„Hory a moře. Dvě nejsvobodnější místa na světě. A Velká Fatra je moře – moře trav, moře lesů, buků, dubů, temných smrčin, celé dny v nich můžeš bloudit. A uprostřed travnatých vln jediná chata, potemnělá, stísněná, plná podivných věcí, zčernalých fotografií, kovaných cepínů, které dobyly Alp i Himalájí… za nocí zde syčí petrolejky a zjebaného borovičkou tě budou děsit kyvadlové hodiny, podobné těm s Vymítače ďábla…neboť Ďábel v těchto horách přichází v podobě kořalky, v podobě tiše padajícího listí, v podobě větru, který zhasíná svíce u svatých obrázků na skalách, spáčům se vkrádá do snů, zjevuje jim neslýchané věci…a pod horami dědiny, jako Vyšná Revúca. Nejlépe je do ní sejít v podvečer na podzim nebo v časném jaru, pak na ní nezapomeneš. Sejdeš dolinami kolem dávno větrem a sněhem zčernalých salaší, poznačených proti běsům uherskými kříži, až k prvním roubeným stavením, plechem pobitým střechám. Potok si proráží cestu skalnatým korytem, lampy začínají zelenkavě svítit, psi volně pobíhají, u domů zrezivělé vejtřasky i válečné tatry. A Liptáci, podobni hobitům, lid pohostinný i zvídavý, poutníka zastaví, co nového ve světě se poptá, pálenku naleje. Turistů zde nemnoho, zato stařečci v krčmě na tatíčka Tisa vzpomenou. Až tě tedy omrzí prodírat se davem běžců a komicky vymóděných lufťáků na Chopok nebo Sněžku, až tě otráví přelidněné Tatry plné zákazů, vydej se do zatím kraje svobodného. Množství návštěvníků na hřebenech je snesitelné, v lesích nepotkáš nikoho. Lucifer s tebou.“
Velká Fatra. Pohoří, které neohromí svou výškou ani exponovanými terény, přesto má pro mne své zvláštní kouzlo. Nezažiješ tu krásu putování po žulových žiletkách velehor, onu zvláštní atmosféru fyzického a psychického vypětí – pocitů dobře známým lezcům, onu „plnost bytí“ jak o ní často psal vynikající francouzský alpinista Gaston Rebuffat. Nezažiješ tu pravděpodobně ani onu bázeň (nikoliv strach), která může přepadnout člověka před těžkou tůrou v Alpách nebo v Tatrách. Kouzlo, ona „plnost bytí“, spočívá na Fatře v jiné podobě vnímání prostoru – nikoliv v nebetyčnosti, ale v horizontální monumentálnosti, rozlehlosti těchto překrásných hor. Procházíš se po travnatých pláních Ploské nebo Ostredku a připadáš si jako někde v daleké stepi. Hory na všechny strany a obrovská kupole nebe vysoko nad tebou. Nikoliv bázeň z výšky – z blízkosti nebe, ale naopak zvláštní a krásná bázeň z nebe nekonečně vzdáleného, bázeň z otevřeného prostoru. Po nocích strávených na fatranských hřebenech se ti bude nějakou dobu špatně usínat v těsném objetí tvého malého bytu. Je také dost pravděpodobné, že v mém okouzlení hrají velkou roli dávné vzpomínky na dětství strávené na valašských pasekách, na těchto zelených, menších příbuzných slovenských Karpat.
Fatra byla i prvním krajem v Horní zemi, který jsme před léty, s batohy na zádech, přešli s kamarádem od severu na jih. Stáda ovcí, zvuk zvonků, dřevěná triangulační věž čnící na louce pod Skalnou Alpou jako větrný metronom, rychlý soumrak, srnec stojící na skalce vysoko nad námi, podoben rohatému lesnímu bůžku. Stará lovecká chata pod Rakytovem, nesmělé vrznutí pootevřených dveří („Je tam někdo?“), na stole svíčky a balíček karet jako v pohádce. („O co budeme hrát? O dušičku!“). Bolavá noc na tvrdé pryčně, ze které mne za úsvitu vysvobodil slunečný bůh, protáhl své prsty paprsků skrz okenice a opatrně mi rozevřel víčka. Nejhezčí ráno na horách, nezažil jsem od té doby krásnější. Odlesk ještě mírného slunce v jezírku před chatou, v kapkách rosy, v páře stoupající z lesů. A před námi další den putování. Víc ke štěstí v takovém jitru nepotřebuješ. Snad jen malý oheň nebo prskající vařič co ti přemění vodu z pramene na kávu.
O několik měsíců později se Fatra stala dějištěm našeho prvního zimního přechodu. V botách ve kterých bych dnes nešel ani na letní procházku do lesa, se špatně zabaleným kletrem. Zvuky a barvu zmrzlého sněhu pod mými kroky si ale budu pamatovat navždy. Stejně jako naši čerstvě vyšlapanou stopu na vrchol, mráz, vítr a mizerný bivak ve studené salaši pod Čiernym kamenem. A překrásnou vůni tajícího sněhu během sestupu do doliny – vůni předjaří, pach života.
Snad každý, kdo si zamiluje hory, jednou pocítí touhu po strmých štítech, po ledovcích, touhu spatřit svět z obrovské výšky, zažít věci, o kterých jsme tolik četli v knížkách slavných horolezců. Jednoho dne pak třeba staneš na nějakém velmi vysokém vrcholku, poté co sis třeba vystál frontu u fixních lan nebo po tvrdém boji na skále, po kterém ti nezůstanou síly na radost z dobře prožitého dne. A pak si někdy, stejně jako v dětství nebo časném mládí, vyjdeš sám v jarním slunci, v závějích mokrého sněhu na „svůj“ kopec. Kopec někde v Beskydech, na Fatře nebo v Krkonoších. Boj tenkrát v tvém alpinistické pravěku nebyl o nic méně krutější než později na ledových polích nebo kamenných mořích velehor a radost na konci cesty byla opravdová. Třeba si vzpomeneš, vydán napospas větrům, že není „malých“ hor, stejně jako není „malých“ tůr. Pravda kterou znal už Herman Buhl, člověk který jako první stanul na vrcholu Nanga Parbatu a přesto zůstal skromným obdivovatelem všech, i malých radostí, co nám hory přinášejí.
Post scriptum. Velmi doporučuji dohledat si malou přenádhernou esej „Kraj osamělých nocí“ od Miloslava Nevrlého. Je to, alespoň pro mne, to nejlepší co jsem kdy o „Moři trav“ měl možnost přečíst.
Napísal: Mates
