Vítej, zvědavý čtenáři! Jsem rád, že ses nezalekl ani kýčovité grafiky, ani suchopárného názvu dílka, které dnes budeme rozebírat. A abych tě hned na začátku neodehnal, pro jistotu vyložím příčiny vzniku tohoto článku i jeho přibližný obsah hned. I stalo se, že nám osud přivál do cesty instrumentální album s vysoce originálním názvem Viking Saga Part 4. Bylo to v jistém smyslu opravdové překvapení: nikdy bychom si nepomysleli, že by náš tvůrčí kolektiv mohl kontaktovat autor produkující „nordickou vikinskou hudbu“ a chtít naše vyjádření. Nakonec jsem se rozhodl vzít na sebe toto břímě a posoudit kvality hudby na výše zmíněném albu. Po poslechu a jistém výzkumu jsem došel k závěru, že by mohlo být dobré podělit se o mé nálezy i s naším ctěným obecenstvem. Mám k tomu několik důvodů. Jednak jde o „žánr“, který je v dnešních pohanských a tradicionalistických subkulturách velmi populární a alespoň trochu seriózně o něm podiskutovat nemůže uškodit. Za druhé, projekty v tomto „žánru“ zní všechny naprosto stejně – vyjádřit se k jednomu tedy znamená vyjádřit se ke všem, a tak se k takovým věcem už nikdy nebudeme muset vracet. Nakonec nám tahle malá cesta do hlubin „nordické vikinské hudby“ pomůže osvětlit jeden fenomén v dnešní společnosti, kterého si poslední dobou všímám stále častěji a který jsem už nějakou dobu chtěl pokrýt – a sice to, na základě čeho si dneska utváříme naši představu o minulosti a tradici. Takže ne – tohle nebude jenom striktně recenze na konkrétní desku, půjdeme trochu více do šířky. Viking Saga Part 4 nám sice stojí modelem, ale skrze ni si rozmontujeme, pokud možno, celou tuhle „nordic viking music“. Nejdřív tedy tvůrce:   

Autorem dílka je jistý Vinnie Camilleri, hudebník a skladatel z britského Liverpoolu. Dříve se podle všeho věnoval hudbě, která s nějakým folkem, Skandinávií, nebo snad folklorem neměla společného lautr nic (byl to rock). Pak z blíže neznámého důvodu pověsil kariéru rockového kytaristy na hřebík a jal se tvořit právě onu pověstnou „nordickou vikinskou hudbu“. Na otázku „A proč jako?“ se mi nepovedlo nalézt odpověď, takže nejspíše to bude zase z důvodu nějaké niterné pohnutky, Ódinova předurčení, nebo hledání vlastních kořenů. Nebo se chce prostě svézt na dnešní popularitě seriálů a her o seveřanech a vydělat nějaký ten peníz. Kdo ví – ale pojďme rovnou k albu, třeba na to přijdeme. Mohli jste si všimnout, že v názvu celé desky je připnutý technický detail „Part 4“ (část čtvrtá). Jde totiž už o čtvrté album nordické vikinské hudby, které Vinnie vydává. Myslím, že odlišit od sebe jednotlivé desky lze i jinak než mechanicky měnit číslo na konci názvů. Jako, já nevím, školy nemám, ale co třeba vymyslet nějaké slovo, popisující hlavní myšlenku desky, nebo desku pojmenovat po jedné z písní…? Jde samozřejmě jen o detail, hlavní je hudba. Co si tedy pro nás uchystal Vinnie na desce Viking Saga Part 4?

A začněme namátkou třeba zvukem. Zvuk se mi nechce většinou rozebírat, protože mu odborně nerozumím a hodnotím vždycky jenom banálně „jestli je všechno dobře slyšet“. Tady bych ale měl pár myšlenek k dobru. Všechno na desce zní velmi sterilně a technicky. I na svém bandcampu se tímto „čistým a vyleštěným zvukem“ sám Vinnie chlubí („larger-than-life sound“). Pokud si myslí, že technická a chirurgická preciznost se v hudbě evokující vikingy a mytickou minulost cení, jde podle mě o velký omyl z jeho strany. Jako někdo, kdo bez větších obtíží osobně ovládá několik lidových nástrojů, mám trochu představu o tom, jak zní rustikální lidový nástroj. A takhle to opravdu není. Na vyřezávanou harfičku, rekonstruovanou z 12. století, prostě nezahrajete čisťounký zvuk jako na housle v opeře. Nástroje, na které hrálo pravěké a středověké obyvatelstvo, jsou z dnešního pohledu značně primitivní, nedokonalé, vrže to, skřípe to, píská to (ne v negativním smyslu, ale ten zvuk je prostě takový „zemitější“). Právě tahle nedokonalost a exotičnost má moc v podobné hudbě dnešního člověka uchvátit a zaujmout, přenést jej do jiného světa. Vinnie si to bohužel nejspíš vyložil přesně naopak. Nejvíc je to na desce poznat na čisťoučkém zvuku smyčcového nástroje (asi tagelharpa?) a grumle, která zní, jako kdyby byla reprodukovaná elektronicky. No a moment… možná, že tomu tak i je? Na svém Instagramu je autor vyfocen sedící za klávesami, ale nikde s žádným jiným tradičním nástrojem. Hudebníci bývají exhibicionisti, se svými nástroji se fotí rádi a často – tady však nic. Tohle mi potvrzuje předpoklad, že celá deska „nordické vikinské hudby“ je nahraná na kompu a mýlím-li se, tak mě opravte. Hluboce tradiční, meditační zážitek, který ve vás má evokovat pohlazení duchovně vyspělých a srdnatých předků, byl pro vás nejspíš vytvořen ve sterilní digitální laboratoři. A nezáleží až tak na tom, jestli je to pravda, nebo ne – důležitý je výsledek: deska je plná neupřímné technické hudby a pokud je nahraná na skutečné nástroje, tak byly ve finále bohužel prohnány nějakým efektem a „vyleštěny“. Nakolik se takové vyznění hodí k nějakému seveřanskému tradičnímu duchovnímu zážitku, ať si každý posoudí sám. Pokud nejste přesvědčení, tak si sami srovnejte libovolnou nahrávku z Viking Saga Part 4 a libovolnou skladbu z první desky Wardruny. Rozdíl je kolosální.

Kromě zvuku by se dalo mluvit i o praktickém použití nástrojů ve skladbách. Ať už autor nahrával se skutečnými nástroji, nebo digitálně, ze všech skladeb je slyšet, že skandinávskou lidovou hudbu nejspíš příliš nezná a nějaká skutečná tradice mu příliš blízká není. Nebo to jenom neumí podat, kdo ví – na věci to nic nemění. Už jsem to zmiňoval i v rozboru Percivalů, že v lidové kultuře mají nástroje své dané místo, které neradno narušovat (pokud nevíte, co děláte). A stalo se, že množství tvůrců, produkujících „nordic viking“ a „pagan folk“ hudbu, tohle ignoruje a hází do skladeb jeden nástroj za druhým, bez ladu a skladu. Hlavně, ať toho hraje co nejvíc najednou, čím víc zvuků, tím víc viking. Výsledkem je vždycky eklektika a chaos. Stejně tak i Viking Saga Part 4 je shlukem náhodných melodií, které se mezi sebou vždycky jenom postupně střídají. Ale vždycky hraje tagelharpa, hraje grumle, máme hrdelní zpěv, bubny, chrastítka, harfičky. Mezi skladbami tak nepoznáte na první pohled žádný rozdíl. Ano, některé jsou rychlé, některé jsou pomalejší, ale tyto vlastnosti nemají žádný vliv na to, o čem píseň je, nebo co nám má zprostředkovávat. Zapamatovat si vůbec něco konkrétního z běžného poslechu je tak poměrně těžké. Posluchač se tak může velmi rychle začít nudit, protože nás na desce nic nepřekvapí, bude to pořád to samé dokola. Kdybych po vás chtěl popsat ve dvou větách třeba rozdíl mezi Odin’s Path, Volva, Brodre Over Havet, nebo Freya, byl by to pro většinu lidí určitě nesnadný úkol.

Kromě tohoto formálního nedostatku tu máme ale ještě otázku tradice, kterou se autor údajně inspiroval. Normálně totiž máme v kulturách různé žánry: třeba tance, balady, pracovní písně atd. – tak, jako tomu bylo i ve skutečném rozmanitém životě. Tady zatím máme jakési jednolité hudební bahno, které se vnitřně nijak nedělí. Je to prostě jenom „viking nordic music“. A pokud byl autorův záměr ztvárnit třeba pouze rituální hudbu (tzv. obřadní písně), tak i rituály a obřady se v kulturách liší podle svojí funkce a v tom, jak zní. Jenže ne v představách nordic viking pohanů, tam je to vždycky prostě jenom „native pagan warrior ritual“. Deska ničím nepřekvapí, ani formálně, ani obsahově: jakmile se prokoušete první skladbou, tak znáte všechny (no dobře, je tam později i jeden ambient). Kde je ta rozmanitost kultury, kterou chcete uctít a popularizovat, he?! A jestli to nebylo vaším cílem, tak kde je alespoň nějaký umělecký experiment, něco zajímavého, nového?

Autorova nechuť reálně tvořit v duchu tradice funguje ale i v jiném směru: jednak je severská hudba představena jako jednotvárné vrzání na harfičku v monotónních rytmech bubnů, zároveň jsou do ní ale přimíchány i prvky z různých jiných, cizích kultur. Příklad tohoto je třeba typicky středoasijský hrdelní zpěv, který se cpe do některých skladeb Viking Saga Part 4 jako jeden z nejvýraznějších prvků (slyš Odin’s Path, Volva). U autorů i posluchačů tohoto žánru funguje, jak se zdá, jednoduchá myšlenková rovnice, že „přírodní předkřesťanské národy někdy měly šamany – šamani jsou na Sibiři – šamani ze Sibiře praktikují hrdelní zpěv – takže proč bychom nezahrnuli hrdelní zpěv do hudby našich předkřesťanských národů?“. Takže znovu opakuju pro všechny, kdo by třeba chtěl „nordic viking music“ tvořit: nemůžete prostě jenom tak vyzdvihnout prvek lidové hudby jednoho národa a přenést ho na jiný světadíl! Je jedno, že to zní cool, nebo „přírodně“ (tyhle věci jsou navíc subjektivní) – je to nesmysl, protože vy děláte přece vikingy, ne Sibiř!

Na albu také nejsou žádné texty nebo zpěv (jen někdy dámský hlas reprodukuje nějaké melodie), které by nám napověděly, o čem to teda jako teď je. Skladby jsou pojmenované, jak se zdá, náhodně, hlavně aby se konzumní pohan snadno zorientoval pomocí povědomých jmen severských božstev. Názvy skladeb s jejich vyzněním moc nekorespondují: např. skladba Fenris je takový poklidný chill out, jako by nějaký dědeček seděl na lavičce u domečku a krmil vrabce na zápraží. A já jsem myslel, že Fenris je v mytologii obrovský vlk, který ukousl Týrovi ruku a při Ragnaroku sežere Ódina. Nějak mi to s pohodovým vyzněním skladby nefunguje! Ale třeba mi chybí nějaké informace, že vlk je přítel člověka, nebo něco takového.

Lidské hlasy, které na desce uslyšíme, jsou reprodukovanými zvuky z počítače. Budu se už asi opakovat, ale je to pořád stejný princip: když děláte hudbu, která je inspirovaná tradicí a minulostí, tak bych očekával nějakou upřímnost, nějakou přirozenost. Když se skladbě uslyším sborové generické „HEJ“ a „HU“ (slyš Brodre over Havet, Fenris), přičemž ho uslyším během skladby šestkrát, vyvolává to ve mě výbuchy smíchu a pocity trapnosti. To samé platí o počítačovém vytí zvířat a jiných zvucích přírody. Sakra, když už ne nástroje, tak aspoň ty zvuky se daly nahrát mimo studio a nemuseli jsme to všechno dělat pomocí samplů, ne?

Dalším prvkem, který mě vytrhává z atmosféry mytického severu, jsou elektrické kytary (slyš Ullr) a elektronické beaty (slyš Berserker). Jako co to je, tohle? Máte tradici, tagelharpu a přírodu, nebo máte párty pro erasmáky v Uppsale? Jestli chcete použít moderní prvky v kombinaci s tradiční hudbou, tak musíte vědět sakra dobře, co děláte, jinak z toho vznikne rozpačitá blbina. Takže tu máme vrzání na harfičku v rytmu techno beatů. Jasně, proč ne? Máme už sibiřské šamany, vytí vlků z Age of Empires II, tak nějaké techno taky dáme. Stejně tak náhlý a neočekávaný je ambient Valkyrie Spirit, který je ale natolik hloupoučký, že se zdá, jako kdyby byl vyzdvihnut z nejmenované tematicky příbuzné strategie z roku 2002. Ve světle dnešních ambientů typu Paleowolf navíc nemá nejmenší šanci, aby jej kdokoli se základním hudebním rozhledem bral vážně.

I když tu ale dupu konkrétně po Viking Saga Part 4, bylo by nefér nepřiznat, že v rámci svého nordic viking žánru jde v mnohém o průměrnou záležitost, kterou by mnozí jistě hodnotili pozitivně (ne, to není pochvala). Tento minižánr je dneska v neopohanských městských komunitách poměrně rozšířený a chválený, i přes všechny své nedostatky a přes všechnu svou generičnost. Sám Vinnie má na své facebookové stránce až 13 tisíc sledujících a množství pozitivních komentářů. Pojďme tedy ještě na závěr otevřít poslední menší téma.

Jak si dneska běžný obyvatel utváří představy o minulosti a tradici? Vývoj zájmu o dějiny a minulost v hlavě prostého člověka (to jako nás všech) začíná někdy v 18. a 19. století, kdy máme v Evropě boom národní literatury, která skrze zobrazení hrdinské minulosti národa pěstovala národní sebeuvědomění. Umělec se tenkrát mrknul na památky a kroniky středověku a přepracoval je pro potěchu tehdejšího městského člověka. A obyvatelstvo se dozvídalo o dějinách především tímto způsobem: zprostředkovaně, skrze literaturu, výtvarné umění a později filmy a hudbu (ne, tradice není magická substance, která vám proudí v krvi, je to systém hodnot a zvyků, který ve vás pěstuje společnost). Ve 20. stol. se pak dostala ke slovu tzv. masová kultura, která ovlivňuje naše představy o světě i dnes – a i představu o minulosti si dneska většina lidí utváří právě skrze masovou kulturu. Jenže dnešní komerční autor už většinou nevytváří svůj „historický“ obsah tím, že by se sám ponořil do tématu a pracoval s původním materiálem. Dneska se už hlavně reaguje na jiné tvůrce, kteří přišli před váma. A tak si obyvatelstvo vytváří představu o své minulosti na základě filmu, hudby a literatury, která je mu takto zprostředkována. Mnohé fantasy prvky (které dávaly smysl v rámci umění) se tak dnes staly pro obyvatele realitou. Není tak velkým překvapením, že žánr „nordic viking music“ je dnes i přes všechnu svou hloupost, jednotvárnost a fantasmagorii populární, protože mnozí žijou v představě, že vikingové opravdu měli šamany, že to byl hluboce duchovní a morálně silný lid, který neměl potřebu hromadit bohatství a vážil si okolní přírody. Muzika ve stylu Viking Saga Part 4 tomuto idealizovanému vidění světa krásně přihrává. Vytváří se tak skoro paralelní vesmír: svět, ve kterém vousatí a copatí seveřani monotónně tlučou do bubnů, atraktivní kmenová šamanka mumlá runová zaklínadla, všichni mají pomalované obličeje a Ragnar někde v ústranní umně šermuje sekerkou proti meči a vítězí. A buďme upřímní, popularitě tohoto „žánru“ a jeho rozšíření do masové kultury pomohl v poslední době především seriál Vikingové, skrze který se Wardruně povedlo dostat svoji hudbu mezi široké publikum a prorazit z undergroundu.

Když Einar Selvik vydal roku 2009 svůj první Runaljod, byl to, myslím, především umělecký experiment. Pokus ztvárnit, jak by mohla vypadat rituální hudba seveřanů a nahrát hudební kulisu pro starý pohanský svět. Experiment se rozhodně povedl a na dalším albu Yggdrasil pak Einar definitivně nalezl svůj jazyk, který se pro jeho koncepci hodil a vyždímal ze svého nového minižánru maximum. A pak se to zastavilo: protože Einarův koncept folku nemůže ze své vlastní podstaty vylézt za hranice prvotního experimentu. Wardruna nemůže zahrát tance, nemůže zahrát jiné reálné žánry lidové písně (ano, vím, že to není jejich cílem, ale kdyby třeba chtěla experimentovat), protože tím zboří svůj sound a princip, na kterém je postavena. Bude znít pořád stejně. Einar se uzavřel ve svém minižánru a nemůže z něho ven (poslední 2 desky jsou tomu důkazem). Zároveň se ale časem objevila celá řada tvůrců, kteří se snažili napodobit jeho úspěch a tvořit podobně laděnou nordickou muziku (např. Danheim, který Vinnie cituje jako hlavní inspiraci). Jelikož ale nemá 90 % z nich Einarův talent, charisma a přehled, tak z toho lezou podobné zaměnitelné blbiny jako Viking Saga Part 4. Vinnie Camilleri tak bohužel tvoří v úzkém a neperspektivním žánru, na který sice dneska nadšeně berou některé „pohanské duše“, ale za pár let po něm ani pes neštěkne.

