nudné, nenápadité“. Při první skladbě opravdu poznáme všechno, s čím se na albu setkáme – s tím samým dokola. Zajímalo by mě taky, jestli kolega osobně poznal, která píseň je inspirována obřady, která bájemi (žádná „bájová“ píseň se na albu mimochodem nenachází, jde z jeho strany čistě o slovní vatu) a kde byl tanec (tanec rovněž na albu neslyšíme ani jeden, hudebníci by nevěděli, co mají dělat s jiným rytmem, než 2/4 s důrazem na první dobu). Dovolím si vyslovit předpoklad, že nepoznal, ale opakuje kapelní kecy. Členové kapely to říkali, tak to musí být pravda, ne? Když tanec, tak tanec – Slované při tanci totiž vlastně pogovali. 

Trumfem tohoto alba jsou hlasy, jejich souznění. Ostré, křiklavé, radostné v písních veselých, skočných a měkké, hluboké, plné zádumčivosti ve více náladových, táhlých. K tomu bohaté, zajímavé instrumentárium, jako: mandolína, sáz, bouzouki, flétna, cimbály a bubny všeho druhu. (https://folk24.pl/wydawnictwa/slava-piesni-slowian-wschodnich-1/)

Ano. Jak jsme si řekli výše – hlas nalité šenkérky křepčící kolem afrického ohně v alternativním vesmíru, kde je slovanský šamanismus skutečností a dýchavičný hlas stejné přiopilé šenkýrky, která vám hlasem, který připomíná strýce Otu, šeptá do ouška sladké nesmysly u písní „táhlých“ (táhlé písně jsou na albu rovným dílem dvě z šestnácti). Co se souznění týče, tak jde, jak jsme si ukázali výše, o lenivý úklon od tradice, ve které se používá výrazný a typický mnohohlas. To vše ve jménu zjednodušení, abychom neměli s tou deskou moc práce – musíme přece honem na turné. Instrumentárium jsme probírali na začátku a poměrně podrobně – jak vidíte, tak je „zajímavé“. Kolegovi by možná „zajímavé“ ve slovanském historickém folku přišlo i použití saxofonu.  

„Hudební kritika“ se v polských recenzích vyjádřila k albu značně pochvalně, což bych osobně dal za vinu neznalosti, nebo nezkušenosti recenzenta samotného s předmětem poslechu. Velkou roli v přijetí alba a označení jej za skvělé dílo však podle mě hraje zaslepenost mnoha posluchačů, kteří prostě každý cypatě a necitlivě seskládaný rambajs, který o sobě tvrdí, že je slovanský, nebo tradiční, programově považují za epickej nářez.

 

5. Závěry

 

Na závěr musím přece jen přiznat, že ne všechno na albu Slava II je úplně špatně. Když jsem se s tímto dílkem před několika lety setkal poprvé, sice už tehdy u mě došlo k obecnému zklamání a tušil jsem, že s tou hudbou je něco v základu zle. Tuto záhadu jsem ale ještě musel rozkrýt a fakt, že se na desce vyskytují i písně, které jsou zahrány obstojně, mi můj celkově negativní pocit zmírnil. Tímto bych tedy chtěl ocenit album tam, kde se jej ocenit sluší a patří, jmenovitě jsou to 3 skladby (z 16, cha): Lystočku ČervenyjZozulja Koň. Všechny uvedené skladby vystupují z masy svých ostatních neforemných sourozenců, a i když nejsou nijak revoluční ani přímo úchvatné, platí, že mezi slepými jednooký král a všechny 3 skladby fungují dobře a udržují u posluchače zájem a napětí. A víte, proč tomu tak je? Protože na ně nelze v plné míře vztáhnout výtky, které jsme popsali v kapitole o opakování a primitivní struktuře. Zozulja nemá 2/4 takt – SLÁVA, proboha, aspoň něco! Místo něj byli Percivalové schopni dokonce zahrát pozvolný rytmus walsu, což se v žánru folk opravu tak často nevidí. Působí to svěže a po všem, co byl nucen posluchač vydržet do té doby (Zozulja je až třináctá skladba z 16), až relaxačně. Dobrá práce, přátelé! Další dvě skladby, které vynikají, Lystočku červenyj a Koň (i když tahle píseň má ve skutečnosti jiný název a tohle je něco, jako kdybyste píseň Beskyde, beskyde nazvali Bača – opět snaha o zprimitivnění všeho, co jen se dá), vynikají proto, že se v nich neztrácí druhá nepřízvučná doba, jak tomu je u skoro všech ostatních a také neopakují do zblbnutí jednu a tu samou sloku. Kvůli rychlému tempu a starému dobrému 2/4 taktu ale brzy začnou nudit i tyto dvě „lepší skladby“.

Kromě těchto jsme ale na albu doslova zavaleni úmornýma repetitivníma nahrávkama, které nepřinášejí nic nového ani konkrétnímu posluchači (pokud tedy v životě slyšel něco víc než Sabaton), ani folkovému žánru obecně. Kecy kapely samotné o tom, že hrajou „historickou hudbu“ jsou ve světle konkrétního výsledku jejich práce naprosto směšné. Hra na nástroje je hrubá, neumělá a bez špetky jakékoli estetické hodnoty. Ano, můžete namítnout, že krása je subjektivní, že někdo může pocítit náklonnost i k šilhajícímu vesnickému myšugé s křivým nosem a hrbem, jenže těžko by někdo z nás chtěl s takovým člověkem pravidelně trávit svůj volný čas pro své vlastní potěšení (pokud to někdo nepochopil, tak ono myšugé je album Slava II). Co tu máme dál? Volba nástrojů je také neadekvátní kapelnímu holedbání se o rekonstrukci, přitom existuje masa konkrétních tradičních nástrojů, které by i hráče samotné donutily přeci jen vdechnout projektu špetičku autenticity. Ke hře i k hlasovému projevu se přistupuje stejně hrubě, zpěv je zjednodušen na pseudometalové pořvávání a národní osobitost východoslovanských písní (barva hlasu, sborový zpěv, procítěnost) je prostě ignorována. Hudebníci, zdá se, vůbec nerozumí struktuře lidové hudby, a hrajou prostě pořád stejný akustický pseudometal, na který jsou zvyklí. Z hlediska historické rekonstrukce je tato volba až urážlivá vzhledem k původnímu materiálu a z hlediska autorské hudby jde o sice hlasitý a uřvaný, ale nudný a nehodnotný „buch buch“ bordel, s nulovou invencí a žádným estetickým citem.

