Folkový žánr si stejně jako žánry jiné prochází svými osobitými fázemi. Trendem posledních několika let je inkarnace, která vychází především z ambientu a neofolku a která bývá zpravidla označována pojmy jako tribal, ritual, dark folk, viking folk nebo nordic folk. Pro nikoho také nebude žádným velký objevem, že za svou popularitu tato dnešní verze folku vděčí především Selvikově Wardruně, které se povedlo prorazit do komerčního mainstreamu. Wardruna tak vytvořila jistou díru na trhu, kterou rychle začali zaplňovat dychtiví umělci, tvořící v podobném duchu a hledající své publikum. Slovenští a čeští hudebníci potom, jak se zdá, na tento trend (který trvá už několik let) reagují ve srovnání se svými zahraničními kolegy spíše pozvolně a projekty v duchu wardruního nordického minimalismu jsou v tuzemsku vzácností. Dnes našim čtenářům přinášíme rozhovor se slovenským zástupcem žánru nordic folk, Ľubomírem Haršánym, který tvoří rustikální akustickou hudbu inspirovanou skaldickou kulturou starého severu v rámci svého sólového projektu Lubo Skald. Letos v srpnu vydal své druhé album Bifröst a kromě hudby samotné jsme si povídali i o historických nástrojích a kultuře minulé i dnešní.
Ahoj, Lubo! Myslím, že tvá tvorba není prozatím příliš známá, ať už v tuzemsku či v zahraničí. Mohl bys tedy pro začátek našim čtenářům krátce představit svůj projekt? O čem je Lubo Skald a odkud se vzal?
Zdravím, a v prvom rade ďakujem za oslovenie. Lubo Skald je, ako to zvyknem popisovať, jednočlenný projekt v žánri norse folk, alebo neofolk. To znamená, že používam ako aj staré nástroje (Tagelharpu, lýru, bouzouki) tak aj staré texty, napríklad priamo zo starej Eddy – knihy básní severskej mytológie. Keď aj niečo napíšem sám, je to tiež vždy orientované na mytológiu alebo históriu. Aj samotný názov Skald pochádza zo starej Škandinávie, kde to bolo pomenovanie pre básnika a speváka. Lubo Skald vznikol ako postranný projekt popri mojej bývalej kapele, časom sa z toho pre mňa stala hlavná vec. Už len samotné hranie na starých nástrojoch ma začalo veľmi napĺňať, a bol celkom zaujímavý pocit robiť niečo, čoho tu tak veľa nie je.
Měl bych otázku ohledně nástrojů, které používáš. Souhlasím, že žánr, ve kterém tvoříš, není na Slovensku příliš rozšířený. Zároveň i lidí, kteří ovládají nástroje, které jsi zmínil, příliš mnoho nebude. Když jsi začínal, učil ses na nástroje sám, nebo jsi měl nějakého učitele? A je těžké osvojit si hru třeba na tagelharpu a lyru?
Toto je veľmi trefná otázka z toho dôvodu, že naozaj nie je ľudí, ktorí na ne hrajú veľa, a to nie len na Slovensku. Nie je to ako keď začínaš na gitare – zadáš do googlu Smoke on the water, a nájde ti pol milióna tabov a tutoriálov. Nemôžem povedať že ohľadom starých nástrojov nenájde človek nič, ale je to také to „vychovanie si algoritmu“ aby ti to začalo ukazovať čo chceš – je to dosť underground. Našťastie ale existujú výborní hráči na odkukanie, aj pár how to videí, ale 90% je o tom, že skúšaš, ladíš, počúvaš. Učiteľa som nemal nikdy na nič, takže o to viac pokus – omyl v tom je. Prvý nástroj, ktorý som zohnal je lýra, a to je trocha zákerné. Čisto mechanicky som na to ako gitarista hrať vedel, ale dlho trvalo kým som na nej vedel zahrať skutočne zaujímavé „riffy“, spojiť ju so spevom, porozumieť tomu, ako funguje v danom žánri. Bouzouki bolo asi najjednoduchšie, keďže pred tým, ako som ho kúpil som hral podobný štýl na DADGAD ladenej gitare (tak ako ju ladil Jimmy Page v Kashmir) takže bouzouki bolo možno aj príjemná zmena, väčšie pohodlie, lepší zvuk, než gitarová imitácia. Tagelharpa je príbeh sám o sebe. Tú som si dokonca nechal vyrobiť na mieru u Mooncrosshop. Je to krásny nástroj s naozaj magickým zvukom, ale keďže som pred tým videl slák iba na obrázku, tak moje prvé pokusy zneli ako týranie mačiek, a cítil som sa ako keď som začínal s gitarou pred cca 6 rokmi. Ale keď už som sa na ňu naučil, bola to jedna báseň. Je to nástroj ktorý píše piesne sám. A keď to je všetko spojené so spevom, píšťalkou, bubnom, je to pre mňa krásny pocit, či už tú hudbu robím, alebo počúvam. Je na tom niečo záhadné a čarovné. Možno aj z toho dôvodu, že po tom treba trocha pátrať a potrápiť sa, potom je z toho skvelý pocit ako keby odmakanej roboty.