Takže k závěrům! Jaké je album Viking Saga Part 4? Jakkoli by se mohlo zdát, že deska pretenduje na ztvárnění cesty do hlubin minulosti, hledání vlastní pohanské identity a na kulisu k pohanským rituálům, objektivně vzato trpí mnohými nedostatky. Sterilní a vyumělkovaný zvuk alba neodpovídá jakékoli tradičnosti nebo upřímnosti, kterou by u takové hudby člověk mohl očekávat. Celá hudba je jakýsi nástrojový chaos, ve kterém hraje vždycky velká přehršel nástrojů najednou a ve výsledku tak jednotlivé písně ztrácejí na výraznosti a zapamatovatelnosti, nehledě na to, že se tím boří tradice lidové kultury (a to v tomto případě není dobře). Tradice je narušena také importováním cizokrajných neadekvátních prvků do jednotlivých písní, asi na základě kritéria, že „je to přírodní a tradiční, tak šup tam s tím“. Písně jsou poskládány velmi jednoduše a neoriginálně – střídá se mechanicky motiv A s motivem B. Názvy písní příliš neodpovídají jejich vyznění, spíš to vypadá na náhodná jména, která mají vyvolat reakci hlavně u povrchního publika. Na celé desce jsou zakomponovány samply reprodukující zvuky lidí a zvířeny, které ničí jakoukoli serióznost, na kterou by deska chtěla pretendovat. Obecně se na albu neustále mezi sebou přetlačují tradiční a moderní prvky a výsledek je tak značně rozpačitý. Dovedl bych si představit, že Viking Ságu Part 4 bude poslouchat někdo čistě jen do pozadí ke kreslení nebo jiné výtvarné činnosti. K čemukoli jinému se ale deska nehodí: na „meditaci“ je příliš výrazná a vlezlá, na vyvolávání nějakých hlubších emocí a inspirování posluchače je zase příliš lenivě poskládaná a neoriginální.

Nechtěl bych, aby si Vinnie myslel, že chovám k jeho tvorbě nějakou zášť. Při poslechu jsem přeci jen cítil emoce – např. veselí u obzvláště rozporuplných chvil (hrdelní zpěv) a ponižující trapnost, když se deska snažila znít velmi vážně a tvrďácky. U jiných lidí můžou být reakce jiné – ale objektivně vzato nejde o příliš kvalitní práci. Když tvoříte, musíte vědět CO a JAK. Kritérium „simply viking nordic music“ není dostatečné. Stejná kritika by se navíc dala aplikovat na 90 % všech těchhle „nordic viking“, „slavdruna“ a „pagan war drums“ interpretů. Jakékoli výhrady bych ale mohli mít třeba i k práci Einara Selvika, tak u toho jsem upřímně přesvědčen, že alespoň zvedl zadek ze svého tradičního nordického gauče a ty svoje ustavičné krákající vrány opravdu nahrál někde na poli. Což nelze říci o Viking Saga Part 4, a ani o ostatních takových napodobeninách. Omlouvám se taky všem, kteří možná očekávali, že uděláme recenzi na novou Wardrunu – jsme ale undergroundový web… a tak jsme tu místo toho měli Wardrunu pro chudé.

Napsal: Jan

English overview

From an objective standpoint, Viking Saga Part 4 can not be regarded as content of high quality. Author sadly misses many of the aspects that make tradition-inspired music captivating and effective. Digital and sterile sound of the album, mashing many instruments together in majority of the songs, disregard for tradition and its boundaries, usage of sound samples instead of living voices of both people and animals – all that makes it really difficult for an attentive listener to take the album seriously. We imply the author or anyone interested in a more specific analysis of the album’s problems to simply copy and paste our text into an online translator (google does the job quite serviceably) – you will find more details there. However, it is also very probable, that Viking Saga Part 4 will get a positive response from today’s online pagan community, no matter its numerous flaws, as the topic itself is still quite popular among today’s listeners.