Smrtelná agonie folk metalu je pro mě zdrojem neutuchající zábavy. Ještě poměrně nedávno ambiciózní a rozšířený žánr se během několika posledních let proměnil v prázdnou siluetu svého někdejšího já, originalita se vyčerpala, a i ti nejvytrvalejší tvůrci upadli do přímo mytologického cyklu prázdnoty, snahy a zase prázdnoty, zatímco se dodnes snaží pořád dál a dál vydávat desky a pokračovat ve folk metalovém tažení, nehledě na obecné vyčerpání a upadající zájem. Spousta kdysi populárních kapel je dnes odsunuta na okraj metalového mainstreamu, zatímco přejít do undergroundu jim často brání „epická“ a kýčovitá nátura jejich hudby. Jednotliví folk metaloví umělci tuto svou situaci řeší různě – třeba zakládáním vlastních vedlejších projektů, ve kterých doufají, že najdou znovu svůj tvůrčí zápal a protrhnou dnešní omezující hranice folk metalového žánru, které jsou jim stále těsnější.

Jedním takovým bočním projektem je i předmět našeho dnešního malého rozboru. Narazil jsem takhle nedávno na ruské uskupení Smorodina Reka, které letos v únoru vydalo svůj dlouhohrající debut, Предвестье (čs. předzvěst). Mozkem i srdcem celé kapely je Alexandra Sidorova, kterou možná někteří mohou znát z moskevské folk metalové kapely Рарогъ, kde se angažuje jako vokalistka. Alexandra v rozhovoru pro ruský portál headbanger.ru prozrazuje, že se rozhodla založit vlastní, čistě akustickou folkovou skupinu, protože „její srdce tíhne k folku, ve kterém se pohybuje už více než deset let“. Jméno kapely je pak zvoleno podle jména řeky, která v některých ruských bylinách odděluje svět mrtvých od světa živých. „Smorodina“ ale rusky znamená i „rybíz“ a tak byl k názvu přihozen terminus technikus „reka“, aby zákeřné ovocné keříky neodpoutávaly pozornost tradicechtivého publika. A právě tradice je to, co nám hudebníci chtějí zprostředkovat. Jak říká Alexandra o své tvorbě ve stejném rozhovoru, „Je to taková poklona tradicím – chceme, aby lidé nezapomínali některé velmi důležité věci, spojené s úctou k rodu a k předkům, historickou důležitost, kterou mají některé události.“ Tak se tedy dnes podíváme na to, na jaké tradice chce Smorodina Reka poukázat a jakým způsobem to dělá. Než se pustím do rozboru toho, co mi na desce přišlo rozporuplné především, řekneme si krátce o hudbě na ní z formálního hlediska.

 

Když se dělá akustický folk inspirovaný tradicí, máme většinou dvě možnosti: buď napsat něco svého (co tu tradici bude připomínat), nebo vzít původní materiál a přepracovat jej podle sebe. Smorodina Reka tyto přístupy kombinuje, ale převažuje jasně ten druhý – pouze 2 písně z 9 jsou čistě autorské (jako přímo jejich). Zbytek písní je převzatých – odkud, o tom za chvilku. Alexandra mluví o tom, že písně kombinují ruské a skandinávské tradice, reálně je na desce ale jenom jeden cover od Einara Selvika, jinak tam není skandinávského nic. Přejaté písně přepracovala, aby zněly „nezvykle“ a „zajímavě“, prý si hrála s harmoniemi a zkoušela písním vdechnout nový význam. Dobře, ale co to znamená v praxi? No, jednak jsou to malé mechanické změny, třeba v tónech – na konci je třeba prostě něco posunuté o oktávu níž, nebo výš. Nebo jsou to změny v rychlosti a rytmu – původní píseň je zpomalená nebo zrychlená. Nebo změny v textech – je změněno pořadí slok (poměrně důležitá změna, jelikož se tím mění význam písně a někdy i ztrácí původní smysl, tady např. u Вечер), byly také přidány nějaké malé mezihry. Tyto veskrze mechanické změny v původním materiálu na mě zrovna nedělají dojem zajímavého experimentu, nebo snahy „nalézt nové významy“. Skladatelsky je to prostě takové „hraníčko“ na kytaru u táboráku. A když jsme u kytary, tak všechny písně jsou na kytarovém stylu hry extrémně závislé (právě jako u táboráku). Na kytaru byly nejspíše původně vymýšleny všechny aranže a podle toho se pak odvíjela výsledná podoba písní. Ani pro jednu píseň, která na desce je, tento styl hry není typický (kytara ve východoslovanském folkloru jako typický nástroj nefiguruje a strunné nástroje, které se v něm používají, dávají hudbě úplně jiný ráz). Výsledek je z hlediska struktury a rytmu velmi hrubý, neodpovídá ani folkloru, ani původním verzím písní. Vidět je to i na dvou coverech moderních songů (Роза, Пророчество), u kterých se obávám, že Alexandra a spol. nepochopili, v čem spočívá jejich kvalita a spíš je pokazili, než aby je nějak vkusně předělali.

Většina lidí si z poslechu Предвестье bude pamatovat především Alexandřin zpěv. Slyšíme ho ve dvou polohách: jednak je to umělecký zpěv typický pro vážnou hudbu a moderní žánry – a velmi výjimečně, většinou u popěvků, slyšíme zpěv podobný nějaké ruské tradici (slyš Стень). Nevím, jestli si sama Alexandra uvědomuje, že její přednes s ruským lidovým projevem moc společného nemá. Slova, která se mi derou na jazyk při poslechu jsou „vyumělkovanost“, „přehnanost“ a „kýč“. Pro folklor je typická přirozenost, ne preciznost (srovnejte si sami zde).

Texty vlastních písní a ruské překlady cizojazyčných coverů napsal kapele jistý Demetr Grail, jedna ze známějších osob ruské metalové scény. Autorské texty jsou plné patetických a rádoby hlubokých pojmů, přímých interpretací mýtů a pověr, klišé ruského básnického jazyka (slyš Стень, Древо). Demetr třeba poměrně často používá tzv. církevní slavjanismy – slova původně neruská, ale staroslověnská, která v dnešní ruštině mají zabarvení knižnosti, archaiky a jakoby větší „duchovnosti“. Přišlo mi, že jich je v textech až moc a ztrácí se tím uvěřitelnost a nenucenost. Je z toho zkrátka vidět, že se tu někdo hrozně snaží vypadat před obecenstvem opravdu tradičně a duchovně. Dva překlady převzatých cizojazyčných písní jsou velmi doslovné a z básnického hlediska by se daly popsat jako „volné“ (práci s rýmem si nikdo moc nedal, ale uznávám, že překládat lyriku je fakt těžké). Poslouchat je s vážnou tváří je z důvodu obrovské nálože patosu opravdu výzva, myslím, že tomu měl Demetr dát více práce, vypadá to jako narychlo sešroubované a je to bez špetky jakékoli básnické grácie, kterou předloha mohla mít. To je ale spíš poznámka pro případ, že by si autor sám tohle přečetl – náš posluchač si toho ani nevšimne a vadit mu to nebude, takže do detailů tady nepolezu.

Takže, to bychom měli hudbu, zpěv, texty… Co tam bylo ještě dál? Á, ano – jaké písně si Alexandra vybrala pro předání oné mystické tradice svému nadšenému publiku? Už víme, že 2 písně jsou covery populárních songů pozdní folk metalové éry: jsou to Роза (Rose for Epona od Eluveitie) a Пророчество (Völuspá od Einara Selvika). Dvě další písně (Стень, Древо) jsou autorské. A zbylých pět, to jsou teda ty tradiční? Che, ani náhodou. Z ruského folkloru jsou vzaty jenom 1,5 skladby (Вечер а půlka Поле) a zbytek jsou písně, které jsou sice široce populární v dnešní ruské masové kultuře (i v té naší), ale folklorem byly jen inspirovány – a jinak mají normálně své autory: skladatele a básníky. O některých obzvláště zajímavých si řekneme, ale nejdřív chci krátce vysvětlit, v čem je tu problém.

Když mluvíme o tradicích, minulosti a mentalitě národa (nebo to ztvárňujeme), musíme mít neustále na paměti, že abychom odhalili, co to jako opravdu ta tradice byla, jak člověk kdysi uvažoval, jaké měl hodnoty a pohled na svět, musíme hledat, pokud možno, co nejobjektivnější zdroj. O skutečné mentalitě národů, nebo i své vlastní se nedozvíme od národních obrozeneckých autorů, protože ti nevyhnutelně celkový obrázek idealizují (třeba ta holubičí povaha a podobné kategorie). Jiní autoři jej zase mohou démonizovat. Jedním ze zdrojů, podle kterého lze poznávat tradice a uvažování běžného člověka minulosti, nedotknutého propagandou a konzumem, člověka „čistého a autentického“, je sesbíraná ústní lidová slovesnost, tedy folklor. A folklor nejsou písničky o slivovici a poskakování v krpcích na pódiu. Je to hlavně tvorba, kterou dělal člověk sám pro sebe – vycházela z jeho okolí a představ, ne z toho, co někdo napsal nebo z toho, co viděl v nějakém seriálu. V teorii je tedy folklor ryzí a autentická podoba kultury, která tu kdysi byla – právě ta mytická tradice, o které všichni tak rádi mluví. Proto taky pořád tak řeším, co v moderní hudbě je a není opravdu inspirované folklorem, protože jestli se za folklor vydávají nějaké idealizované nesmysly (nordic viking music, řvaní Percival, pitvoření Myrkur), tak jako posluchači dojdeme k naprosto mylnému závěru o tom, co to jsou naše i cizí tradice, co pro nás dneska znamená „tradiční způsob života“ a podobně. Na rozdílu mezi opravdovou tradicí a dnešními idealizovanými představami o tradici velmi záleží. Ale to jsem už odbočil.

Obrozencům i jiným profesionálním umělcům se časem přirozeně zalíbila myšlenka folklor adaptovat, inspirovat se, udělat v lidovém stylu něco svého. Vznikla tak celá řada písní, z nichž některé byly natolik úspěšné, že zpětně ovlivnily zase lidovou kulturu a běžní obyvatelé je přijali za své. Písně zlidověly, a tak se jim také dneska říká – písně zlidovělé. Jsou to původně autorské songy, u kterých si skoro nikdo už nepamatuje, že je napsal nějaký skladatel nebo sběratel. V těchto zlidovělých kouscích se ale často už projevují umělecké tendence něco přikrášlit, předat nějakou myšlenku o „duši“, „národu“, „hrdinství“. Takových písní je celá řada: na Moravě je třeba jedním z nejznámějších takových příkladů píseň Vínečko bílé, kterou 90 % lidí bude považovat za lidovou, zatímco jejím autorem je Fanoš Mikulecký a složil ji ve 20. století.

Smorodina Reka většinou bere pro své přepracování velmi známé písně, které se v ruské kultuře považují za lidové, ale které jsou ve skutečnosti písněmi zlidovělými. Typickým příkladem z desky je třeba Калинка. Jde samozřejmě o tu samou Kalinku, kterou po celém světě zpopularizovali Alexandrovci. Píseň byla původně napsána roku 1860 hudebním skladatelem Ivanem Larionovem. Ukolébavka Колыбельная je zase z pera slavného ruského romantického básníka 19. století, Michaila Lermontova. Avšak zdaleka nejzajímavější příklad na desce je Поле. Píseň je široce známá spíše jako Полюшко-поле. Autorem textu je Viktor Gusev, byla napsána roku 1933, v období SSSR a její skutečný původní název v překladu zní Poéma o bojovníku komsomolci. Nabízí se zde samozřejmě naprosto relevantní otázka: Alexandro, a jakou původní tradici chcete posluchači zprostředkovat touto písní? Tehdejší Rusko v tu dobu prožívá turbulentní změny, které hýbou celou společností: probíhá kolektivizace, industrializace, život pro většinu obyvatel nabírá naprosto nové obrátky a často se doslova převrací naruby. Píseň Viktora Guseva popisuje časy občanské války a oslavuje hrdinství rudých partyzánů. V tehdejší společnosti žádná původní tradice (v tom chápání, jak to tu řešíme my) neměla místo! Ztvárnit Полюшко-поле na album, které má předávat nějakou úctu k rodu a předkům, je naprosto bizarní volba, která mi vůbec nedává smysl.

Alexandra na albu původní názvy písní lstivě kamufluje tím, že místo celého názvu používá jen jedno slovo. Na první pohled tak člověk nepozná, o které skladby se jedná a díky Alexandřině „experimentování“ s melodiemi a rytmy může chvíli trvat, než posluchač dešifruje, které písně byly vybrány jako předloha. Autorům originálů nelze upřít jedno – že vytvořili výborná umělecká díla, která se zakořenila v národu a která jím byla přijata za vlastní. Nakolik nám však zprostředkovávají tradice nebo nějaké duchovno je přinejmenším pochybné, neboť jejich cílem byla většinou oslava státu a národa, což pro folklor rozhodně není typické. Členové Smorodina Reka jsou si tohoto mimochodem plně vědomi – vědí moc dobře, že uvedené písně mají vlastní autory a že nejde o lidovou tvorbu. Proč byly tedy na desku zpracovány tyto, a ne nějaké sice méně známé, ale o to potenciálně zajímavější a adekvátnější? Můj tip by byl takový, že Smorodina Reka cílí na specifické povrchní publikum, které si chce s rohem medoviny na festivalu zazpívat to, co už zná a připadat si při tom na úrovni, že to zní „jinak“. Skutečné intence kapely samozřejmě znát nemůžu, ale soudě z toho, co říká Alexandra v rozhovoru, je to velmi pravděpodobné vysvětlení.