A jsou nějaké nástroje, které bys chtěl do své tvorby ještě v budoucnu přidat?
Určite by som chcel ešte nejakú na mieru robenú Kravikskú lýru, bukkehorn – flautu z kozieho rohu, a možno gajdy, alebo hurdy gurdy. Tiež sa mi veľmi páčia veľké kožené šamanské bubny, keď sú pekne dekorované a majú hlboký zvuk. Skôr sa niekedy sám seba pýtam či existuje nástroj, ktorý by som nechcel. Mne sa páčia aj všelijaké tie potvory ako dvojkrké gitary, trojité flauty, elektrické ukulele a podobne. A s humorom vždy vravím, že chcem organ! To sa samozrejme nesplní, ale je to neskutočne epický nástroj.
Zmínil jsi, že texty přejímáš buď přímo z dochované historické tvorby, nebo píšeš vlastní. Na tvých dosavadních dvou albech jsou ojediněle i písně v angličtině – předpokládám, že ty budou tvá vlastní tvorba (jestli se mýlím, tak mě oprav). Píšeš vlastní texty i ve staré severštině, nebo v jiných severských jazycích?
Je to tak, tie anglické sú moje, poprípade sú to preparafrázované eddické texty. Nič v staroseverštine som nenapísal, keďže žiadny škandinávsky jazyk plynule neovládam, vždy pracujem s prekladmi, porovnávam, spájam a škrtám. Kedysi som mal krúžok švédštiny, a zúfalý duolingo pokus s nórčinou – bokmål, ale to nie je na napísanie dobrej poézie dosť. Skaldi v dávnych dobách to zvládli na výbornú, a zanechali nám toho dosť na mnoho a mnoho piesní. Navyše, s odstupom času mi k tejto hudbe oveľa viac sedí staroseverský originál. V piesni Týr som napríklad spojil strofu z Eddy, Islandskú runovú báseň a Nórsku runovú báseň. Niekedy je s tým paradoxne viac roboty než „vypotiť“ niečo svoje, ale ako som napísal pri starých nástrojoch, aj toto stojí jednoznačne za to.
Na svých sociálních sítích máš v popisku „Bringing Skaldic music to my homeland“. Zajímalo by mě, proč si jsou dnešní hudebníci, interpretující někdejší skaldickou tvorbu, jistí, že ta kultura vypadala právě nějak takhle. Máme samozřejmě dochované texty, skrze které se dá trochu odvodit nějaká rytmika a středověké nástroje díky své „nedokonalosti“ samy navádějí, jak mohl vypadat doprovod, protože těch kombinací prostě zas tolik zahrát nejde (jak jsi to sám zmínil i u té tagelharpy). Ale pokud budeme mluvit už o konkrétnější hře na nástroje v různých situacích nebo u různých písní, nebo o práci s hlasem a o přednesu, začínáme stále více tápat v neznámu. Mám pocit, že spousta (jestli rovnou ne většina) interpretů v žánru norse folk dneska především kopíruje zvuk a styl Wardruny a zbytek prostě doplňuje z vlastní fantazie. Nakolik jsi si třeba ty sám vědom, kde u tvé hudby končí autenticita a začíná přikrášlování? Kde je hranice mezi dobovostí a fantazií?
Bringing Skaldic music to my homeland je myslené skôr v zmysle práve tej spomínanej modernej skaldic music – povedzme, že s odkazom na historických skaldov a vlastnú prácu so starými nástrojmi. Robil som si aj sám menší prieskum koľko toho máme dochovaného z tzv. „Vikingského veku“ alebo aj skôr, a napríklad z lýr a tagelharp prežili často len súčiastky. Takže v tomto 100% súhlasím, nedá sa tvrdiť ze človek robí autentickú hudbu, pokiaľ viem aj sám Einar tvrdí, že len predpokladá ako to mohlo znieť. Ja sa absolútne netajím tým, že som inšpirovaný práve Wardrunou, Gealdýrom, Sigurboðim, Danheimom, a podobne. Wardruna, Kjell Braaten a Faun sú pre tento žáner to, čo Black Sabbath pre heavy metal. Naštartovali to, nastavili istý štandard, istý zvuk a tematiky, a inšpirovalo to vlastne už generáciu hudobníkov, keď uvážime kedy vydali prvé albumy. A v podstate na základe toho, ako „navrátili“ tieto nástroje a témy (mimo metalových skupín, dá sa povedať) my po nich hádame a interpretujeme ďalej. Počul som Einarovu verziu Völuspá, a povedal som si, vezmem si túto báseň v tomto jazyku, ale zasadím ju do iného zvuku, do iných emócií, využijem niektoré iné verše. Možno som sa trafil do histórie viac, možno menej. A aby som sa vrátil na začiatok a uzavrel moju odpoveď – rozhodol som sa na Slovensku robiť niečo podobné starým aj novodobým skaldom severu. A ohľadom tej modernej predstavy o starej škandinávskej, povedzme že „Vikingskej“ kultúre, to je niekedy veľmi pomýlené. Mne sa aj dosť páči tá estetika ktorú nastavil seriál Vikings alebo hra God of War, ale iba ako fantasy estetika. Rešpektujem historikov a to, čo o tehdajšej kultúre hovoria odborníci a pramene – ako o vizuáli tak aj o hudbe.
