Mímiho studňa jar (2023)

Mímiho studňa je nepravidelno-pravidelnou rubrikou, kde naši redaktori píšu o zaujímavých hudobných, či nehudobných objavoch a inšpiráciách, ale aj o tom čo počúvali poslednú obdobie. Tohtoročná prvá Mímiho studňa je na svete a príspevky si môžete prečítať od troch redaktorov.

 


S.

 

Тінь СонцяНовий Світанок (feat. Юрій Руф) (2022)

(folk/power metal)

Prelom zimy a jari sa u mňa niesol v pripomenutí si ruskej invázie na Ukrajinu, preto množstvo z mojich hudobných výberov bolo venovaných práve tejto téme. Za všetko by som rád vypichol skladbu ukrajinskej folk/rock metalovej kapely Тінь Сонця (Tieň slnka), ktorá vydala špeciálny singel Новий Світанок, kde bol použitý text Jurija Romanoviča Dadaka (a.k.a. Jurij Ruf), ktorý zahynul pri obrane vlasti. Tiň soncja už funguje nejaký ten čas, presnejšie od začiatku milénia a na konte majú viacero štúdiových albumov. Známi sú predovšetkým doma na Ukrajine a ich hudba je taký epickejší power metal s poriadnou dávkou pátosu. Tomu sa však pri súčasnej situácii asi ťažko vyhnúť. Každopádne Novij svitanok je po hudobnej stránke výborne zvládnutá skladba a chytľavá je predovšetkým jej melodická gitara a celková kompozícia viac pasuje atmosferickým žánrom.

 

Ciemra – The Thread of Darkness (2023)

(black metal)

Napriek tomu, že vo východoeurópskej scéne mám celkom dobrý prehľad, projekt Ciemra som doteraz nepoznal a popravde som ho objavil len kvôli tomu, že domáca kapela Solipsism mali turné a na ich poľskej zastávke s nimi hrali vo Varšave aj Ciemra. Keďže som kapelu nepoznal, zo zvedavosti som si pustil ich najnovší album The Thread of Darkness a veru prekvapilo po všetkých stránkach. Už od úvodu, kde zaznie vybrnkávačka na španielke je to chytľavé a rozhodne kapela baví aj v black metalovom distortion zvuku. Vokál je agresívny a mám dojem, že spieva žena, ktorej to naozaj ide. Tento nový objav zaraďujem do playlistu tohto mesiaca (máj) a verím, že sa dostanem aj k recenzii.

 

Agalloch – The Silence of Forgotten Landscapes (2009, live)

(atmospheric black metal)

Keď Američania Agalloch oznámili reunion pre koncert na Prophecy festivale, vybuchla vo mne vlna nadšenia, keďže táto atmosferická partička patrila vždy medzi moje najobľúbenejšie kapely. Okamžite som teda otočil z veľkej nostalgie ich živý koncert z roku 2009 s názvom The Silence of Forgotten Landscapes. K tomuto je len ťažko písať niečo viac, je to kopa spomienok a nostalgie. Kto Agalloch náhodou nepozná, odporúčam celú diskografiu od albumu Pale folklore (1999) až po The Serpent & the Sphere (2014).

 


N. KH

Keďže sme mali všetci s Besom nejakú tú väčšiu či menšiu prestávku, rozhodol som sa svoj výber poňať ako to najlepšie, čo nám priniesol rok 2022.

 

Wędrujący Wiatr – Zorzysta Staje Ocma (2022)

(black metal)

Moju top trojicu začínam tretím albumom poľského atmosférického blacku Wędrujący Wiatr, ktorá ho vydala prostredníctvom Werewolf Promotion. Je už len málo kapiel, u ktorých je každé nové vydanie pre mňa takmer sviatkom. Jednou z tých výnimiek je práve Wędrujący Wiatr. Musím sa priznať, že som novinku prehĺtal o čosi dlhšie ako staršiu tvorbu. Po jej plnom uchopení však zodpovedne konštatujem, že toto je hudobne i zvukovo vrcholný výtvor tohto spolku. Atmosféru očarovaného letného večera ešte ďalej do rozprávkových krajov nesú ilustrácie nádherne spracovaného digipacku, ktorý je takmer hriech nekúpiť. Pre mňa osobne najlepší album roka.

 

 

Stangarigel – Na severe srdca (2022)

(black metal)

S druhou nahrávkou nejdem ďaleko štýlovo ani geograficky, pretože je ňou debut bočného projektu kapely Malokarpatan, pomenovaný Stangarigel. Ten vydal domáci label Hexencave. V porovnaní s Wędrujący Wiatr je hudba o čosi rýchlejšia, zvuk o čosi agresívnejší a atmosféra je o čosi drsnejšia a pripomína skôr horské doliny a stráne alebo ten sever zo svojho názvu. Podobne ako pri predchádzajúcom uvedenom diele sa na zvuku výrazne podieľajú akustické gitary a pritom zaznie aj sample zo známej kultovej klasiky Medená veža (ak ma moja pamäť neklame). Na severe srdca sa pre mňa stal okamžite jednou z najlepších nahrávok domácej blackovej scény a vyslovene sa teším na avizované EP. Zo zvedavosti som skontroloval, čo bolo mojou poslednou plnou recenziou na Bese a zistil som, že to bol posledný Malokarpatan. Ak to bude len trochu možné, tak si naplním svoje resty a prinesiem aj recenziu debutového Štangarígelu, lebo si to jednoznačne zaslúži.

