Ramchat se objevil na tuzemské scéně ve chvíli, kdy stará vlna pagan metalových kapel pomalu končila svou aktivitu a celá pagan metalová scéna nejen doma, ale i v Evropě, směřovala ke svému logickému konci: k naprostému vyčerpání originality a ke stagnaci. Ramchat se mezi upadajícími ostatními interprety tehdy vynořili poměrně sebejistě a byli obecně vřele přijati masou metalistů. Přispěly tomu dvě věci: jednak vysoká kvalita hudební produkce (ve srovnání s jinými UG interprety, kde šelest nekvalitních nahrávek bránil široké popularizaci) a také přístupné a všem srozumitelné texty, které vyprávěly o dobách dávno minulých, o morálce a tradici. Ramchat jsou aktivní a tvoří dodnes. Přišel čas, abych se i já konečně po letech vyjádřil k existenci projektu Ramchat a vysvětlil, proč jsem se na tuto udičku nechytil tenkrát a proč by se neměl žádný myslící člověk chytit ani dnes.

Nová deska Znelo lesom je k takovému pojednání dobrou příležitostí. První odezvy v podobě recenzí už leží na internetu a album je chváleno odshora dospoda. Recenzenti album popisují jako „krásné“, s hlubokou myšlenkou, textově a hudebně vyzrálé a vytříbené. Přičemž každý, kdo takové věci tvrdí, samozřejmě tradičně nic nedokazuje a jen popisuje své prchavé pocity. Takže my se na Znelo lesom teď podíváme pořádně a analyticky. Přihlédneme především k textům a filosofii kapely – hudbu proběhneme jen v rychlosti, neboť jde o klasický black/death, kterého je všude v tuzemsku plno.

Hudba je na Znelo lesom zároveň v pohodě a zároveň o ničem. Nejsem žádný velký znalec black metalu, ale upřímně řečeno nemám k hudbě až na pár drobností fakt co říct. Vytknout není moc co, ale zároveň nevidím žádné dechberoucí momenty, za které by bylo možno pochválit. Snad jen dvě výtky: na co jste táhli na album hostující zpěvačku z Ruska, když její party jsou jen sporadické tóny a dvě věty v jedné skladbě, navíc ještě slovensky? Bylo to jenom proto, aby vám další známé jméno přitáhlo zisk? Druhá moje hudební otázka je, jestli si Hirax vážně myslel, že tahání kočky za ocas je dobré „sólo“ ve skladbě Lož a žlč. Tímto mé postřehy k hudbě samotné asi končí. Nicméně, důležité jsou podle slov samotného autora, Hiraxe, také texty. V nich se projevuje jeho názor, skrze texty promlouvá ke svým fanouškům a za texty Ramchat chválili i recenzenti na zinech a webech. Uděláme si teda malý rozbor textů na Znelo lesom, protože je tam toho docela dost co vypíchnout. S tím taky pochopíme, o čem vlastně Ramchat je. Byl totiž stejně vždycky hlavně o myšlenkách a ne o hudebních experimentech. Autorem textů je podle všeho sám Hirax, takže kdykoli budu apelovat k „autoru“ nebo k „textaři“, myslím jeho osobně. Takže: jsou texty na Znelo lesom kvalitní? A jakou myšlenku se nám snaží předat?

 

1. Generátor náhodných frází

Album Znelo lesom trpí textově celou řadou nedostatků, které mají rozhodující vliv na to, aby desku posluchač mohl brát vážně a snižují výslednou kvalitu díla. Začněme snadným terčem: problémem, kterému se říká různě, ale já jej pro naše potřeby nazvu „generátorem náhodných frází“. Jednou ze základních vlastností libovolného dobrého textu je to, že všechny prvky v něm obsažené plní jasně danou funkci. Při hudebních textech bychom měli hodnotit, jestli jsou jednak obsahově adekvátní (předávají smysluplnou myšlenku), a také jestli jsou formálně kvalitně zpracovány (umělecké postupy a originalita). Pokud je jeden z těchto pilířů narušen, tak sklouzáváme do trapné propagandy (když na vás autor prostě křičí napřímo, co chce, abyste si mysleli), nebo do nesmyslných blábolů (když spolu slova v textu vůbec nesouvisí, ale zato se rýmují). I když se textař na Znelo lesom dopouští obou těchto amatérských chyb, zaměřím se nejdřív na typ druhý – na nesmyslné shluky prázdných frází, nijak spolu nesouvisejících a nepředávajících žádnou myšlenku. Jinými slovy, na textovou vatu.

Beznádej vo mne, beznádej v ľudstve, malovernosť v srdci, vyhladnutí vlci.

*             *             *

Hory a lesy, temnota,
Vlci a besy, besnota.

*             *             *

Hlboké lesy s dušami stromov – roďte sa, vlci.

Autor na Znelo lesom je posedlý obrazy vzteklých vlků, hlubokých hor a temnoty. Je to takový klasický stereotyp, který se v pagan metalu objevuje. Metalisti mají rádi vlky a hory, tak jich do textů nasypeme spoustu, aby se s nimi ztotožnil každý. Otázka, jakou spojitost mají ti vlci se zbytkem textu (nebo s předchozími slovy), se odsouvá bokem. Jde o náhodné pojmy, které znějí cool a jsou uměle narvány do textů. Neplní žádnou obsahovou funkci, vyhoďte je ven a „myšlenka“ textu nijak neutrpí. Generátor náhodných slov. Autor potřebuje, aby se mu text rýmoval, a tak rýmuje s náhodnými cool pojmy, které se mu hodí.

…ach, slepí sme, živí-mŕtvi, ťažko sa lož žlčou zapíja.

Na tohle byl, myslím, Hirax velmi pyšný, neboť se mu povedlo vytvořit zvukomalebnou konstrukci. Škoda, že nedává smysl. Kdo kdy pil žluč, to je moje otázka. Pokud tomu rozumím, tak jde o metaforu na zlost – někdo vám lže a vy zuříte. Žluč se ale ve frazeologismech nepije, používá se to slovo jinak (hnula se ve mně žluč). Opět: autor chtěl mít tohle slovo v textu, a tak ho tam prostě našrouboval.

Je čas zobrať si povraz,
dobré je spraviť to zaraz.
Je vhodné vyrobiť slučku,
je čas vyhľadať sučku.

Otázka za milion, přátelé: jak interpretujete výskyt „sučky“ v této strofě? Co tam sakra dělá? Vypravěč se jde asi oběsit (o čemž je nám sděleno absolutně idiotskou poezií) a pak ještě nakonec hledá „sučku“. Chce se pomazlit naposled se svým pejskem? Chce oběsit tu sučku a ne sebe? Jde ve skutečnosti o ženu a chce si ještě naposledy užít? Co to sakra znamená, tahle celá strofa? Já vám řeknu, jaké je vysvětlení této složité filosofické otázky: autor potřeboval něco rýmovat se slovem slučku, a tak prostě rýmuje sučku. Nemá to žádný záměr, žádný význam, žádnou uměleckou hodnotu. Rýmování úrovně základní školy. Album, které je chváleno za své texty a myšlenky, 9/10, dámy a pánové.

Skladby postižené generátorem náhodných slov: V čase popadaje, Ľadová pláň, Lož a žlč, Cesta, Spanšteli sme.

 

2. Nechápání významu slov

Dalším nepřeslechnutelným nedostatkem Hiraxovy textařské práce je neadekvátní užívání různých složitějších nebo poetických výrazů. Jakkoli to může znít od Čecha zvláštně, tak Hirax ve skutečnosti, myslím, do hloubky nerozumí slovenskému jazyku. Používá ho povrchně, bez porozumění a citu pro jemné odstíny ve slovních významech. Několik z nich konkrétně rozebereme:

K čomu sú vám tradície,
zvyky zašlých otcov,
poznať svoje histórie,
stačí mať len sudcov!
Mŕtvolné sú obyčaje,
načo chrániť jazyk,
opierať sa o kultúru,
včerajšok je zlozvyk.

Vezměme text vážně a můžeme se zeptat: jaké historie má autor textu na mysli? Historií člověka je více? Prožíváte ve skutečnosti paralelní životy? Prožívá váš národ několik paralelních historií? Která je potom ta, kterou prožíváme zrovna my? I když představa několika paralelních historií, které Slované prožívají, poměrně dobře koresponduje s některými jinými Hiraxovými názory na Slovanstvo, na otázky nedostaneme odpověď. Ani ji totiž dostat nemůžeme, protože množné číslo histórie je tu použito z velmi prozaického důvodu: aby se to autoru rýmovalo. Nezáleží mu na tom, že je to nesmysl, který by u každého posluchače s fungující polovinou mozku měl okamžitě spustit lavinu smíchu. Další, co tahá za uši, je použití slova mŕtvolný. Pro ty, kdo to nezachytili, vysvětlím: mrtvolný označuje „týkající se mrtvol“. Neznamená to mrtvý! Obyčeje v Hiraxově textu jsou tedy spjaty s mrtvolami, ne překonané či mizející, jak on to chtěl posluchači předat. Ale protože nechápe nuanci mezi mrtvý a mrtvolný, vyšel z toho nesmysl. A nesnažte se to bránit, že staří Slované měli kult mrtvých, protože to nedává smysl textově a ani v ramchatí ideologii. Je to pouhá jazyková inkompetence.

Vyletel krkavec nad končiare,
leskne sa zobák v temnej žiare.
Čosi má za lubom, dačo húta,
prišla mu chuť na kohúta.

A co tento příklad? Jaké nádherné metafory! Pojďme je zanalyzovat! Krkavec i kohout tu něco jistě symbolizují. Odhaluje se nám to v následující strofě: krkavec je zloduch, který chce uškodit kohoutu: človeku, svojmu bratu, tedy někomu nevinnému, hodnému, bezúhonnému. Metafora jako vyšitá: použijeme symboly pro předání myšlenky a budeme vypadat sečtěle! Až na malý problém, že kohout není a nikdy nebyl symbolem pro nevinnost, bezúhonnost nebo obyčejnost! Jelikož Hirax nemá o slovanských symbolech ani ponětí (snad až na nějaké geometrické ezo obrazce, které vzal odněkud z Velesovy knihy), poslyšte, co představuje ve slovanských kulturách kohout. Kohout byl a je u Slovanů symbolem ohně a mužské plodnosti. Oheň lze vysvětlit tvarem a zbarvením zvířete (existuje např. fráze „pustit červeného kohouta“ = zapálit něco). Symbol mužské plodnosti je vzat ze starého dualistického symbolismu, kde muž je představen kohoutem a žena slepicí. Kohout jako takový figuroval ve svatebních obřadech a v magii, která pracovala s plodností. Mimochodem, naše dnešní velmi oblíbená vulgární nadávka, kokot, pochází právě z této staré spojitosti, ve které kohout představuje mužskou plodnost (tedy pohlavní orgán). Kohout NENÍ symbolem nevinnosti a obyčejnosti, jak jej představuje ve své metafoře Hirax. Slované totiž uvažovali trochu jinak než povrchní autor textů na albu Znelo lesom. Autor nemá nejmenší ponětí o slovanské symbolice a nám posluchačům servíruje náhodné obrazce, které se snaží prodat jako hluboké a plné odkazů. Ve skutečnosti je kohout použit ve verši hlavně proto, aby se rýmoval se slovem húta. I když si Hirax možná i sám myslel, že mu kromě chytrého rýmu vyšla i krásná slovanská metafora, jde o nesmysl z hlediska obsahového i z hlediska ideového. Rým sám o sobě taky není žádný zázrak. Hirax nerozumí slovanské víře, její mytologii ani symbolismu a násilně ve svých textech ohýbá tradici, zatímco paradoxně k té samé tradici apeluje a odvolává se na ni.

Skladby postižené neadekvátním užitím slov: V čase popadaje, Lož a žlč, Jastrab.

 

3. Stylistická disonance

Posledním bodem, na kterém se chci šířeji zastavit, je něco, čemu by se dalo říct „stylistická disonance“. Obecně řečeno jde o vsouvání stylisticky se navzájem vylučujících výrazů do jednoho textu. Může to být například výskyt hovorových výrazů v úředním oznámení, nebo technické termíny v básni o lásce. Uvedu třeba tuto výpověď: „Račte, vaše excelence, vstoupit, do této zkurvené slavnostní síně.“ Do uctivého tónu na začátku se nám vkradla vulgární nadávka a vyvolává to, samozřejmě, protichůdné pocity. A ano, stylistická disonance může být použita i záměrně – s cílem vytvoření humorné situace (o tom viz níže). To ale každopádně není případ desky Znelo lesom.

A ja hľadám,
hľadám ten symbol, večnú pečať,
niet viac času,
už nemôžme mlčať.
Spanšteli sme, zleniveli,
každá blbosť nás vykoľají.
Ego, prachy všetko velí,
diamant sa tlakom celí.

Stylistická disonance se vyskytuje na celé desce na nejrůznějších místech. Nelze v žádném případě mluvit o záměrném užití. Celé album pracuje s poměrně vysokými ideály, jako láska k tradici, láska k bližnímu; vypráví o morálně vysokých vlastnostech a úpadku společnosti. Činí tak při užití vysokého uměleckého stylu, aby hodnotu popisovaných ideálů podtrhlo – a náhle, odnikud, se v textech objevují výrazy hovorové (niet viac času – blbosť nás vykoľají). Jde o poetickou neschopnost.

Mierite prísnym prstom, zrkadlo obchádzate!
V súdoch ste si na istom, v slepote zavádzate!
Vyhádžte vlastnú špinu! Vyvetrajte vlastný smrad!

*             *             *

Široké pláne šeliem – roďte sa, zvery.
Žime tu v súlade – pohanských plemien.
Hory a lesy, temnota.
Vlci a besy, besnota.
Niektorí s falošou kecajú nám do životov,
vchádzajú do cesty – a za chrbtom mädlia bič!
Drístajú, plánujú, pokrytecky mudrujú,
no o našej krajine a povahe – nevedia takmer nič!

Prolínání stylisticky vysoké mluvy s hovorovou pokleslou lexikou vytváří právě onu stylistickou disonanci. Máme brát texty vážně? Nejprve se zdá, že ano – ale náhle jsou texty znehodnoceny pokleslými výrazy z nadávání na politiku někde v hospodě. Autor píše texty tak, jak sám přemýšlí, ne tak, aby plnily nějakou uměleckou nebo ideovou funkci (autor nechápe, jak se texty vlastně mají psát).

…bitka sa nevyhrá zbraňami či silou, no na úrovni ducha múdrosťou a pílou.
Ty, presne ty, čo skrývaš sa za izmus, chorý radikalizmus.

*             *             *

Ja som obyčajný človek, ktorý nespĺňa vaše kritérium,
milujem zem, ľudí, prijímam nové, no ctím aj tradíciu.

Stylistická disonance funguje na desce i v jiném směru: v původně vysokém stylu nám autor náhle servíruje ekonomicko-politické termíny. Kromě mnou uvedeného příkladu se tento chvat vyskytuje např. i v úryvku „opierať sa o kultúru“ a dalších. Rád bych připomněl všem, kdo se v recenzích i doma oblizovali nad tím, že texty Ramchat jsou super, nebo že z desky je cítit slovanský „feeling“, že jestli chtějí Ramchat hrát pagan metal a vytvořit slovanskou atmosféru, tak výskyt moderních odborných termínů se s tímto přímo vylučuje! Znali staří Slované pojmy radikalismus, kritérium, tradice? Samozřejmě, že neznali! Jakým způsobem užití těchto slov navozuje tradiční atmosféru?! Jakákoli tradice, která by se na desce dala s obtížemi najít (a reálně tam není žádná), bude rozbita moderními a neslovanskými ismy a egy.