Ano, myslím, že s mnohým, co jsi řekl, bych se ztotožnil také. Rozveďme teď to téma ještě o kus dál: popularita „vikinské“ tématiky v současnosti dále narůstá, frekventovaně se objevují nové projekty a třeba z komentářů u různých písní žánru nordic folk na Youtube je vidět, že fanoušci a zájemci o severskou kulturu se už neomezují jen na metalovou subkulturu, ale že hudbu a estetiku „vikinského severu“ vyhledávají i mnozí ti, kteří by, zdá se, jinak o podobná témata zavadili jen zřídka. Jednoduše řečeno, vikingové přestávají být záležitostí skupinky nadšenců a začínají probouzet zájem „masového spotřebitele“. V čem podle tebe tkví tajemství úspěchu nordické estetiky? Co lidi u Vikingů vyhledávají, co je k nim přitahuje? Potřeba duchovna? Potřeba vlastní identity? Nebo je to jen banální přesycenost a lidi prostě chtějí zkusit něco nového?
Ja si myslím, že to je atraktívne pre mnoho ľudí z rôznych dôvodov. Pre niektorých to je v podstate len nejaká fan komunita, ako sú fandovia Harryho Pottera alebo Star Wars, tak sú aj fandovia Vikingov alebo AC Valhalla – páči sa mi seriál či hra, kúpim si merch, atď. Potom sú tu ľudia ktorí v tom vidia a cítia duchovno, ako alternatívu ateizmu, kresťanstva alebo nejaké spojenie s ezoterikou. Je to záhadná kultúra. V mnohom zaujímavá, dá sa skúmať do hĺbky, a mnoho vecí tam dáva človeku veľmi zvláštne pocity. Potom sú tu mentálne jednoduchší jedinci z politických extrémov, ktorí túto symboliku a kultúru doslova zneužívajú a škodia tým ostatným, ale o takých aj škoda reči. Ja osobne nie som veriaci v existenciu bohov, ale z istého filozofického hľadiska ma to priťahuje aj duchovne. Od malička som pri čítaní príbehov zo severskej mytológie cítil, že to ku mne jednoducho patrí, aj keď som sa narodil v inom čase a mieste, a hudba to ešte prehĺbila. Je to súčasť mojej životnej filozofie, súčasť mojej osobnosti, ovplyvňuje to moje koníčky. A myslím si, že to tak cíti mnoho ľudí z celého sveta. Samozrejme, treba k tej kultúre pristupovať s rešpektom a nerobiť veci z nejakého módneho dôvodu alebo poriadne nevedieť čo za runy si to tetujem, a tak. Napríklad na TikToku je teraz veľká móda švacnúť na seba kožuch a runový make up, dať do pozadia anglickú verziu My Mother Told Me, a hrať sa s vonnými tyčinkami alebo pridávať zostrihy z Vikings. To je podľa mňa trocha edgy, ale očividne to svoje publikum má. Ako som vravel, mne samému sa tá seriálová estetika páči, len niektorí z toho spravili strašný gýč. Takže na otázku v čom spočíva tajomstvo úspechu: každý si v tom našiel to svoje. Niekto vizuál, niekto náboženstvo, niekto komunitu alebo koníčky.
Prozatím jsi během dvou posledních let nahrál 2 desky: první se stejnojmenným názvem Lubo Skald a druhé Bifröst. Nakolik obtížné a složité je dnes pro osamělého slovenského skalda nahrát a vydat vlastní album? Děláš většinu práce sám, nebo máš kolem sebe známé, kamarády, či dokonce nějaký tvůrčí kolektiv? Jaký je tvůj proces tvorby?