 

Morbid Stench – The Rotting Ways of Doom (2022)

(death/doom metal)

A do tretice niečo úplne iné, hybrid death a doom metalu. Druhý album stredoamerických Morbid Stench vydal salvadorský label Morbid Skull a v našich končinách ho distribuuje poľský Putrid Cult, ktorý sa postaral o vydanie debutu kapely. „Prehnité cesty skazy“ sú rozhodne verné svojmu názvu i obálke albumu a vedú nás cestou plnou beznádeje a vädnúcej krásy po nekropolách a záhrobím, keď už som začal s tými zvukomalebnými opismi pri predchádzajúcich kapelách. Hudba osciluje medzi pomalými a strednými tempami a ťaživé záhrobné riffy pretkávajú (nekro)romantické melodické riffy inšpirované švédskou školou. Poctivo zahratý a inteligentne zložený materiál so silnou atmosférou, ktorý má potenciál osloviť aj poslucháča, čo sa bežne nechodí napiť z death/doomovej Léthé. Z dnešného výberu môj jediný rest, keďže som si stále nezaobstaral originálku.

 


Mythago

Matt Elliott – The End of Days (2023)

(dark folk)

Od metalu v různých podobách z předchozích řádků si dáme na chvíli pauzu, abychom přešli ke tvůrci značně klidnější, ale o nic méně pochmurné hudby. Matt Elliott je pro mě srdcovým písničkářem a mám od něj naposloucháno takřka vše od jeho desky Drinking Songs z roku 2005. Proto mě velmi mile překvapilo, když jsem se nedávno dozvěděl o vydání nové desky, o jejímž nastávajícím příchodu ani krátké existenci jsem neměl sebemenší tušení. Tak jako v minulosti, i The End of Days nabízí neuvěřitelně melancholický a hutný dark folk založený na klasické španělské kytaře, klavíru, hlubokém hlasu Matta Elliotta, který má díky často nepříliš melodickému až recitačnímu charakteru takřka meditativní kvality, a oproti předchozím deskám výrazně také na klarinetu, jenž desce místy dodává nádech klezmer hudby. Byť se právě klarinet neřadí k mým nejoblíbenějším nástrojům a v podobné hudbě ho příliš nevyhledávám, již v závěru titulní skladby, která přináší typicky elliottovskou gradaci z pomalých intimních prvních třech čtvrtin až k masivní zvukové stěně, v níž se takřka topíte, jsem byl touto volbou naprosto přesvědčen. Matt Elliott již od začátku své tvorby na rozdíl od mnohých folkařů nevychází z postupů moderní populární hudby, ale spíše má přístup velmi klasický. Jeho hudba je tak prodchnuta změnami temp, bohatými nástrojovými intonacemi a klasickými, občas možná i jazzovými melodiemi, jež jsou podpořeny depresivními někdy téměř nihilistickými texty. I přesto, že The End of Days neřadím k Elliottovým nejsilnějším deskám, právě tento přístup zaručuje stálou čerstvost a lákavost jeho tvorby. Protože podobnou dnes najdete málokde jinde. 

 

Solefald – World Metal. Kosmopolis Sud (2015)

(avantgarde black metal)

Solefald je jméno, které jsem znal již dlouhé roky, ale vlastně jsem od nich nikdy pořádně nic neslyšel a o jejich hudbě jsem neměl pořádnou představu. To se naštěstí změnilo, když jsem jeden večer zdlouhavě hledal novou neoposlouchanou a zajímavou hudbu a narazil jsem právě na poslední vydanou desku tohoto tělesa. Byť si umím užít i naprosto typický black metal s naprostým minimem invencí, na hudbě oceňuji především kreativitu a odvahu zkoušet i zdánlivě nekompatibilní kombinace žánrů. A pokud World Metal. Kosmopolis Sud něco nabízí, je to právě posledně jmenované. V teorii by se mohlo zdát, že kombinace techna, afrických bong, jazzu, klasického black metalu a asi tak desítky dalších žánrů, by se měla rozsypat po několika málo vteřinách. Ale Solefald se z tohoto na první pohled nefunkčního chaosu daří dělat chaos posluchačsky naprosto uspokojivý a funkční a přináší tak zcela neoposlouchaný zážitek, který si spolehlivě zapamatujete. 

 

 

King Gizzard & The Lizard Wizard – KEXP Live (2022)

(?)

Pamatujete si, když jsem v případě předchozí desky mluvil o kreativitě? KGLW je samotnou esencí tohoto slova a za mě tím nejlepším zástupcem (doplňte si žánr) tohoto milénia. Ať už jde o mikrotonální psychedelický rock, jazz, thrash metal, podivné elektro/disco věci, westernové audioknihy nebo třeba boogie rock, najdete málo tvůrců, který jakýkoli z těchto žánrů dělá kvalitněji. Přičtěte si k tomu, že od roku 2012 vydali 23 studiových a 3 kompilační alba (5 z toho napříč většinou zmíněných žánrů v roce 2017) a máte kapelu, která se v současnosti ani historii nedá takřka s nikým srovnat. Poslední tvůrčí exploze nastala minulý rok, kdy vydali 3 různá alba během října a ačkoli jako celek bych za nejlepší označil Laminated Denim, jedny z nejpovedenějších kousků se nachází na Ice, Death, Planets, Lungs, Mushrooms and Lava – právě ty si pak vybrali do živáku na KEXP, kde vystupují skoro každý rok. 3 skladby, které zde zahráli, bych rozhodně neřadil k nejoriginálnějším z jejich tvorby, ale jednoznačně k nejfunkčnějším a nejvyzrálejším. A sakra, podobný jamovací psychedelický/progresivní rock si prostě nelze neužít! Tak snad mi odpustíte ten odklon od běžného zaměření Besu. 😉

 


 

Author: Bes Webzine

2 thoughts on “Mímiho studňa jar (2023)

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *