B.
V lete sa u mňa nekonali nijaké zásadné objavy, ktoré by stáli za zmienku, takže som si už len tradične prechádzal nejaké svoje evergreeny, ktoré sa na našej stránke už nepochybne mihli. No to nevadí, ku naozaj kvalitnej tvorbe (nech už ide o hudbu, literatúru, film, alebo čokoľvek) je potrebné sa vracať. A možno pre niekoho to nakoniec aj objavy budú.
Harakiri for the Sky – Mære (2021)
(post-black metal)
Toto nie je žiadna novinka. Harakiri for the Sky je vec, ktorá je v mojom repertoári prakticky nepretržite a s ľahkosťou by som ju označil za jednu z mojich najobľúbenejších kapiel. V tomto smere je to celkom zaujímavé, pretože hoci medzi najobľúbenejšie určite patrí, žiadna z jej nahrávok nepatrí medzi moje top albumy. Možno je to tým, že HFTS nie je žiadna kuriózna ultrašpecifická, alebo „ultradobrá“ záležitosť – každý album, každá skladba má v zásade ten istý princíp. Vždy je tam pár chytľavých melódií, veľa spevu, skladby sú veľmi dlhé, bicie takmer identické… v podstate skladby HFTS môžeme jednu od druhej odlišovať len podľa tých nosných melódií. A práve to je to: jednoduchý postup, ktorý extrémne funguje a neprestáva baviť. Tak prečo ho meniť?
Dead Bronco – Driven By Frustration (2018)
(country s prvkami metalu)
Moja letná hudba. V lete sa mi skrátka pýta počúvať country, aj keď teda treba uznať, že Dead Bronco je veľmi špecifický štýl. Tento konkrétny album v sebe má metalu len trochu, je to ozaj z 90% country, ale predsalen tam cítiť taký ten… pach. Napokon, Dead Bronco vydáva rumunský label Sun & Moon Records, ktorý je v black metale pomerne známym menom vďaka tomu, že vydáva napríklad Nocturnal Depression, v minulosti Mord’a’Stigmatu, či zo Slovenska Malokarpatan a Solipsism. Čiže nie, neholdujem country žánru prakticky vôbec, len Dead Bronco mi je srdcovka. Pardon, vlastne ešte The Dead South.
Miserere Luminis – Ordalie (2023)
(atmospheric black metal)
Tento album bol recenzovaný tu a aj s pomaly ročným odstupom stále môžem povedať, že je rovnako skvelý a hodnotenie 9/10 si jednoznačne zaslúži. Od kvality zvuku, cez kompozíciu až po prevedenie, Ordalie prakticky nemá slabú stránku a je to naozaj veľmi jedinečný, k ničomu neprirovnateľný album (okrem Gris samozrejme, ktorý je predchodcom Miserere Luminis). Chalani budú mať v novembri tohto roku európske turné a je možné, že ich budeme môcť vidieť aj na Slovensku, takže to rozhodne treba ísť pozrieť. Z Kanady je ďaleko a nemyslím si, že sa tu vo veľmi blízkej dobe ukážu znova.
Howard Phillips Lovecraft – Šepot v tme a iné nezemské príbehy (2024, Sol Noctis vydanie)
(kniha)
H.P. Lovecrafta predstavovať netreba a komu áno, tak ten za to, aby sme mu ho predstavovali nestojí. Ide už o druhé Lovecraftovské vydanie od slovenského vydavateľstva Sol Noctis a zároveň ide o jediné preklady Lovecraftovej tvorby do slovenčiny. Osobne radšej čítam knihy v originále a vždy, keď je možnosť si originál zadovážiť (za predpokladu, že jazyk originálu ovládam), tak to urobím, no tu som bol zvedavý. Totižto, čítať Lovecrafta je skrátka zážitok, bez ohľadu na to, či máte radi horor alebo nie. Treba uznať, že ľudia sa v prvej polovici 20. storočia báli iných vecí, čiže asi sa dnes z Lovecrafta nikto triasť strachom nebude, ale čo je možné oceniť do dnešného dňa je jeho obrovská slovná zásoba a ohromná schopnosť obsiahlych kvetnatých opisov a vetných formulácií. Preto ma zaujímalo ako sa s tým prekladateľ Ivan Šebesta potrápi. A stojí to za to. Vlastním aj prvú poviedkovú zbierku, Volanie Cthulhu a iné hrôzostrašné príbehy a nakoľko nie som translatológ ani nič podobné, tak tie dve knihy nebudem posudzovať na základe ich prekladu, ale môžem za seba povedať, že voľba konkrétnych poviedok sa mi viac páči v Šepote v tme… Poviedky ako Pickmannova predloha, Tieň nad Innsmouthom, či Sny v čarodejníckom dome patria medzi moje obľúbené od Lovecrafta. Určite stojí za pozornosť.