Začnem tým, že mám dve veľké šťastia, jedno to, že môj dobrý priateľ a skvelý hudobník Matteo Kyselý (Makys 182) mi veľmi veľmi pomáha s nahrávaním. On vie ako na to, rozumieme si, ukazuje mi čo môže znieť lepšie a vie to s technikou. Druhé veľké šťastie je moja partnerka, úžasná umelkyňa Karolína Kolláriková, ktorá mi na obi dva albumy urobila fantastický art. Vydávam všetko cez Distrokid, čiže vlastne na vlastnú päsť za poplatok, viac menej som sám sebe pánom. K samotnému nahrávaniu a vzniku albumov. Lubo Skald vznikal celkom dlho, pretože som objavoval nástroje a jazyk, takže je veľa demo verzií celého albumu. Bifröst už bol o niečo ucelenejší nápad, preto aj ten názov, pretože sa z toho albumu vykľul akýsi most medzi dvoma štýlmi ktoré chcem v budúcnosti kombinovať. Skaldský, ako celý prvý album, a dark atmosféru ako na piesňach Íss alebo Deyr fé, deyja frændur. Napriek tomu ide o kombináciu dlho odložených nápadov, novej verzie z prvého albumu (Völuspá) a aj improvizácie priamo na nahrávaní s Matteom. Tvorba je celá na mne, okrem piesne Gjallarhorn, kde nástroj bukkehorn nahral Andreas Axelsson z projektov Fornsken a Ursprung. Matteo máva nápady a poznámky ku kompozícii, efektom, detailoch v hraní.
Když už jsme zmínili artwork nové desky Bifröst a jeho autorku, napadlo mě, jestli jde o nějakou adaptaci severského předkřesťanského umění? Připomíná mi to svým způsobem jeskynní malby, nebo pravěké umění obecně. Jde čistě jen o fantazii autorky a podobnost je tu náhodná?
Tento artwork vznikol inšpiráciou petroglyfmi zo škandinávie – červenými maľbami na skalách, ktoré zobrazujú pravekých a starovekých bohov, lovcov, šamanov, lode a zvieratá. Na tomto konkrétnom arte je Heimdallr – boh, ktorý stráži Bifröst a trúbi na roh Gjallarhorn. S autorkou (mojou priateľkou) sme si to tak cca načrtli, aká je moja vízia, čo tam približne chcem, ale pracovala na tom sama, podľa jej nápadov, inšpirácie spomínanou históriou a podobne. Sú tam použité pravé prírodné materiály: kamene a mach. Takže aj to vyjadruje spojitosť práve s predkresťanstvom/pohanstvom, naviazanosťou na prírodu a niečím prirodzeným, hlboko zakoreneným.
Ano, proti běžným digitálním artům, které v tomto žánru člověk vídá, je takový, řekněme, naturalismus rozhodně originální. Chtěl bych se ještě zeptat na hudbu, kterou ty osobně posloucháš. Několik jmen během rozhovoru už padlo. Jsou ještě nějaké další projekty a umělci, které jsme zatím nezmínili a které bys chtěl doporučit čtenářům, nebo které by se patřilo zmínit, jde-li o tvou inspiraci a umělekou dráhu?
Ako som už spomínal, tak Wardruna a vlastne všetko na čom robil Einar – napríklad album Skuggsjá, tiež rôzne projekty so Sigurboðim a Andreasom z Ursprung a Fornsken. Napríklad úžasný je album Edda od Vévaki, vyšiel cca vtedy, keď môj prvý. Z Islandu sú super aj najviac crazy Æla, to je šialené a šialene dobré. Ja som srdcom metalista, takže obľúbená kapela sú Týr, a tiež ich kolegovia z Faerských ostrovov, Hamradun. V poslednej dobe si neviem vynachváliť kapelu Acid Mammoth, taký temný psychadelický doom. Z Nórska Ondt Blod a Kvelertak, zo Slovenska zbožňujem Achsar, Čad a Strigôň. A práve aj spomínané metalové kapely sú inšpiratívne v tomto našom „folk“ žánri, rôznymi melódiami, témami a kompozíciou. Vychrlil som toho dosť, ale za posledný rok-dva sa v mojich obzoroch roztrhlo vrece so super objavmi, takže posúvam ďalej.
A živé vystoupení plánuješ?
Momentálne nie. Možno keď bude čas opäť urobím sériu livestreamov na instagrame. Naživo by som si ale rád zahral tiež, zatiaľ však nič neriešim ani neplánujem, všetko sa uvidí.
Tož, snad se vše budoucnu povede podle tvých plánů! To byla také poslední otázka, kterou jsme pro tebe měli. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdaru a inspirace v tvůrčím úsilí. Poslední slovo přenechávám tobě.
Veľmi pekne ďakujem za rozhovor, cením si, že ste ma oslovili. Pozdravujem všetkých čitateľov, prajem hlavne dobré zdravie, aby ste objavovali veľa dobrej hudby, robili to, čo Vás napĺňa a teším sa, až Vám zahrám a pokecáme, či už na livestreame alebo naživo 🙂
