Pokud jste o Crooked Mouth nikdy neslyšeli, nelze vám to mít za zlé. Hudební dítě Kanaďana Iana Campbella uzřelo světlo světa sice už v roce 2012, ale i přes řadu vydaných desek a spolupráci se všemožnými hudebníky a žánrově příbuznými kapelami, dosud šlo – a vlastně stále jde – spíše o okrajovou záležitost. Krom dvou tří skladeb jejich tvorba nemá příliš velký dosah, což mi přijde škoda a doufám, že tahle recenze a blížící se koncert v Banské Bystrici tomuto neofolkovému projektu pár nových posluchačí nadělí. Byť má poslední vydaná deska Between the Fool and the Magician své mouchy, nezaslouží si pohybovat se v dosavadní obskuritě (přesto, že k tomuto typu hudby to bezpochyby sedí).

Už při prvních tónech titulní Between the Fool and the Magician jsem věděl, že tohle bude přesně pro mě. Crooked Mouth, který se po Campbelově trvalém přesunu do Litvy v roce 2022 rozšířil na dvoučlenný projekt díky Adamu Ormesovi, se pohybuje ve vodách neofolku se silně okultním a pohanským nádechem. No, nádechem – přesnější by bylo říci, že se jedná o středobod celého projektu, kterému je hudba naprosto podřízena. Campbel svou hudbu popisuje jako léčivou a skrze tento duchovní počin se snaží o seberozvoj. Hudba Crooked Mouth stojí v opozici vůči modernímu světu a není tak divu, že se silně inspiruje ve folkové hudbě minulého století, pohanství, magii a folklóru (mimo jiné). Víte, co mi tato slova silně připomínají? Mé oblíbence Hexvessel. Podobnosti nekončí pouze u výčtu inspirací, hudební projev těchto dvou těles je v mnoha ohledech velmi podobný (a není proto náhoda, že obě tělesa společně už v Litvě vystupovala). Když jsem poprvé slyšel úvodní skladbu, myslel jsem si, že na ni hostuje Mat McNerney. Hlas Iana Campbela je podobně zabarvený, spíše vyšší a melodický. Tahle asociace sice poměrně rychle vyprchala, ale to prvotní překvapení si stále vybavuji.

Krom silně okultních a pohanských textů sdílejí Crooked Mouth a Hexvessel také specifický rituální projev a podobný přístup k instrumentální složce. Pokud bychom se podívali na strukturu desek, oba projekty využívají četných meziher, které slouží především pro navození specifické nálady, předání myšlenky a v případě živých vystoupení pro navození meditativní až duchovní atmosféry. Oproti klasičtějším písním na desce tyto mezihry postrádají výraznější vývoj, gradaci, vrcholy nebo naopak klidnější pasáže. Místo toho jedou furt ve stejné rovině a vytvářejí tak hypnotický, rituální dojem. Narozdíl od Hexvessel, kteří se v případě těchto písní nebojí častých disharmonií a skrze ně navození napětí, Crooked Mouth splňují tvrzení o léčivosti své hudby a v jeho duchu jsou tak „mezihry“ Guardian of the Threshold, Raganų ratilai a Sunrise spíše uklidňujícího charakteru (což se nijak nevylučuje se silně melancholickým podtónem u prvně zmíněné). Právě s tímto aspektem hudby Crooked Mouth mám nicméně problém, aspoň do určité míry. Na můj vkus totiž zabírají až příliš velkou část hrací doby a ubírají pozornost od hlavní porce desky. Nechápejte mě špatně, nepovažuji je za obsahově podřadné, mluvím teď čistě o hudebním aspektu. V tomto případě mi přijde šťastnější přístup Hexvessel, kteří podobný typ skladeb většinou nenatahují přes 2 minuty. Což se v případě Crooked Mouth nedá říci ani o jedné ze zmíněných písní.

S čím ovšem problém rozhodně nemám a je třeba to pochválit, je rozsáhlá instrumentální složka a její bohatý mix. Jako základ zde slouží akustická kytara, která jsou následně podpořena četnou paletou tradičních i modernějších nástrojů. Ať už jde o velkou škálu perkusí, idiofonické nástroje (především zvonkohra), kanklės (což je druh citery specifický pro Litvu) nebo harmonium. Zejména použití posledního zmíněného nástroje musím vyzdvihnout. Harmonium dokáže vytvářet skvělou meditativní zvukovou stěnu a zároveň být velice melodickým a výrazným prvkem. V moderní, západní folkové hudbě je až trestuhodně nevyužité a jsem rád, že Crooked Mouth to alespoň částečně napravují. Zároveň se ale nebojí do své hudby citlivě zakomponovat syntezátory a různé elektronické prvky.

