Pohansky lazený folk je pro mne žánr, jenž stále nedisponuje takovým množstvím kapel, respektive takovým množstvím dobrých kapel, jaké bych si přál. Proto mne objevení nové případně vydání nového alba už zavedeného seskupení vždy potěší. Obzvláště pak, když se jedná o kapelu domácí. Abych ale byl upřímný, u Nemuer to ten případ nebyl. O jejich existenci jsem sice věděl ještě před vydáním poslední a dnes recenzované desky Gardens of Babylon, ale ta mě nechávala naprosto chladným, stejně jako první ukázky z ní. U jejího úplného odignorování bych nejspíš i zůstal, ale tíha okolností (rozuměj – obdržení CD na recenzi) mne donutila změnit postoj. A musím říci, že za tento donucovací prostředek jsem v tomto případě rád, jinak by mi uniklo něco, co bych nesoustředěným poslechem několika málo útržků nikdy nemohl docenit.

Ještě před tím, než se dostanu k samotné hudbě mi ovšem dovolte povědět něco k minulosti tohoto dvoučlenného projektu. Nedělám to často, protože u většiny kapel je to nuda, nuda, šeď, šeď, ale tady je to jednoduše na místě. Ambice Nemueru pod taktovkou Michala Krčy, totiž nejsou vůbec malé. A teď nemluvím o tom, že celá poslední deska je nazpívána v dávno mrtvém akkadském jazyce, tedy předchůdci aramejštiny objevujícím se někdy před čtyřmi až pěti tisíci lety na území starověké Mezopotámie. Jak se mi podařilo dohledat, Krča připravuje knihu Druids of the Nile a rozhodl se ke každé kapitole (celkem jich má být myslím osm) stvořit album. Na bandcampu kapely pak můžete zjistit, ke které kapitole patří které album. Z Nemueru se tak stejně jako v případě mnou minule recenzovaného Jednoho kmene stává uskupení, jenž vychází z konceptu přesahujícího samotnou hudbu, což je v mém případě plus. Aby toho ale nebylo málo, minulé Labyrinth of Druids navíc slouží jako soundtrack ke Krčovu old-school MMORPG s Lovecraftovskými prvky stejného názvu, které stvořil zcela sám. Je mi líto jen toho, že hra se zatím nedá nikde sehnat, protože i když nejsem zrovna velkým fanouškem MMORPG, tohle konkrétní bych si rád zahrál. Tak jako tak má Krča veškerou mou úctu za to, co všechno je vlastními silami schopen vytvořit. Už jsem ale zdržoval dostatečně dlouho, takže se přesuňme ke skutečnému bodu našeho zájmu, hudbě na aktuální desce.

Jak jsem psal už na začátku, Nemuer mne původně nijak neoslovil a to platilo i po několika prvních posleších The Gardens of Babylon. Nevím, jestli to bylo babylonskou tématikou, která mi není nijak zvlášť blízká nebo něčím úplně jiným, každopádně cesta pro mne byla ze začátku trnitá a já se do dalších poslechů musel nutit. Teď jsem ale rád, že jsem tak učinil.

Hned od začátku lze oproti Labyrinth of Druids slyšet dvě zásadní změny – tou první jsou nahrávací možnosti na mnohem vyšší úrovni, díky čemu jsou Gardens of Babylon oproti svému předchůdci zvukově někde úplně jinde, druhou pak naprostá absence na minulé desce hojně využívaných kláves (jejichž využití na LoD vzhledem k jejímu účelu rozumím, ale nijak je nepostrádám). Myslím, že mohu také říci, že Michal Krča a Katarína Pomorská za ty tři roky hudebně vyspěli – Gardens of Babylon jsou komplexní a ucelené album a jeho kompozice mají nahuštěnější nápady a celkově působí hutněji než dříve. Přesto je jejich přístup spíše minimalističtější. Vě většině případů je využívána pouze kytara, bubny, brumle a samozřejmě zpěv, často beze slov, jen tu a tam se objeví nějaký další nástroj. Také rozvoj skladeb je spíše pozvolný, a tak nutně vyžaduje trpělivějšího posluchače, ačkoli ne tak trpělivého jako v případě debutového Irenthoth’s Dream, kde některé kompozice překračovali i desetiminutovou délku. S tím se v tomto případě nesetkáte, nejdelší zářez, poslední Lost in the Desert of Wrath and Sorrow, má slabě pod devět minut. Na druhou stranu nejkratší skladba, Revealed Face of Chaos, nemá ani minutu. A jelikož dostává svému názvu a zní jako kombinace Slayer a Let čmeláka od Rimskij-Korsakova, působí velmi občerstvujícím dojmem.

S výjimkou této skladby je však Gardens of Babylon velice zadumaným albem, které díky velkému množství reverbu a echa a hlavně netypickým melodiím a harmoniím nechává posluchači prostor, aby se myšlenkami zatoulal do vzdálených světů na pomezí reality a fantazie, jež Nemuer vytváří. Stalo se mi tak, že jsem dal cdéčko do přehrávače a najednou se probral do přítomnosti při posledních tónech Lost in the Desert of Wrath and Sorrow, aniž bych si vybavoval uplynulých 40 minut. Síla Gardens of Babylon ovšem nevyprchá ani při naprosto soustředěném poslechu. Když už něco, tak se umocní a jeho ponurost, protože primárně melancholické a temnější nálady opravdu vzbuzuje, vystoupí na povrch ještě o něco více.

I přes časté ambientní tendence si rovněž nelze stěžovat na nedostatek zapamatovatelných momentů. Nejhojnější měrou jimi pak oplývá videoklipová Descent to the Realm of the Dead (videoklip, který je výše, mimochodem považuji za poměrně zdařilý). Celkově bych řekl, že druhá polovina alba je přeci jen výraznější a podařenější. Abych ale jen nechválil, měl bych i nějaké výtky, ačkoli v podstatě nesouvisí se samotnou hudbou. Tou první je obal alba, jenž na můj vkus hýří až příliš výraznými barvami a působí na mě trochu kýčově. Navíc mi ani příliš nepasuje k tomu, jak na mě působí hudba. Další kritika už ani není na vrub alba, ale k Nemueru jako takovému. Přijde mi škoda, že ačkoli se jedná o české uskupení, člověk to z jeho prezentace skoro nemůže poznat. Chápu, že se česko-slovenská dvojice snaží být mezinárodní a že takový bandcamp mají kompletně v angličtině, ale je mi líto stejného pojetí i v případě webových stránek a facebookového profilu.

Výše vyřčená kritika mi však celkový zážitek narušuje jen minimálně nebo vůbec ne a já tak můžu říci, že i přes moje počáteční boje se z Gardens of Babylon vyklubalo album, které na pagan folkové scéně (a nejen té české) má své místo, což dokazují také jejich blížící se koncerty společně s Cuelebre a Nytt Land, a Nemuer se za něj rozhodně nemusí stydět.

Hodnocení: 7.5/10

Napsal: Mythago

English overview

Nemuer is pagan folk czech-slovak duo, whose last album Gardens of Babylon takes you on mystical and dark journey through your mind to past which is long gone and to lands of dead. Atypical melodies, atmospherical minimalism and lyrics in Akkadian language of ancient Mesopotamia – that’s the face of Nemuer. I’m satisfied with a final result but still, something seems to be missing here for me. However, Nemuer was able to deliver unique piece of music which will find it’s place in current pagan folk scene.