Stylistická disonance je sice důkazem básnické neschopnosti autora, na druhou stranu je ale dobré říct si, proč je vůbec v díle přítomna. Všechny tyto stylistické přešlapy, ať už pokleslá mluva, nebo neadekvátní odborné termíny, jsou použity ze dvou důvodů: Hirax potřeboval, aby se v textu slova rýmovala a potřeboval, abyste jeho myšlenky co nejlépe pochopili. Aby text pochopil i ten poslední hospodský metalista, který samozřejmě vybočuje z řady, je originální, a nespĺňa kritérium. Hiraxovi bylo jedno, jestli slova, která v textech používá, dávají smysl z hlediska myšlenky desky celé, nebo z hlediska kvality poetické práce. Jde o klasickou metodu pubertálního básnění: chce se prostě vyjádřit, a tak skládá slova k sobě jen tak, aby se rýmovala, aniž by řešil vztahy mezi slovy navzájem.

Stylistická disonance může být použita i s jasným záměrem, k vyvolání komické situace a nadsázky. Je ale nutné rozlišovat, kde je použita právě cíleně a kde jde o autorovu neschopnost. Krátký úryvek z tvorby Master’s Hammer:

Hospodyně v okně sedí,
loupe suché brukve.
Po špaletě pavouk leze,
s pětkrát větším IQ.

Stylistická disonance je tady naprosto jasná: do obstarožní češtiny se vkrádají technické a odborné pojmy jako špaleta a IQ. Problémem je, že z hudby, přednesu, i kontextu celé skladby je posluchači jasné, že jde o zábavnou nadsázku, a ne o popis temného okultního rituálu, ke kterému bychom měli přistupovat se vší vážností. Ramchat neumějí používat stylistiku ve svůj prospěch, neumějí napsat dobrý text.

Takže na závěr mého rozboru textů desky Znelo lesom můžeme shrnout, že album je postiženo nekvalitní textovou prací. V textech se nachází nijak neprovázaná a lenivá slovní vata. V textech se nachází nesprávně pochopené a necitlivě použité výrazy, které ukazují na to, že autorův filosofický rozhled je podoben rozhledu žáby. Texty jsou postiženy stylistickou disonancí, která by měla vyvolávat smích u každého pozorného posluchače. Uváděl jsem Master’s hammer jako příklad toho, jak by se to dalo udělat, aby stylistická disonance fungovala. U Hiraxova básnění je to ale obyčejná inkompetence. Hirax při psaní textů dělá chyby typické pro žáka sedmé třídy, který má napsat básničku za úkol, a tak poskládá k sobě slova prostě tak, aby se navzájem rýmovala, ale výsledek nenese žádný smysl, ani obsahový, ani formální. Jinde je obsah zase jasně na očích, ale stylisticky nezapadá do textu jako celku. Takový text se dá napsat za pět minut na koleně, např. takto:

Pes je přítel člověka
vždycky na mě rád čeká.
pes je v naší tradici,
takže nemám doma opici.

Bude mě někdo chválit za tuhle básnickou práci? Bude někdo psát o tom, jak „krásnou“ myšlenku lásky ke zvířatům v textu vyjadřuji? Dostanu na metalových zinech 8/10? Těžko. Ale Hiraxovi se to nějakým způsobem povedlo. Náš sedmák totiž na rozdíl od Hiraxe nedisponuje slávou, kontakty, PR schopnostmi a obecenstvem, které jen povrchně konzumuje a nezamýšlí se. A ještě mimochodem, pokud vaše reakce na moje výtky je „Ale kapela ABC tohle dělá taky!“, tak si to strčte za klobouk, kritizoval bych to i u kapely ABC. Jde pořád o špatně odvedenou práci. A Ramchat paradoxně ve svých textech vyzývá k „ochraně jazyka“, zatímco reálně pan textař sám ten jazyk ovládá na úrovni pochybné.

