Jan

Není pochyb, že ČAD je jedním z nejvýraznějších jmen slovenské scény za posledních deset let. Ať už se k nim stavíme jakkoli, jejich tvorba našla odezvu u obrovského množství lidí a dodnes sklízí fenomenální úspěchy u kritiky i fanoušků. Náš web se k žánrům, které ČAD kombinují ve své hudbě, většinou nevyjadřuje. Říkám si ale, že by nakonec nemuselo být špatné napsat o ČADu pár (cheche) slov při příležitosti vydání jejich nové desky. Mám totiž k probíhající diskuzi několik postřehů, které nezazněly, a kromě bezmezného nekritického nadšení, které prozatím demonstruje většina recenzentů, jistě neuškodí pohled o něco více chladnokrevný. Takže snad tato žánrová změna ctěné obecenstvo nerozlítí, každopádně ale budu, jako vždy, psát nejen o hudbě, ale i o textech. Bude to dlouhé, protože tohle chci udělat pořádně. Směle vpřed!

Býval jsem zavilým fanouškem ČADu. Súkromnú vojnu (2009) jsem slyšel v době, kdy byl můj zájem o slovanské kultury a jejich předkřesťanské kořeny v plné síle – tehdy si mě ČAD získali svou nápaditou kombinací (pro mě) nezvyklé hudby a textů, které kombinovaly vtip, aktuální problémy a hlavně historické motivy. Vydání Ťažkého kovu (2011) pro mě ještě nebylo nějak extra velkou událostí, ale deska byla, jak se mi zdálo, důstojným pokračováním nastaveného trendu, navíc s jasným vývojem vpřed. Čertovu kovadlinu (2014) jsem už vyhlížel s očekáváním – a opět mi připadalo, že se kapela někam posunula, že témata se zase trochu proměnila a že celková úroveň produkce se pozdvihla nahoru. A pak roku 2017 přišla deska Bastard. Zklamání a frustrace, které jsem z Bastarda tehdy pocítil, vydýchávám dodnes. Přišlo mi, jako by se ČAD zastavil. Vývoj v tématech a zvuku, který byl v minulosti jasně znát, zamrznul a texty byly, jestli ne přímo odfláklé, tak přinejmenším infantilní a nižší kvality, než doposud (s několika výjimkami). Na Bastardu jako by vzaly otěže ty nehorší tendence, které ve tvorbě ČAD do té doby byly (promítnuté nejvýrazněji do písně Hromová muzika na Čertově kovadlině). Ještě horší bylo, že recenzenti se tenkrát epilepticky oblizovali, jak je Bastard nejlepší album, které bylo kdy stvořeno, že je to vrchol temného umění a podobně. Další desku Zabi ma jsem už nevyhlížel, ale přece jen jsem si ji pustil, abych zjistil, jakou cestou se ČAD ubírají. Zabi ma pokračuje ve všech sestupných tendencích, které ČAD promítli do Bastarda. Je hrozné: je to infantilita, textová impotence a neustálé chození v kruhu. Nové album Medvede jej ale třeba ještě přeplivne…? Nezbývá než to zjistit.

Všechno to, co jsem teď napsal, ale berte s rezervou. Bylo to moje, bylo to hlavně subjektivní a potřebuje to další důkazy, pro které v krátkém žánru recenze nemáme místo. Myslím ale, že je potřeba dát vám vědět, jaký je můj vztah ke tvorbě ČAD. Jestli to neudělám, tak ještě do komentářů naběhne tlupa vzteklých fanoušků a bude mi spílat, že „debilní pseudopohan očekával něco jiného, nepochopil velké umění Pišty Vandala a vůbec, jestli se ti to nelíbí, tak jdi do prdele, nech žijú Medvede, 10/10“. Teď už ale pojďme od subjektivity pryč – chci nastínit, co konkrétně nabízela hudba ČAD kdysi a co nabízí dnes. Jestli vás historie kapely nezajímá a chcete číst rovnou o hudbě a textech, přeskočte v klidu tuhle další kapitolku.

 