Většina posluchačů, kteří se do řad fanoušků skupiny Percival rekrutují, pocházejí z fanouškovské základny metalové hudby a autoři si to dobře uvědomují. Metalový fanda běžného typu je totiž tvor ve své podstatě jednoduchý a nenáročný, často neschopný ocenit uměleckou hodnotu jím konzumované hudby. Běžný názor takového člověka bývá „jestli je to metal, tak je to dobré, bez ohledu na to, jak to zní“. Percival tedy ve svém akustickém projektu rozhodně nevybočili z tohoto zadaného směru. Potvrzují svému posluchači, že metal je výborný, protože vlastně z metalového stylu (tedy z docela debilního metalového stylu, jejich folk metal není o moc kvalitnější) na svém albu tradiční hudby vůbec nevybočili. Celé album potvrzuje také plytkou představu běžného metalového nebo fantasy fanouška o staré historické slovanské kultuře, která podle nich byla sveřepá, drsná, epická a, no, už to konečně řekněme, vlastně vikinská (myšleno jako v tom debilním seriálu Vikingové, ne skutečně vikinská). Proto všechny songy zní na albu jako soundtrack ke křepčení kolem ohně, jako písně na válečných lodích, u monumentálních pohřebišť a idolů starých bohů, u kterých se popíjí medovina a z nebe padají hořící kolovraty. Pro vytvoření této trapné představy o Slovanech-barbarech Conanech, bylo obětováno vše, co dělá lidovou píseň skutečně hlubokým, a i vzdělávacím prožitkem: různé styly zpěvu, rytmy, takty, užití různých nástrojů pro různé situace, různá témata, specifické situace ve vztazích mezi lidmi, osobité profese (čumaci, kozáci).

 
Lyrník: slepý potulný pěvec, fenomén staré Ukrajiny.
Na albu Slava II o nich samozřejmě není ani zmínka.
 
Po tomto všem je ještě na místě se krátce zeptat: proč tedy zní album Slava II tak, jak zní? Pokud je pravda, co o sobě Percivali tvrdí v rozhovorech na festech a na Youtubu, tak by si měli být vědomi všeho toho, co jsem tu vyložil já. Proč se rozhodli ale nejít ani cestou autenticity, ani cestou složitějšího autorského přepracování, ale rozhodli se k nahrání patvaru, který neodpovídá zadanému cíli a ani není esteticky hodnotný? Existují dvě možnosti. Jedna varianta je ta, že členové kapely cílili na specifické publikum metalistů a gamerů, které jsem popsal v předchozím odstavci a nahrávali hudbu barbarů a válečníků pro lidi, kteří ji chtěli slyšet. Tedy obyčejný zištný kalkul. Druhá varianta je prostě ta, že autoři jsou jen neuvěřitelně nekompetentní (což při pohledu na to, jak Bromirská na generálce drhne rozladěnou byzantskou lyru, nezní až tak nepravděpodobně). Každopádně, posuďte sami, milí čtenáři. Přeji vám, abyste poslouchali kvalitní hudbu, vytvořenou s péčí a vášní a nenechali se oblbnout obyčejným kalkulem který vzniknul narychlo, proto, že je to v dnešní době cool.

Užité zdroje (abyste si neřekli, že jsem si to všechno vymyslel, abych mohl hejtit ubohé tvůrce):

Při psaní jsem vycházel z několika publikací o ruském a ukrajinském folkloru, především:
A. I. Ivanyckyj: Ukrajinská hudební folkloristika, 1997
K. Vertkov: Ruské lidové hudební nástroje, 1975
L. Jaščenko: Ukrajinský lidový mnohohlas, 1962
 

Obrázky jsou odsud:

Ruské lidové nástroje: z publikace K. Vertkova (viz výše)
Fotografie kapely a fanoušků z oficiálního FB Percival Schuttenbach
Fotografie ruských vesničanů z webu http://www.planeta-l.ru
Skeny textů lidových písní Ruska a Ukrajiny ze sborníků Zpívající Rusko (1988) a Lidové písně v zápisech Ivana Franka (1981)
Obrázek lyrníka z FB stránky Volyn-times

U videí uploader je, takže to sem vypisovat nemusím.

Author: Jan

2 thoughts on “Percival: Slava II – Pieśni Słowian Wschodnich. Rozbor alba.

    1. Kvôli tomuto článku som Jana stiahol ku nám do redakcie. Publikoval ho na svojom blogu a nebol proti aby sme ho uverejnili aj na Bese. Ako občasník bude prispievať článkami ohľadom slavistiky a foklóre východných Slovanov prevažne.

      Popravde táto recenzia bola tak precízna a dobre spracovaná, že som po prečítaní ešte nad ňou dlhšie premýšľal aká povrchná je vlastne „pagan“ subkultúra, že aj tí Living history „puntičkári“ mi začínajú byť sympatickejší.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *