Smutnici a Návaz dělí 7 let, Smutnici a Relic Dances dokonce dvakrát tolik. Časy, kdy byli Silenti čistě doomoví, jsou pryč. Časy, kdy do jejich tvorby výrazně pronikal vliv Tomáše Kočka, také odvál vítr kdes v dál. Nová deska Smutnice je jinde. Trvalo mi mnoho poslechů, než jsem tento fakt přijala, než jsem si na to zvykla. Najdou se na ní lepší i horší skladby, ale vezměme to pěkně od začátku. Věřím tomu, že nejsem jediná, komu album na první poslech nesedlo a musel si k němu najít cestu.

Když kapela zveřejnila první skladby, mnozí fanoušci je přijali s nekritickým nefalšovaným nadšením. Já si je poslechla a říkala si „no nazdar“, pamatuji si to celkem přesně. V květnu vyšla celá deska a začaly se okamžitě objevovat velmi pochvalné recenze. Popravdě to pro mě znamenalo červeně blikající varovnou kontrolku, protože to, co se zpravidla líbí mně, se masového nadšení nedočká.
Na první poslech to také vystihovalo slovo katastrofa. Na druhý a třetí to nebylo o nic lepší. Nicméně Silent Stream Of Godless Elegy poslouchám už více než 12 let a nevěřila jsem, že by vydali něco tak špatného. Dala jsem mu šanci a po několika desítkách poslechů si teprve můžu dovolit album hodnotit. Dříve to nešlo, muselo to uzrát.

Ten který ukoval slunce – skladba, která by nedělala ostudu ani na Návazu, slibuje v úvodu, že album má co nabídnout. Growling a energické bicí na střídačku s ženským vokálem v písni o slovanském božstvu, to si nechám líbit. Musím říct, že tahle skladba mě zaujala prakticky hned, přesto jsem však v pozadí cítila něco, co mi tam nesedělo. To něco jsem dokázala pojmenovat hned s druhou skladbou.

Kdo z nás je víc disharmonický? Vysoký ženský vokál do velmi rychlých bicích ve mně vyvolal pocit, že někdo vzal dvě různé skladby a pustil je současně. Neladí to a je to velká škoda vzhledem k tomu, že jinak má tato skladba své kvality. Zároveň se zde nemohu zbavit dojmu, že to Hance v některých pasážích trochu ujíždí. Může to však být jen finálním namixováním (k tomu se ještě vrátím ke konci recenze).

Synečku se jako první dočkala videoklipu a u mě se řadí mezi ty skladby, které opravdu potřebovaly čas, musela jsem si na ni zvykat docela dlouho. To, že to Hance trochu ujíždí, se žel projevuje i zde, zejména v části okolo 1:50. Tato pasáž je opět posazená hodně vysoko a trošku dojem z celé skladby kazí, protože jinak ze zazpívaná dobře. Synečkovi velmi sluší cimbál a vlastně celkové ladění, ve kterém se střídají pomalé melancholické části s rychlejšími dynamickými.

Ještě více času potřebovala skladba Ptakoprav. Ze začátku jsem ji vnímala jako takovou vatu, nemastnou neslanou výplň. To se po mnoha posleších změnilo a řadím ji mezi tu kvalitnější část celého alba s jedním ale – kazí ji ten šeptaný závěr, který někdo přeměnil v záznam telefonního hovoru. Zcela zbytečně a zcela nesmyslně. Ani Ptakoprav by nedělal ostudu na Návazu – pomalejší, zadumaný, silentovský.

Malověrná – naopak takové hodně nesilentovské intermezzo, které se nesnadno uchopuje. Nemohu říct ani dobré, ani špatné, spíše jiné, ale na poslech celkem příjemné. Zvláštní skladba, která se z pomalé, nenápadné, naprosto jinak laděné části přerodí v něco, co ke zbytku alba vlastně hodí.

Skladba Za nevěstou se mi do paměti zase vryla s prvním poslechem. Má své mouchy, které v uších trochu škrábou, nicméně mi evokuje Moravu, moravské písně, moravskou lidovou kulturu a je to příjemná asociace, nemohu si pomoct 🙂 Líbí se mi i její přerod ke konci v rychlejší kousek, kterému ten ženský popěvek naopak ladí velmi (aneb takhle bych si to představovala i u Kdo z nás je víc?).

Tichý zpěv je krásné pohanské vyznání. Klidná skladba s výrazným refrénem. Jedna z těch skladeb, které mi utkvěly jako první a také z těch, kde k těm výškám nemám námitek.
Klidnější Bezbřeží album uzavírá a poslední místo v tracklistu je pro něj to pravé. Nenápadná hudební linka doprovází příchod Morany a mění se v dramatičtější část a ta zase ke konci v klidnější. Člověk má ze skladby pocit, že něco končí.

Album Smutnice není špatné, ale není ani výborné. Má velmi dobré části a má i velmi vlezlé části. Mezi ně je však namixovano něco, co tam nepatří, něco, co tam neladí. Snad slovo nevyvážené tento stav vystihuje nejlépe. Velkou míru viny na tom nese nešvar, který momentálně hýbe hudebním světem – loudness war. To, co mi na Smutnici hlavně vadí, je to, že všechno je tam stejně hlasité, vyšponované na maximum místo toho, aby to reflektovalo přirozený zvuk – tu hlasitější, tu tišší. Věřím tomu, že kdyby na Smutnici neabsentovala dynamika, vůbec bych neměla problém se do ní zaposlouchat hned.

Neberte to jako naprostou kritiku nového počinu, protože to tak není. Psát k nějakému albu Silentů, že tu to není dobré, tu to trochu tahá za uši a tak podobně, to vůbec nejde samo. Když jsem je začala poslouchat, zrovna vyšlo EP Osamělí a i tehdy jsem si k jejich starší tvorbě musela najít cestu. Stejně tak si ji teď hledám k té nejnovější. Osamělí (resp. Relic Dances), to pro mě představuje vrchol jejich tvorby a zřejmě už je nic nepřekoná. Smutnice k mým nejoblíbenějším albům patřit nebude, nicméně ji neřadím ani mezi to nejhorší, co jsem kdy slyšela. Ze začátku jsem však k tomuto pocitu neměla daleko a právě o tom má tato recenze být. Smutnice vám nemusí sednout na první, na třetí, na pátý ba ani na desátý poslech, přesto ji ale dejte šanci klidně víckrát, než ji zatratíte.

Hodnocení: 7/10

Napsala: Veleslava