Od vojny k medveďom

Abychom pochopili o čem ČAD byl a o čem je teď, chci popsat jejich vývoj v posledních 15 letech, od desky Psia krv (2006). Jak je známo, skupina ČAD původně vychází ze subkulturky HC punku a crustu, nepřehledného mraveniště aktivních i poloaktivních nounejmů, kde kapely vznikají a rozpadají se, zpívají a řvou o svobodě, frustraci ze společnosti a nespravedlnosti světa. Toto první, veskrze punkové, stěžejní téma – svoboda a nespravedlnost – je jedním ze stavebních kamenů kapely (slyš Člověk – nie; Mercedes). Ale už na Psej krvi se do Pištovy textové tvorby promítají další dvě z hlavních témat – slovenská historie (Rabovačka) a příroda (Psia krv). Tyto tři prvky, kompetentně namíchané, se plně projevily na desce Súkromná vojna. Hudebně na ní ČAD navíc odešli od šelestivého a neforemného crustového stylu hry a místo něj aplikovali sekavý hrubý metal, připomínající spíš, jak to Pišta kdysi nazval, podivný grind. Písně o aktuálních problémech, zahalených do metafor a obrazů z dějin (Sekery a buzogáne, Labyrint, Mestá horia) a přírody (zpravidla pomocí personifikace zvířat, např. Moji bratia; Ako vlci), doprovázené v rychlém tempu sekanými riffy, působícími obhrouble a neučesaně. Texty byly přednášeny hysterickým jekotem Pišty, dodávajícím tomu celému na živé autenticitě. Takový mix působil svěže jak v prostředí punku, tak v prostředí metalu. To je podle mě ten důvod, proč tolik lidí (včetně mě) považuje Súkromnú vojnu za jejich nejlepší nebo přelomový album. Súkromná vojna také není dokonalá – jenže celkový neuspořádaný a hrubý ráz hudby většinou překryje případná klopýtnutí v oblasti struktury a textů, ba co více, doplňuje je. Pokud by Súkromná vojna byla hudebně precizní melodický death metal, nikdy by to nefungovalo: působilo by to nedodělaně, trapně a naivně.

Od Súkromnej vojny až k Čertově kovadlině je pak vidět jasný vývoj ve hře i v tématech, zatímco kvalita textů zůstává více méně na stejné úrovni. Jestli je to dobře, nebo špatně, to nechme otevřeno, ale faktem je, že se objevují nová témata, která Pišta zpracovává nejdříve od Ťažkého kovu. Jedním z nich je „metal o metalu“ – texty o tom, jak skvělá je tvrdá muzika a metalová komunita (Červy, Ťažký kov, Zombie masaker, Hromová muzika). Problémem tady je, že většinou jsou takové texty spíše shlukem náhodných tvrďácky znějících frází bez vzájemné provázanosti a vnitřní logiky. Napsat takový text není zpravidla nijak náročné a jeho hodnota bývá také poměrně nízká (to platí pro všechny uvedené skladby). Dále je tu „válka s hejtery metalu“. Tématem takových písní je pozice, že metal je super komunitka s nádhernými a hlubokými lidmi, kteří jsou hodní a mají dobrý vkus, i když si sem tam prostě zakřičí a zanadávají a všichni, kdo je kritizují, tak jenom nepochopili, jsou omezení a měli by tolerantně držet hubu, zatímco metalista pouští svoji milovanou hudbu pěkně nahlas, aby je (samozřejmě nekonfliktně) nasral (Hromová muzika, později Metalové kladivá). Tohle Pišta zpracovával dřív v poměrně neseriózní punkrockové podobě ve svém druhém projektu Vandali (Rev rokenrolu, Synovia hromu), ale od Čertovy kovadliny to začíná přecházet i do tvorby ČAD.

Bastard je, stejně jako Súkromná vojna, albem přelomovým. Avšak, zatímco Súkromná vojna započala pozitivní trend směrem k rozvoji čadí hudby vpřed, Bastard je milníkem zpátečnickým, bodem stagnace a přeceněné prázdnoty. Teď nepochybně naštvu spoustu fanoušků ČADu a možná i samotné autory, ale Bastard je špatný až hanba. Spousta lidí chválí zvuk – a to může být i pravda. Nicméně textově a tematicky jde o naprostý regres. Všechny špatné tendence, které do té doby v tvorbě ČADu byly, se plně projevily na Bastardovi: nesouvislé shluky náhodných frází, absence rýmů nebo rovnou špatné rýmy, používání přívlastků jako „metalový“ „punkový“ a „zkurvený“ v naprosto vážném a neironickém smyslu, opětovné převařování témat, o kterých jsme slyšeli už třikrát („metalisti jsou nejlepší a kdo nás hejtuje, nic v životě nedokázal“).  Ano, na Bastardovi jsou i povedené momenty (Plytký hrob, Zlá burina), ale ty špatné jasně převažují (Štvaná zver; Frustrovaný, dojebaný a nasratý; Satani; Metalové kladivá; V podzemí, Bastard) a sklízejí úspěch u nekriticky nadšeného posluchače. Bastard by si zasloužil vlastní pořádnou kritiku, jelikož to podlézání, kterého se mu v recenzích kdysi dostalo, se nedá nazvat jinak než slizkým oblizováním. Album Zabi ma pokračovalo v nastaveném regresivním trendu s připitomělými texty, oslavou metalové marginálnosti a stejnými, stokrát probranými tématy (Žerem hnev, Ľudia smrdia, Zbójnícke móresy). A ČAD byli opět široce chváleni za hloubku myšlenek, nekompromisní hudbu a kvalitu textů, i když realitu takové závěry často viděly jenom z rychlíku. Takto se konečně dostáváme k letošní desce Medvede. Strávil jsem tak dlouho u historie kapely a její tvorby proto, abychom je viděli ve vývoji: odkud a kam jdou. V kontextu celé jejich tvorby teď snad budeme všichni schopni zhodnotit novinku o něco přesněji než ve třech odstavcích, kde bych vám naservíroval slovíčka jako „brutální“, „nasraný“ a „jadrný“, napsal všude vykřičníky a jebl nakonec 9/10.