Skladby postižené stylistickou disonancí: V čase popadaje, Ľadová pláň, Lož a žlč, Matka ZEM, Cesta, Spanšteli sme.

 

4. O čem jsou texty Ramchat?

Většina recenzentů (a ze zkušenosti vím, že si to myslí i většina fanoušků Ramchat) se rozplývala nad texty a myšlenkou, kterou Ramchat předává lidem a kterou propaguje v dnešní společnosti. K těmto ideám, na kterých koncept projektu Ramchat od počátku stojí, bych se rád ve zkratce vyjádřil také. Takže: Ramchat stojí na 3 ideových sloupech, konkrétně na propagaci „pohanských tradičních hodnot“, propagaci individualismu originálních metalových lidí, a na propagaci environmentálního aktivismu. Stručně řečeno: „Všichni kolem jsou hajzli, co kradou, zabíjejí, ničí, pálí a nemají žádnou úctu k pohanským tradicím, ve kterých naši předkové žili ve spojení s přírodou a všechno bylo krásné“. Předpokládejme, že členové kapely opravdu v tuto naivní dětskou představu věří a pojďme ji krátce zanalyzovat pro všechny, kteří ještě váhají, jak se k projektu Ramchat postavit. Texty přece mohou být napsané nekvalitně, ale myšlenka je to krásná! Nebo ne?

Black metal byl vždycky na okraji hudebního proudu a individualismus je mu samozřejmě vlastní. Jenže šlo vždycky o individualismus agresivní, ofensivní. V black metalu se antagonista proklíná, sesílají se na něj bědy, přeje se mu rybí kost v krku. Black metal se opájí svou zkažeností a nihilismem, ve své zdánlivé pokleslosti stojí v opozici proti všem ostatním. Black metal je temnota a dekadence. Ramchat zatím ve své tvorbě stojí v pozici ubohého otloukánka, kterému, chudáčkovi, všichni kolem ubližují a on se slzičkama v očích zpívá o tom, že neví, „proč jsou lidé tak hnusní a proč se bijou“. Vypravěč v textech Ramchat je šikanovaný maminčin mazánek, který nechápe svět kolem sebe a myslí si, že všichni jsou zlí, protože jsou prostě zlí. Není to nihilista, který prokousne hrdlo svému sousedovi za to, že si stěžoval na hlasitou hudbu. Ramchat uchopuje black metal ze strany trapné uplakané oběti a jako takový pěstuje v lidech pocit nespravedlivého utlačování. Ubohé.

Pohanské a slovanské hodnoty, které Ramchat propagoval, byly od začátku plné falše a lží. Hirax si s fantazií sobě vlastní vymýšlel nereálné události, které pěstovaly v posluchači uměle vyvolanou nenávist ke křesťanství a k okolí. Nikdy neexistující rádoby slovanské vesnice přepadávali neexistující křižáci. Hirax ve skutečnosti nemá nejmenší ponětí o skutečném slovanství, o slovanských dějinách, nebo slovanské víře. Jeden z příkladů Hiraxova diletantství jsem uváděl už výše, u symbolu kohouta. Snaží se vám nakecat, že je hluboce seznámen s věcmi, které propaguje a zatím je to obyčejný ezošarlatán a lidový hospodský mudrlant. Buď to, nebo se dobrosrdečně mýlí, vyberte si. Nic slovanského ale v Ramchatu NIKDY NEBYLO A NENÍ.

Ekologické výzvy, které v tvorbě Ramchat kolují, jsou rovněž naivní a idiotské. Donekonečna omílané tvrzení, že naši předkové žili ve spojení s přírodou (které Hirax hřímá z pódia na festivalech), je ničím nepodložená hypotéza, která sice pěkně zní, ale vytváří z lidí dementy. Hiraxe by možná zajímalo, že pohanští Slované nejedli veganskou eco-friendly stravu, ale jejich základním způsobem hospodaření bylo tzv. žďáření – kácení a vypalování rozlehlých ploch lesa (tradičního a přírodního) a poté 4-5 let krátkého hospodaření na vypáleném území. Poté se naši tradiční předkové prostě posouvali dále na jiné místo, aby i jej náležitě využili a vyčerpali zdroje i tam. Slované nebyli ekologicky uvědomělý Greenpeace! Návrat k tradici ve jménu ekologie je absolutně zcestná výzva, která je sice mezi některými jedinci dneska populární, ale každý, kdo alespoň v základech chápe fungování lidské společnosti a obživu člověka, by měl Hiraxe s celým jeho eko konceptem poslat do jeho vysněné tradiční minulosti (tj. do nicoty, protože ta minulost neexistuje). Ani v teorii samotných textů není vztah člověk-příroda vykreslen adekvátně hudební black metalové formě:

Odpusťte, hory, odpusťte, jazerá,
odpusťte, zvery, odpusť nám, príroda.
Odpusťte lesy, zradená dohoda,
len samé besy, odpusť nám príroda. Ach!

Uplakaný vypravěč Ramchat opět fňuká a prosí abstraktní přírodu, aby mu odpustila za zlo, které páchá. Ubohé. V black metalovém textu by příroda nemilosrdně zničila lidské snažení, roztrhala na kusy lidi, kteří se snaží ji podřídit; větve by se jako pařáty natáhly po lidských obydlích a rozdrtily je. Ale ne, máme tu uslzené prosby a vzdechy. S tímto se máte mimochodem ztotožnit, milí posluchači, takto si autor představuje své obecenstvo.

Je už možná jen malou nesourodostí, že zatímco Hirax pateticky vyzývá k návratu k přírodě a k tradici, nemá Ramchat problém vystupovat na masových festivalech a koncertech, na kterých se produkce odpadu v daném místě podstatně zvyšuje, neboť logistika a praktičnost tam vítězí nad ekologií. S tímhle Ramchat problém nemá. Stejně tak nemá problém s produkcí kapelního merchandise, které je jistě vyrobeno z ekologicky nezávadného vzduchu, a ne z přírody. Z čeho jsou ty mikiny a trička, hm? Z čeho se vyrábí ta CD a vinyly? Z chudinky přírody, z čeho jiného. A ve jménu čeho? Správně, ve jménu Hiraxem pranýřované lidské chamtivosti, jelikož si to všichni KOUPÍTE. Takže k diletantismu a popularizaci ubohosti můžete přičíst ještě i pokrytectví a portrét projektu Ramchat je hotov.

Co se idejí Ramchat týče, tak vám prodávají chiméru a lež. Ramchat nemá NIC společného s tradičností a pohanskými předky, nemá NIC společného s ekologickou uvědomělostí a předává vám myšlenky prázdného ufňukaného individualismu, kde se dozvíte, že cesta vpřed není v práci na sobě samém, ale stačí odsoudit ostatní zhýralé a zákeřné lidi, kteří vám komplikujou život (mimochodem klasický chvat ezo slovanských sekt, zajímavá náhoda). Formální kvality má Ramchat do jisté míry alespoň ve své hudbě, třebaže nepředvádí nic přelomového, ani něco, co by nehrály jiné kapely světového formátu. Hudba je zde ale provázaná s texty velmi těsně a nelze si jejich skladby pustit ani do pozadí, „odděleně„. Textově totiž tvorba Ramchatu trpí celou řadou nedostatků, které jsme analyzovali podrobně výše. Ve výsledku je minimálně k zamyšlení, proč sklízí Ramchat na domácí scéně takový úspěch a také, co mají v hlavě recenzenti, kteří desce Znelo lesom jebli 8-9/10. Pokud se vám tvorba Ramchat líbí, tak vám bránit samozřejmě nemůžu. Je jen na každém z nás, jakou hudbou a jakými myšlenkami se obklopujeme. Pokud ve vás pokrytectví, trapnost a poetická neschopnost vyvolávají pocit hrdosti a filosofického naplnění, je to vaše věc.

 

Napsal: Jan