Zatím jsem tenhle kanadsko-litevský projekt srovnával pouze s britsko-finským Hexvessel, ale rozhodně lze nalézt spoustu spojitostí s folkovými uskupeními z minulého století. Ostatně kapela sama mluví o inspiracích v undergroundové hudbě 20. století a nejde o plácání do větru. Pokud se vám líbí například tvorba Current 93, nebude vám cizí ani projev Crooked Mouth. Jejich hudba je podobně rituálního charakteru, byť v případě právě recenzované kapely sedí víc označení neofolk než apocalyptic folk, pod který spadá Current 93 a jenž výrazněji využívá prvky post-industrialu. Ty jsou přítomny i na Between the Fool and the Magician, ale rozhodně v podstatně omezenější míře. Když pak zabrousíme ještě hlouběji do historie, množství projektů, které hudbu Crooked Mouth zřetelně ovlivnili nijak neklesá, ba naopak. Zřetelná je inspirace britským psychedelickým folkem často vycházejícím z předkřesťanské hudební tradice (minimálně na venkově zachované i po christianizaci Británie). Dobrým příkladem je třeba kompilace Sumer is Icumen In: The Pagan Sound of British and Irish Folk 1966 – 1975, i když netvrdím, že recenzovaná deska je přímo ovlivněna touhle specifickou nahrávkou. Nicméně i při poslechu takového soundtracku k původnímu The Wicker Man z roku 1973, nebo některých písní Pentagle a Fresh Maggots, nelze přeslechnout podobné postupy a velmi podobnou instrumentální paletu. Což mě přivádí k myšlence, že hudbě Crooked Mouth by rozhodně slušelo výraznější využití ženských sólo vokálů.

Možná to po předchozích řádcích bude překvapující, ale i když Ian Campbel svoji hudbu označuje doslova jako „zaklínadlo proti neduhům moderního a postmoderního světa“, nemůžu se zbavit určitého dojmu instantnosti vlastního právě moderní populární hudbě. I přes okamžité okouzlení hudba Crooked Mouth rychle začala ztrácet své původní kouzlo. Ani ne za dva týdny jsem se musel do poslechu nutit a měl jsem pocit, že už mi nemá co nového nabídnout. Na tom se ani po několika ojedinělých pozdějších návratech nic nezměnilo a mně nezbývá než konstatovat, že do vydání další dlouhohrající desky si budu muset dát pauzu. Zdroje inspirace Crooked Mouth jsou mi sice extrémně blízké, ale Campbel s Ormesem svůj neofolk posouvají do roviny, která mi při delším poslechu prostě nevyhovuje – byť nedokážu říct, v čem přesně je problém. To je zohledněno i ve výsledném hodnocení – zároveň chci však upozornit, že rychlé opotřebení předkládaného materiálu může být čistě můj subjektivní problém a k hodnocení si tak můžete bod přičíst, pokud byste tuhle subjektivní složku recenze chtěli ignorovat.

I přes závěrečnou kritiku je třeba dodat, že naživo bych si Crooked Mouth velmi rád poslechl, protože podobný rituální folk bývá vždy zážitek. A byť se mi to samotnému nepoštěstí, těm z vás, kteří bydlí blíže Banské Bystrici než já, rozhodně doporučuji 7. 11. od 19:00 zajít do Klubu 77 na tenhle léčivý rituál.

Hodnocení: 7/10

Napsal: Mythago

English overview:

Crooked Mouth is a two-man neofolk project currently from Lithuainia, formerly from Canada. Their brand of neofolk is very ritualistic, even spiritual and there are several inspirations that can be heard – you can draw similarities between them and Hexvessel, but Current 93 and even 60s and 70s psychedelic folk music scene as well. Occult and pagan lyrics are accompanied by plethora of traditional acoustic instrumenst as well as modern synthesizers that are very well mixed together. Although I have a few problems with this record – the lenght of interlude-like songs and short longevity of the material as a whole – I can definitely get behind this unique blend of psychedelic, dark, neo- and pagan folk.