 

„Našej muziky sa ľudia boja“

Jednou z jasných tendencí ve tvorbě ČAD, kterou jsme popisovali výše, je postupné zvolňování tempa. Písně ve středním a pomalém tempu jsou s přibývajícími roky častější a častější. Na Medveďoch jsou písně v rychlém tempu a písně v tempu středním až pomalém v poměru 5:7 – buďme tedy velkorysí, odhoďme sporné skladby (Ku dnu) a vyrovnejme to na 50/50 – půlka tak a půlka tak. Myslím, že tento bod je důležitý, protože na písně pomalejší jsou zpravidla kladeny vyšší nároky, než na rychlé sekačky a odrhovačky. Když hrajete pomaleji, tak je jednak náročnější udržet techniku hry na potřebné úrovni (problém spíše živých vystoupení – chyby jsou slyšet), a také je nutné být poměrně nápaditým. Jinak zvolna ubíhající skladba může začít nudit. Nakonec je k pozvolným písním také nutné napsat adekvátní text, který nebude znít stupidně. Musí být vážný a kvalitní – všechno je slyšet a máme čas si to v hlavě přebrat. I v lidové hudbě nacházíme rychlejší tempo většinou u tanců (kde se kolikrát ani nezpívalo), nebo u žertovných popěvků a písniček. Pomalé tempo je rezervováno baladám a písním s vážnou tématikou. Tempo odpovídá obsahu. Stejně tak to funguje i v moderní hudbě. Kdybychom nahráli Konflikty v doommetalové verzi, nikdy by to nefungovalo, byla by to ta nejdebilnější věc, kterou bychom si mohli představit. ČAD na nové desce zvolnili u poloviny svých skladeb. Až budeme rozebírat texty, tak si to pamatujte.

Samotnou hru ČAD zvládají samozřejmě s přehledem. Nic neujíždí, nekvičí. U hudebníků s takovými zkušenostmi se to už tradičně očekává a ČAD v tomto ohledu vůbec nezklamali. Žánrově by se písně většinou daly zařadit do thrash nebo death metalu. Hudba je valivá, místy houpavá. Myslím, že zvuk a úroveň práce s nástroji je u desky jeden z nejsilnějších bodů, s čímž bude jistě většina lidí souhlasit.

Pišta tradičně ve své novější tvorbě upouští od hysterického ječáku, o kterém jsem mluvil výše u Súkromnej vojny a zaměňuje jej níže posazeným growlem (Buldozér), nebo středním chraplákem (V meste sú medvede). Nechci moc kopat do Pištova hlasu na nové desce, protože mi přijde povětšinou docela fajn, ale místy mám dojem, že nedodává hlavně pomalejším skladbám na tolik potřebné vážnosti. Zní často ne jako zlověstné vrčení nebo medvědí řev, ale spíš jako ochraptěný hlas obyčejného joudy, který se nachladil cestou z práce, když čekal na tramvaj ve větru (V meste sú medvede, Ku dnu). Ve skladbě Ku dnu se mi vždycky zdá, že místo „ku dnu“ se řve „kundu“. Na vině tu bude podle mě spíš samo slovní spojení, které se s growlem prostě mlátí. Nebo je to schválně? Ťahám ťa kundu! No nic, jedeme dál… U Stroskotancov jsem si taky pro sebe Pištův projev nazval „gay growl“, což mluví samo za sebe, však si to poslechněte sami. Většinou je ale projev poměrně adekvátní a hudbu doplňuje dobře.

Strukturně se ČAD tradičně drží jednoduchosti a do žádných velkých experimentů se nepouštějí. V některých případech ale jednoduchost ustupuje až lenivosti, kdy v písničce prostě není co poslouchat už po první minutě. A nevinná tříminutová skladbička se tak v mysli posluchače roztáhne do pomalu tekoucí unylosti, čemuž nenapomáhá ani líné tempo takových skladeb. Nejlenivěji poskládané jsou na desce V meste sú medvede a Buldozér. Stroskotanci, i když působí na konci desky podobně uspávačsky (se svými třemi ploužícími se akordy), sem neřadím, protože to očividně je záměr autorů, aby deska končila takto „do ztracena“ a hypnoticky.  Líbit se mi to nemusí, ale přímo špatně to není. Lenost předchozích dvou zmíněných skladeb ale neomlouvá nic.     