Zatímco folkový žánr zůstává populárním, Предвестье je příkladem jeho nepříliš originální inkarnace, navíc s některými velmi obskurními specifiky. Nejsilnější stránkou desky je nepochybně její kvalita produkce a řemeslná zručnost účastníků. Nic nikde tónově neujíždí, skladby jsou relativně dobře sevřené, zvuk je čistý a vše je dobře slyšet. Když ale pomineme tato formální pozitiva, na Предвестье máme některé vážné obsahové i formální nesrovnalosti. Autoři pretendují na interpretování tradic a duchovna předků, ve skutečnosti však, mám dojem, mají jen velmi volnou představu o tom, co to obnáší. Snahou kapely je převzít původní materiál a přepracovat jej podle svých představ, vdechnout mu svěží podobu. V praxi jsou původní skladby jen mírně a mechanicky upraveny, bez jasného uměleckého záměru a bez pochopení toho, co je pro lidi činí tak silnými a populárními. Styl hry na nástroje ani přednes zpěvačky, jakkoli technicky na výši, nekorespondují s původním materiálem, je to spíš takové „zpíváníčko a hraníčko“ u ohníčku. Hudba by se souhrnně dala popsat jako kýčovitá, přeplácaná a neinspirativní. Na album byly navíc zahrnuty jen 1,5 písně, které lze považovat za skutečně lidové. Zbytek je autorský, covery moderních populárních interpretů, nebo přepracované písně zlidovělé (které nepředávají původní tradiční významy, ale idealizovanou verzi historie a starých hodnot). Proč by Smorodina Reka nezvolila spíše cestu směrem k méně známé, ale o to zajímavější lidové tvorbě, mi není jasné. Album však nepochybně najde své příznivce, jelikož konzument podobné „duchovně laděné“ hudby se zpravidla jen velmi vágně orientuje v tom, jaké hodnoty vlastně v hudbě vyhledává a jak ve skutečnosti vypadají. Všechny tyto vlastnosti dělají z uskupení Smorodina Reka ideální volbu pro line-up tuzemských akcí typu Folk Metal Pilgrims nebo KrutoFest. No a my jsme na jejich příkladu snad vnesli alespoň trochu jasnosti do tématu, proč by někdo chtěl přepracovávat folklor a proč může být problematickým, když někdo za původní a tradiční vydává idealizované představy angažovaných umělců.

Napsal: Jan

Русское резюме

На сегоднящний день, фолк является одним из популярнейших жанров у слушателей, интересующихся традициями и древним дохристянским миром. Альбом «Предвестье», к сожалению, является очень неоригинальной инкарнацией этого жанра. Хотя с чисто технической точки зрения тут ни к чему придраться нельзя (работа с инструментами и голосом действительно хорошая, композиционно все песни хотя и довольно просты, но солидны), у «Предвестья» есть серьезные недостатки и противоречия. Целью Александры Сидоровой является популяризация и распространение неких «традиций и памяти о предках и роду». С формальной точки зрения тут альбом серъёзно проваливается, так как ни пение, ни инструментальная игра не соответствуют русскому или скандинавскому фольклорам. Реальная русская народная музыкальная традиция звучит очень не похоже на то, что нам предоставлено группой Smorodina Reka. Намного более важным противоречием, однако, является подборка группой «традиционных» песень для художественной обработки. Большинство песен тут не является исконно народными, а лишь авторскими популярными песнями «в народном стиле». Такими песнями не распространить традицию, а лишь идеализированную версию ее. Особенно смешит напр. решение музыкантов исполнить на своем альбоме «традиционных» песен «Полюшко-поле», написанную в 33-м году, в эпоху коллективизации и индустриализации, когда ни о какой «традиции предков и рода» и речи идти не могло. Таким образом, «Предвестье» является очень мелким и поверхностным взглядом на традиционную музыку русских, в которой не найти ни обещанной традиции, ни интересного музыкального эксперимента. Если авторам интересны подробности нашего небольшого анализа, то можно текст просто скопировать в гугл-переводчик.