Mythago
Abych se přiznal, posledních pár měsíců se neslo primárně na vlně žánrů, které nejsou doménou Besu (djent, symphonic deathcore, různé zvláštní indie rockové uskupení). Proto se mi tato Mímiho studna píše o něco hůře než ty předchozí a proto zabřednu více do nehudebních vod. Minimálně dvě kapely, které pravidelně poslouchám od konce léta, si zde ale své místo najdou.
Hail Spirit Noir – Fossil Gardens (2024)
(progressive black metal)
Tou první je dozajista Hail Spirit Noir, které jsem si konečně prvně poslechl a seznámil se s nimi skrze desku Eden in Reverse. Věnoval jsem jí jen pár poslechů, bavila mě, ale nedokázala mě skutečně oslovit. To se povedlo až novince Fossil Gardens z konce června. HSN se zde daří najít skvělou rovnováhu mezi blackem a progresivními aspekty. Jde o lepší, vyváženější a propracovanější verzi Heimdal od Enslaved, ale deska mi v něčem připomněla třeba i Vulture Industries, Blut Aus Nord na Hallucinogen nebo Oranssi Pazuzu. Chytlavost a čistý zpěv v některých pasážích zase připomíná pojetí podobných až popových vlivů na poslední desce Dordeduh, jen tady se místo folklórních prvků dočkáme spíše syntezátorů a výrazné sci-fi atmosféry. Nejpůsobívější v tomto ohledu jsou skladby The Road to Awe a Curse You, Entropia. Jde o opravdu silnou desku, která mi přesně padla do momentální nálady, kdy mi tolik nesedí klasický black, ale potřebuji ho naředit směsí jiných žánrů a vlivů.
Ætheria Conscientia – The Blossoming (2024)
(psychedelic black metal)
Ætheria Conscientia je dost podobný případ jako předchozí kapela. Jde o mix psychedelie a blacku s výrazným sci-fi nádechem. Některé riffy a melodie jsou jak vystřižené ze stoner metalu/rocku – z dob, kdy jsem tenhle žánr hodně poslouchal se mi vybavili zejména My Sleeping Karma a Cities of Mars. S druhými zmíněnými sdílí Ætheria Conscientia také přístup k textům, kdy budují vlastní sci-fi svět a každá jejich deska je příběhem, který se v tomto světě odehrává. Psychedelie (ať už moderní či původní) a black pro mě vždy byly jedny z nejoblíbenějších žánrů a je opravdu uspokojivé, když je někdo schopen je takhle funkčně propojit. Obzvlášť když podobných kapel je tak málo.
Hororové léto
Pokud jsem se posledních pár měsíců něčemu věnoval opravdu konzistentně a s nadšením, bylo to sledování hororů – dohánění klasik jako Cannibal Holocaust, The Omen, nebo jejich pokračování (hlavně série Halloween a Friday the 13th); udržování si přehledu o nových filmech v podobě Abigail, strašlivě špatného Tarot nebo překvapivě ne tak strašného pokračování Medvídek Pú: Krev a Med; a samozřejmě objevování neznámých titulů napříč dekádami (The Ghost Station, Caveat, Without Name, The House on Sorority Row). V krátkosti bych vypíchnul pětici filmů, které jsem si opravdu užil – některé mě mile překvapily, některé byly sázka na jistotu.
Mezi ta překvapení patří Halloween IV, který sleduje dceru Laurie. V kontextu ostatních dílů tento nedává sice příběhově smysl, jelikož hlavní postavu prvních dvou dílů, Laurie, zde tvůrci prezentují jako mrtvou, byť v pozdějších dílech opět vystupuje, nicméně malá Jamie je skvělou postavou, film má výbornou atmosféru a asi nejlepší závěr ze všech dílů.
Velmi mile mě překvapila také novinka od irského tvůrce Damiana McCarthyho Oddity. Po jeho předchozím díle jsem měl očekávání opravdu nízko. Již zmiňovaný Caveat byla skoro nekoukatelná zvláštnost s minimálním rozpočtem, který byl znát. Nicméně už tam naznačil, že k hororu přistupuje jinak než mainstreamová produkce. Snažil se o hlubší vykreslení postav i nepředvídatelné zvraty – prvky, které nejsou běžnou součástí hororů (pokud nepočítám moderní elevated horory v podání Ariho Astera a obecně produkce společnosti A24). V Oddity se mu tyhle snahy už povedlo dovést do daleko úspěšnější podoby, stále nízký rozpočet na filmu není skoro znát a navrch se může pochlubit skutečně děsivými momenty a téměř úplnou absencí laciných lekaček.
Někde na pomezí těchto dvou filmů a dalších dvou, od kterých jsem měl naopak velká očekávání, se nachází Saint Maud od režisérky Rose Glass. V něm sledujeme mladou sestřičku, která pracuje pro soukromou agenturu a stará se o umírající pacienty u nich doma. Hlavní postava, Maud, prošla nedávno silným náboženským obrozením a nově nabité hodnoty se snaží předat i své současné pacientce – bývalé světově proslulé tanečnici se zálibou v alkoholu, trávě a mladé prostitutce, kterou si platí. Film je skvělou studií naprostého psychického rozkladu člověka s nezdravým vztahem k náboženství a přesvědčením o vlastním duchovním prozření. Jde o pomalý, atmosferický snímek, jež však není zbytečně roztahaný a krom už tak nepříjemného průběhu přináší také velmi působivý a mrazivý závěr.
Z ranku filmů, od nichž jsem už nějaká očekávání měl, mě hodně bavila jedna z klasik od Johna Carpentera In the Mouth of Madness, která je výrazně ovlivněna dílem H. P. Lovecrafta. Sledujeme v něm pojišťovacího agenta, kterého si najme vydavatelství knih Suttera Cane-a, nejpopulárnějšího hororového spisovatele současnosti. Ten zmizel neznámo kam, přičemž už dávno měl doručit svou novou knihu. Hlavní postava se při jeho hledání dostává do podivného města z Caneových knih, kde všechno není úplně v pořádku (i když pomineme fakt, že by vůbec nemělo existovat). Film disponuje skvělými praktickými efekty, jak to u Carpenterových filmů bývá zvykem, a celková premisa je velmi zajímavá a neméně poutavě zpracovaná. Šílenství a prastará božstva jsou středobodem vyprávění a láska k Lovecraftovu dílu – byť naředěná přežitými osmdesátkovými cheesy momenty – je patrná po celou dobu.
Nakonec zmíním jeden z mých nejočekávanějších filmů tohoto roku – Longlegs od osobitého režiséra a scénáristy v jednom Oze Perkinse. V něm společně s hlavní postavou agentky FBI Lee Harkerové řešíme 30 let trvající sérii případů. Všechny mají společné rysy – otec vyvraždí celou svou rodinu přesvědčený, že jeho dcera není jeho dcera, a pak zabije také sebe. Na místech činu se vždy našel zašifrovaný vzkaz podepsaný slovem Longlegs. Pokud film v něčem exceluje, je to audiovizuální stránka. Soundtrack i zvukové efekty vyvolávají neustálý pocit hrůzy a napětí a podkreslují barevně a kompozičně jedny z nejlépe vypadajících scén za posledních pár let. Inspirace snímky jako je Sedm, Mlčení jehňátek a Zodiac je více než patrná a detektivka s okultním podtextem a hororovými prvky je celkově silná kombinace. Přiznám se ovšem, že výsledek mě lehce zklamal co se příběhu týče – ten je v některých momentech předvídatelný, v jiných příliš doslovný a satanismus je zde pojat relativně povrchně. Stejně tak závěr je, narozdíl od většiny dosud zmíněných filmů, mínusem a dojem z celku trochu hatí. I přes tyto výhrady jde však o jeden z nejpůsobivějších snímků tohoto roku, který minimálně na poli hororů může letos překonat už jen Nosferatu od Roberta Eggerse.
Pokud vás podobné filmy zajímají, můžete se dále inspirovat na mém ČSFD profilu.
Serenity
Môj Mímiho príspevok za leto 2024 nebude veľmi o hudbe, keďže ani moje leto nebolo až také hudobné. Ale aj napriek tomu sa pár hudobných zárezov podarilo.
Medzi najväčšie hudobné zážitky pre mňa patril otvárací ceremoniál letných olympijských hier v Paríži. Nespomínam si, že by som niekedy v minulosti inklinoval k sledovaniu takýchto programov, tento rok to bolo snáď prvýkrát. O to viac ma prekvapilo, keď som tam videl hrať Gojiru. Fanúšikov black metalu to možno nepotešilo tak ako mňa, ale mňa ako metalistu pri srdci hrial hlavne ten pocit, že na takomto svetovom podujatí mohla pred celým svetom vystúpiť metalová kapela.
Ďalšou hudobnou zastávkou je festival Brutal Assault, na ktorom som tento rok síce nebol, ale v rámci augustových noviniek som si robil prieskum slovenských a českých kapiel, ktoré na festivale vystúpia a upútal ma projekt Black Hole Constellation.
Posledný hudobný príspevok z mojej strany bolo vystúpenie kapely Besna. Na to koľko chvály sa okolo kapely nahovorilo ma táto kapela veľmi neoslovila. Myslím, že ak by sa rovnaký priestor venoval akejkoľvek inej rovnako priemernej kapele ako je Besna, výsledok by mohol byť rovnaký alebo podobný.
Počas leta som sa vydal aj po stopách našich predkov a navštívil miesto náleziska odliatku lebky neandertálca pri Gánovciach, zaniknutú pravekú osadu Šoldov a veľkomoravské hradisko Kostolec pri obci Ducové. Ďalej sa mi podarilo skompletizovať zbierku hradov a zrúcanín v Žilinskom kraji, z ktorých mi chýbal hrad a kaštieľ Liptovský hrádok. Aby som úplne nevybočil zo zamerania Besu, spomeniem ešte návštevu kaštieľa v Bytči, ktorý je prepojený aj s osudom Alžbety Bathory. Mala tu byť odsúdená. Spomienkou na túto panovníčku som si síce po príchode domov nepustil kapelu Bathory, ale dva filmy o nej, ktoré nakoniec za veľa nestáli – hlavne ten od Jakubiska. To už možno radšej Upír Nosferatu, ktorý sa natáčal aj na Oravskom hrade.
Z filmových noviniek ma zaujal Zápisník alkoholičky a zviezol som sa aj na komerčnej vlne s filmom Miki o Mikulášovi Černákovi. Za zmienku ešte stojí aj filmová verzia známeho diela Jozef Mak, ktorý ma tiež zaujal.
S.
Cez leto nebolo veru veľa času na hudbu a ako výhovorku to rozhodne nemyslím. Našiel som si však čas na pár zaujímavých albumov, ktoré jednoznačne odporúčam k vypočutiu.
The Vision Bleak – The Unknown (2016)
(gothic metal)
Keď už sa tu chalani rozbehli s hororovými témami a nedávno sme tu mali aj recenziu na knižný horor zo slovenského prostredia, pridám aj niečo zo svojho súdka. Nemekcá gothicmetalová kapela The Vision Bleak sa práve týmto témam vo svojich textoch a estetike venuje. Už dlhšie som mal napočúvaný výborný album Witching Hour (2013) a konečne som sa dostal k nasledujúcej nahrávke The Unknown (2016), ktorá ma neskutočne baví. Či už na domáce počúvanie, alebo aj ako hudba za volant ma tento album vie vždy dostať do dobrej nálady. V ich diskografii postupujem síce celkom pomaly, ale tento rok vydali nový album, tak snáď sa k nemu čoskoro dostanem a možno napíšem aj recenziu, ohlasy naň sú dobré.
Svampe Alkemi – Schizoteric Rites vol. 1. (EP, 2022)
(psychadelic rock)
Občas si zájdem pozrieť YouTube kanál Death fetish, čo za podivnosti vytiahli na svetlo sveta a môj dnešný objav je bieloruský psychadelic rock so synthwave prvkami s názvom Svampe Alkemi. Debutové EP s príznačným názvom Schozoteric Rites vol. 1 je klasický rock so všetkými podivnosťami, ktoré sa vyrojili s trendom Black Magick SS a Edelweiss. V hudbe týchto Bielorusov však cítiť mierne aj akúsi melanchóliu, ktorú badať aj v hudbe Molčať Doma, aj keď tu ide už o celkom iný žáner. Schizoteric Rites ma však baví