 

„Texty vyplynuli priamo z hudby“

Hudebně se tedy ČAD vyvíjejí neustále směrem ke kvalitnějšímu zpracování a zákonitě tak jejich muzika vyznívá mnohem vážněji a propracovaněji, než na počátku mnou výše popsaného období. Nároky na napsání dobrého textu, který by se hodil do nových, temněji a znepokojivěji znějících skladeb, se také úměrně tomu zvyšují. Kvalita textů ČAD, pokud nezůstává na místě (stejně dobré i špatné jako byly dřív), se ale postupem času snižuje. Popíšu teď na příkladu nové desky problémy textů v nové tvorbě ČAD (tzv. doba postbastardovská).

Častěji a častěji se v textech objevuje Nemesis většiny metalových i nemetalových tvůrců: textová vata. Neprovázané shluky slov, které přímo nesouvisí s celkovou myšlenkou, nebo neplní žádnou jinou funkci než znít cool, nebo opakování jednoho slova či fráze donekonečna, protože jsme neuměli vymyslet něco inteligentnějšího a budeme se tedy schovávat za „hypnotičnost“ „přímočarost“. Uvedu nejvýraznější momenty:

V meste sú medvede! V meste sú medvede!
V meste sú medvede!
To si nevedel?
Medvede!

*  *  *

Buldozér, je to buldozér.
Buldozér, starý buldozér.

*  *  *

Surovec!
Zarastený a strapatý!
Surovec!
Bitkár, čo stráži Karpaty!
Surovec!
Mám doma jeho plagáty!
Surovec!
V noci nám kopal do chaty!

Když si vezmeme, že dobrá polovina desky je nahraná ve středním, nebo přímo pomalém tempu, opakování neustále jednoho stejného slova ve všudypřítomných refrénech proměňuje většinu takových skladeb v unylý nezajímavý hluk. Člověku se po desátém opakování slov „medvede“ nebo „surovec“ opravdu už dere na jazyk „Kurva drž hubu už, slyšel jsem tě už poprvé!“. Úryvek ze Surovca nám tady navíc poslouží můstkem k dalšímu z textových problémů, a sice k samotné textové vatě, k nesouvislým shlukům náhodně cool znějících frází. Medvede tímto nehřeší tolik jako předchozí dvě desky, ale pár momentů se najde i zde:

Co na mně píčo kurva řveš!
Že ztišit máme ten svůj thrash?
 Naser si! Do prdele běž!
Ať dveře z hajzlu neurveš!
 Co do nás vlítlo před léty?
Jak skřet z krvavé komety?
Bylo to horší nežli mor:
Root Törr a Debustrol!

*  *  *

So zemou zrovná
hory aj hroby.
Buldozér
problémy robí.
Zarovná rady,
zahrnie telá.
Buldozér.
Práca skvelá.

První úryvek ze skladby Železný mejdan nechám bez komentáře. Nadávat je samozřejmě velice frajerské, a když vulgarity slouží jako způsob vybruslit z nesnadného rýmu, tak je to také velmi kvalitní textařská práce, to je známá věc (to byla ironie). Těším se, až jednou začneme rýmovat přímo citoslovce. A co je to ten skřet z krvavé komety? Nechávám otevřenou možnost, že jsem nepochopil nějakou hlubokou myšlenku, ale osobně mi přijde, že je tu skřet použit proto, aby se to Pištovi rýmovalo. Tu samou roli plní oxymóron „problémy robí/práca skvelá“. V kontextu písně to ještě teoreticky může dávat smysl (to bychom však zabředli do čistých dohadů), ale v textech máme i další logické díry. Nejen buldozér dělá u Pišty problémy a zároveň odvádí skvělou práci – i v jiných skladbách najdeme neméně zajímavé „smysluplné“ obraty:

Urážanie hudby!
Velebenie hnusu!
Urážanie hudby!
Podliezanie vkusu!

*  *  *

Ťahám ťa ku dnu,
každú noc a každý deň.
Ťahám ťa ku dnu,
hlbšie nevládzem.

*  *  *

Staviame lode, ktoré sa plaviť budú
v búrkach a víchroch, hlavne proti prúdu.
 Na rozbúrené more sme sa vydali,
vrátime sa tam, odkiaľ nás vyhnali.

V prvním příkladu, protože pozorně poslouchám, se logicky ptám: kdo říká poslední strofu? Autor (metalista), nebo nafrněný snob? Protože první 3 strofy logicky znějí jakoby z úst nafrněných snobů, sedících pri káve a pri vine. Pišta je tu jakoby cituje. Kdo z nich teda tvrdí že metalisti podlézají vkusu? Jakému vkusu? Anebo to v poslední strofě už jsou najednou slova toho metalisty, který tvrdí o snobech, že podlézají vkusu? Pišta tu prostě jenom rýmuje „hnusu – vkusu“, aniž by to dávalo smysl v rámci kompozice. Co se týče druhého úryvku, tak dno, to je taková věcička, která je… no, na dně. Samozřejmě, že hlouběji už tahat nemůžeš, hlouběji než na dno to logicky nejde. Jakkoli se mi píseň Ku dnu hodně líbí, tak tohle je naprosto debilní a nelogický verš, který je tam opět jenom proto, aby tam něco bylo. Poslední úryvek uvádím ne až tak jako problém v myšlence, ale problém v kompozici skladby. Když máme vedle sebe „proti prúdu“ a „na rozbúrené more sme sa vydali“, tak to vypadá, že námořníci hodlají proti proudu doplout… k moři. Ano, v rámci celého textu to smysl nakonec dává – ale takto vedle sebe je to podle mě nešťastná volba, jelikož pozvolný Pištův přednes v tomto momentu opravdu dělá z námořníků dementy neznající základní zeměpis.

„Pištove texty sú vždy skvelé. Niekedy priamočiare, inokedy obalené do vtipných inotajov. Vždy majú myšlienku.“ – Schnaps, prorocker.sk, 10/10

Deska ale obsahuje i některé vyloženě špatné rýmy. Na těchto místech bývají opět náhodná slovíčka, která se autoru rýmovala, a tak je tam šupnul. Najdeme tam i naši starou známou stylistickou disonanci, kdy autor líčí vážné věci na pozadí temné hudby a najednou se odnikud bere pokleslá nebo každodenní lexika, která vše převrací ve frašku a rýmování ze školních lavic:

V meste sú medvede!
V meste sú medvede!
Zožrali fízlov,
smrdia po obede!
Medvede!

*  *  *

Zahrnie špinu,
poprie vinu.
Buldozér
na všetko má hlinu.

*  *  *

Tam hore a tvoje srdce
letí nad lesy a hory
a ja už nemám síl,
aby som sa ďalej bil,
ale musím, lebo žiť sa musí!!!

*  *  *

Bylo to v letech, kdy Kábati
byli ještě chudí a nasratí.
(…)
Thrash The Trash tu desku fajnu
hráli kluci z Arakainu.

*  *  *

Neviem ten smútok kde sa vzal,
na dvere mi v noci zaklopal.

Proč se v českém textu se slovem Kabáti najednou píše slovensky „nasratí“? Aby se to rýmovalo? Proč kluci z Arakainu, kteří jsou z Prahy, hrajou desku „fajnu“, jako by byli z Ostravy? Aby se to rýmovalo? A v písni Démon smútku se doslovně zpívá o tom, že autor je smutný. Děkujeme, to nás velmi obohatilo. Příště očekávám na dalších deskách i démona hladu, zimy, žízně, nebo blbosti a těším se na verše, ve kterých se bude řvát „som hladný“, nebo „prečo mi je taková temná zima“, nebo „smädí ma“. Úchvatná práce.

…but the best thing about this album is the writing of the songs – all of them were thoughtfully created and reflect the maturity of what an 8th album should sound like.
– Flork!, Jablka daleko od stromu, 10/10

Dalším problémem, kterým Medvede hřeší, je něco, čemu bych řekl „prázdná abstrakce“. Některé skladby se prostě tváří tak strašně filozoficky a jsou natolik nekonkrétní, že prostě nemáte jako posluchači šanci dešifrovat, o čem to jako je, případně jakou myšlenku autor vlastně vyjadřuje. V úvodní Dostal som od otca sekeru se praví, že autor dostal sekeru na obranu v životě. Synáček poctivě mlátí všechny kolem a chová se jako hovado, je to podáno docela pozitivně, jako takový ten stereotyp „nenechám si nic líbit, polibte mi prdel, konformisti“. Ale také se tam zpívá „zo sebou neviem si rady“. Takže je teda sekera užitečný dar nebo prokletí? Je v pořádku násilím si prorážet cestu životem bez ohledu na jiné, nebo je to slepá ulička? Myšlenka není pořádně rozkryta a text působí zmatečně. Dále: Buldozér je píseň o… buldozéru? Nebo je to nějaká úchvatná metafora na někoho? Odpověď zní: doplň si sám, milý posluchači, udělej práci za umělce. Další v téhle kategorii je moje oblíbená Ku dnu. O čem to je? Jako mně se ta skladba fakt líbí, ale nemám ponětí, kdo jsou postavy, které v ní vystupují, kdo koho tahá ke dnu, jaký mezi sebou mají vztah, v jaké jsou situaci, jsou-li to metafory nebo nejsou… Doplňte si podle chuti? Surovec je taky nálož abstraktní debility. Náhodné obrazce lesní bytosti v podobě chlapa, který chodí karpatským lesom a stráži Karpaty. Kdo to je, jaká je jeho funkce, je to metafora nebo ne, jaký je smysl existence téhle písně?! A mimochodem, Karpaty jsou v čadovských textech už natolik nadužívaným termínem, že mi je trapně, kdykoli to slyším. Už si vyberte jiné slovo, už stačilo. Vím, že to zní metalově a děckám se to líbí, ale už dost.

Posledním bodem v mém rozboru textů je pozice, kterou Pišta vyjadřoval už na předchozích deskách. Je to právě ona válka s hejtery metalu a obrana neškodné a skvělé metalové subkultury. Typickými zástupci na novince jsou Nepriateľ a Urážanie hudby:

Ultimátne požiadavky nepodstatných núl,
strašný smrad jak keby sa orchester vyzul.
Bezzubé larvičky, ktoré ceria zuby!
Pri vašom bľabotaní som sa iba nudil!
Skrínšoteri, udavači, darmožráči, sráči!
Streľte sa do nohy! Prosím nech sa páči!

*  *  *

Že ťa hanba nefackuje,
keď nad nami onanuješ,
celý život prázdne reči,
v ničom si sa neosvedčil!

Tohle je taková ta klasická pozice uraženého ega (jak to trefně popsala kolegyně na Metalexpress.sk), kterou známe z konzumního namachrovaného rapu. Kdo nás kritizuje, tak nic nedokázal, je to debil, hlupák, snob, konformista, zbabělec, nepodstatná nula, darmožrout atd. Osobně by mě zajímalo, kde jsou ty hordy snobských hejterů, kteří ČAD nemůžou vystát? Možná mě něco minulo, ale tihle lidi mají většinou metal absolutně v paži, prostě je to nezajímá. A pro koho byla třeba píseň Urážanie hudby napsaná? Pro ty snoby, kteří si ji nikdy neposlechnou? Ve skutečnosti to působí jako kasání se před vlastními fanoušky, jací jsme drsní a nekompromisní, máme v piči a děláme si co chceme. Tenhle postoj uraženečka najde odezvu jenom u ubohých marginálů a náctiletých pitomců s potřebou prázdné revolty. A opravdu to zavání egocentrismem, což bych si nikdy nepomyslel, že u Pištovy tvorby řeknu.

Stylově nejednoznačná, originální kapela, stojící mimo hlavní proud, si nemusí nic dokazovat ani nemusí nic dokazovat svému okolí. – Medyed, metal-line.cz

Ne, opravdu nemají potřebu svému okolí cokoli dokazovat.

 

Na závěr

Teď, na konci rozboru, už máme poměrně jasnou představu o tom, jaká deska Medvede je. Její hlavní problém ale netkví v jednotlivých bodech, které jsem popsal. Podobné přešlapy najdeme i na Súkromnej vojne i na dalších dřívějších albech. Co je ale pro novější tvorbu ČAD charakteristické, je konflikt mezi formou a obsahem. Hudba samotná je na novějších albech přímo vyšperkovaná: vymazlený zvuk, klasické thrashové a deathové riffy, melodické party a někdy i temné, baladické vyznění. Taková hudba má vyšší nároky na text a myšlenky, které se snaží posluchači předat. Zatímco Súkromná vojna byla neučesanou hrubou hysterií (které tak případné pitomůstky v textech lze prominout, protože v afektu prostě neočekáváme, že zpěvák bude sypat z rukávu vysokou poezii), Medvede jsou precizně zahraným metalem s místy dementními texty, které brání tomu, aby pozorný posluchač bral celou hudbu vážně. „Medvede smrdia po obede“ mi prostě celý metaforický obraz katastrofy města dokonale zkazí svou pokleslostí. A podobné momenty se najdou snad na každé ze skladeb.

Na nové desce máme posedlost refrény, ve kterých se neustále opakuje stejná fráze nebo slovo, což v kombinaci s pozvolným rytmem často přetváří píseň na unylou nudu. Máme tam logické díry v textech, samoúčelné používání vulgarit, textovou vatu a špatné rýmy (hnusu – pusu, vinu – hlinu, medvede – po obede). Z mnoha skladeb je také cítit oslava metalové marginálnosti a uražené ego autora. Kdo autory kdy takto uráží, když ve skutečnosti sklízejí jedny z nejvyšších hodnocení v recenzích a jejich popularita v komunitě neustále narůstá, je pro mě záhadou.

Dalším vážným problémem desky je opětovné chození v kruhu v oblasti témat. Tak jako na posledních albech máme zase písně o sekerách, o tom, jak je metalová komunita super, o debilovi, co chodí po Karpatech (Bastard měl úspěch, tak tady máte další), o plavbě po řece (Dunaj měl úspěch, tak tady máte další), démona XYZ (Démon samoty měl úspěch, tak tady máte další). Stokrát probrané a popsané motivy a témata, ke kterým už bohužel Pišta nemá co nového přidat. Je to pořád to samé dokola. Jestli to takhle půjde dál, tak si už teď tipnu, jak bude vypadat další album: po Karpatech bude chodit další trtko se sekerou, jeho kamarádi budou vlci, lidi bude nesnášet, protože jej odvrhli, posadili na loď a pustili po Dunaji někam pryč, je nasraný, své niterné prožitky vyjadřuje v písni Démon debility a k tomu namíchané 4 náhodné písně o metalu a o tom, jak ho všichni hejtujou, ale my se nedáme. Už dost. Už dost těch neustálých seker, Karpat, metalistů a stejných obrazů. Jsou dávno vyčerpány, posuňte se dál.

Mám-li být upřímný, tak k desce Medvede se vracet nejspíš nebudu (i když si myslím, že je lepší než předchozí dvě). ČAD na ní bohužel pokračují ve tvůrčí stagnaci. Nic zajímavého pro mě na albu není, všechno tady už bylo dřív a mnohokrát. Zážitek z hudby, jakkoli precizní, je znehodnocován místy lenivou textovou prací. Pozorného posluchače s nároky na to, aby poslouchal něco smysluplného, může deska začít brzy nudit, nebo rovnou prudit. Konflikt mezi vážnou formou a neadekvátním pokleslým obsahem také zůstává. Buď hrajete těžký precizní metal plný metafor, osobních prožitků a vysokých ideálů, jako svoboda, nezávislost a otevřenost… nebo hrajete srandovní a nasraný crust HC, místy neotesaný ale o to upřímnější a zemitější, kde se případné blbiny ztratí. Nemůžete hrát oboje najednou. Také si ale myslím, že u většiny fanoušků bude deska mít opět grandiózní úspěch, jak to už i předvedli někteří výše zmínění recenzenti. Metalisti se totiž, ať si Pišta v textech říká co chce, neliší od masové konzumní společnosti. A většině lidí prostě ti medvědi, buldozéry a Karpaty tisíckrát jinak budou ke spokojenosti stačit. Což nemyslím přímo ve zlém – ale není nutné si nakecávat, jací jsme my metalisti super a jak všichni kolem nám chcou jenom zle. No a chtěl jsem tímto také upevnit pozice těch, kteří říkají, jak to Pišta sám kdesi zmínil, že „starý ČAD bol lepší“, aby za takovým postojem bylo i něco více než jenom subjektivní pocity. A zaslouží si Medvede hodnocení 10/10? Já tradičně číselně nehodnotím, ale na tuto otázku si ctěný čtenář jistě už odpoví sám.

 

Napsal: Jan

 

---

Ad-mi-rall

Nakoľko sa považujem za fanúšika ČADu, rozhodol som sa prispieť svojimi postrehmi aj ja. Zďaleka však nebudem tak rozsiahly ako Jan, lebo všetko podstatné napísal, no niečo by som predsa len formuloval inak. Nový album som najskôr začal vnímať cez rôzne recenzie na webzinoch. Bratské potľapkávanie a kladné hodnotenia sa zdajú byť v globále pomaly normou na slovenských weboch o našom undergrounde. Inak tomu nebolo ani s albumom Medvede. Neviem, či to je prejavom zomknutosti scény, riťolezectvom alebo niektorí redaktori fakt zožerú všetko, bez kúska nejakej konštruktívnej kritiky. Nechcem byť ale zlý. V podstate by mi to ani tak nevadilo – keby si to tie albumy zaslúžili.

Po vypočutí medvedieho albumu na jednej strane nesúhlasím s Janom úplne so všetkým, na strane druhej ale nechcem rozdávať 8-10 bodov z 10 tam, kde to netreba. V prvom rade si musíme uvedomiť, že Medvede sú ôsmy radový album kapely. Je prirodzené, že po takomto počte albumov nemôžeme čakať, že materiál bude ako Psia krv, či Súkromná vojna. To ani nejde, lebo by vykrádali samých seba. Kapely sa vyvíjajú a za mňa je úplne v poriadku, že Čad sa vybral cestou progresívnejšieho vyznenia. Nehovorím, že úplne žeriem tento pokrok, a oveľa radšej spomínam na ranné albumy kapely, ale stagnácia v hudbe a tvorbe zdravá nie je. Okrem toho, aj na tomto počine sa dajú nájsť kvalitné piesne.  

Bicie na Medveďoch už nie sú len o corovom rytmičáku, ale počujeme v rytmoch tvárnosť a ozdoby, ktoré nie sú pre metal až tak typické. Valér vkladá do celkovej kompozície hravé prvky a bicie tak nie sú len nositeľom rytmu, ale stávajú sa do istej miery aj hýbateľmi melodickej časti skladby (Ku dnu, Dostal som od otca sekeru, Stroskotanci). Na druhej strane sa mi basa zdá oproti ostatným albumom trochu utopená. Gitarové party sú ale dobre zvládnuté. Zostal som aj trochu prekvapený, že v niektorých skladbách cítim inšpiráciu aj z black metalu (Loď bláznov), či post blacku (Démon smútku), ktorá pre ČAD nie je až tak typická. Aj keď som, podobne ako Jan, odchovaný skôr na Psej krvi a Súkromnej vojne, paradoxne ma pri Medveďoch oslovili najviac práve tieto chmúrnejšie a pomalšie skladby. Ako som spomínal vyššie, kapely prechádzajú vývinom. Ak by však ich evolúcia smerovala touto cestou, vôbec by som sa neurazil. Po hudobnej stránke kapela určite kvitne a dáva si záležať nie len v hudobnej skladbe, ale aj na jej „ošatení“ (kvalitnejší mix a mastering).

Snáď jediné skladby nového albumu, ktoré boli pre mňa mementom na časy Súkromnej vojny a Psej krvi sú Dostal som od otca sekeru a Nepriateľ. Pri týchto skladbách cítiť ešte nejakú nasranosť, dravosť a pri druhej menovanej aj ostrú kritiku spoločnosti. Presne ako pri Janovej časti recenzie, aj ja musí poznamenať, že práve tieto elementy podtŕhali význam hudby z ranných albumov. Nasrano-zúfalý rev, pohoršenie nad spoločnosťou (konzumné módne úchylky ženičiek z polusu, či nepísané cestné pravidlo – väčší motor má „prednosť“), tvrdá hudba v rýchlom tempe, ale aj ostrý jazyk, ktorý často klepol v textoch po hlavičke – to všetko tvorilo geniálnu symbiózu, ktorej plusom bolo dokonca to, že z ranných albumov cítiť veľkú mieru nadnesenia, ba až humoru. To, čo sa však s týmto biotopom stalo na novom albume, až bolí pri srdci. Kým sa chalani snažia po hudobnej a produkčnej stránke napredovať, po textovej a marketingovej zlyhávajú. Zo spevu sa vytratil jed, z kritiky spoločnosti sa stalo skôr fňukanie, že niekto si dovolil uraziť metal a oduševnené či satirické texty sa zmenili na spevavé refrény, ktoré sú typickejšie pre Vandalov. ČAD sa teda akoby ocitol v takom divnom kapelnom medzi priestore a pôsobí to trochu schyzoidne. Ani ryba – ani rak. Drsná hudba, ktorá diktovala vyznenie albumov síce zostala drsnou, ba dokonca napreduje, no po obsahovej stránke textovej časti došlo ku skratu a strmému pádu na dno. Texty na Medveďoch sú ako kinderko bez hračky, alebo Tyranosaurus v ružovej sukni, niečo ako keď idete skočiť šípku do zamrznutého jazera (bez diery v ľaďe). Pripomína mi to situáciu, ktorá sa stala vo filmovom priemysle s Marvelom. Táto firma totiž zistila, že typ humoru, ktorý sa objavuje vo filme Deadpool baví publikum. Tak ho začali servírovať v každom filme Marvel Cinematic Universe. Niečo podobné sa stalo aj s ČADom. Táto „vandalovská infiltrácia“ sa netýka len textov, ale aj vizuálu, či marketingu kapely. Vandali mali galaktické oblečenie pri príchode albumu Invázia (proti čomu samozrejme nič nemám. Tie oblečenia zapadli do toho uleteného konceptu Vandalov), a Čad s príchodom Medveďov vytiahol zo skrine kriváky, na ktoré si chalani našili dosť trápne nafúknuté vybíjance – viď klip.

Apropo keď sme klipe – väčšinou si kapela vyberá na klip skladbu, s ktorou je najviac spokojná, alebo ním chce niečo odkázať svetu. Ak teda Urážanie hudby je to naj z Medveďov, niečo sa v tom matrixe deje. Príde mi to z marketingového hľadiska, ako tendenčne vybratý kus z albumu – osloví hlavne tých, ktorých je v metalovej komunite asi najviac – a síce ukrivdených, či nepochopených vlasáčov, ktorých okolie nechápe, čo na metale vlastne vidia. Ja rozumiem, že pre veľa ľudí je súdržnosť v metalovom undergrounde dôležitá, ale myslím si, že Medvede majú aj kvalitnejšie piesne, ktoré by si klip zaslúžili oveľa viac. Čo sa týka vizuálu albumu – aj keď je obal po technickej stránke zvládnutý vynikajúco a komixový štýl Valérovej tvorby obdivujem, musím poznamenať, že takýto ľahko infantilný artwork, by som tiež skôr očakával u Vandalov. Je teda otázne, ako sa bude ČAD formovať ďalej, no ja z tohto miešania hrušiek s jablkami nemám úplne dobrý pocit. Dajte cisárovi, čo je cisárovo, a Bohu, čo je Božie. 

Z tohto hľadiska sa mi zdá, že si kapela tak trochu svojou vinou podlamuje pod sebou rebrík. Spomenul som si na jednu Pištovu príhodu – Keď sa prvý krát stretol s gitaristom z Metalindy a povedal mu, že ich staršie albumy mal radšej, keď boli ešte nasratí a heavy. Peter Sámel si založil klobúk do očí a precedil k Pištovi: „Keby tak na tvojom názore záležalo.“ Paralela? 😀 Každopádne, som rád, že sa im darí a snáď mi to odpustia, ale lepšie hodnotenie ako 5/10, dať nemôžem.

 

Napísal: Ad-mi-rall