Hexvessel mám naposlouchané horem dolem – od jejich první desky Dawnbearer z roku 2011 až po do nedávna poslední Kindred z 2020 (snad s výjimkou When We Are Death, které jsem nevěnoval tolik pozornosti jako zbylé tvorbě). Na recenzi z některých z dříve vydaných alb jsem se chystal od počátku věků, a proto není překvapením, že mě kapela s vydáním své novinky Polar Veil 22. září u Svart Records v poklidu předběhla. To však už byla hozená rukavice, již se těžko ignoruje. Obzvláště s přihlédnutím ke zvoleným výrazovým prostředkům, které nový materiál odlišují od toho staršího a přibližují jej k hlavnímu žánrovému zaměření Besu.

Samotného mne překvapilo, když jsem slyšel dříve vydané singly Ring a Older than the Gods, které měly velmi daleko od klasických Hexvessel, libujících si v melancholickém dark folku řízlém psychedelií, založeném především na klasických akustických nástrojích. Místo toho se na mě vyvalila povědomá zvuková vlna syrového středně tempého black metalu jak vystřiženého ze Skandinávie let 90. Což by mě nemuselo překvapovat tolik vzhledem k faktu, že lídr kapely Matt „Khvost“ McNerney v minulosti nazpíval jednu z desek Dødheimsgard a před pár lety se vrátil také k jedné ze svých dřívějších kapel The Deathtrip, aby se postaral o vokály k jejich poslední desce Demon Solar Temple.

Musím se každopádně přiznat, že jsem byl zklamaný. K Hexvessel si přeci jen nechodím pro black metal. Každý singl jsem si pustil jednou s tím, že o moc víc šancí nedám ani samotné desce. Naštěstí už teď mohu říci, že to byl omyl a já ani v době psaní této recenze rozhodně nehodlám s Polar Veil v blízké budoucnosti skončit. A poradím i těm, kteří jsou z předchozím materiálem kapely rovněž seznámení, aby se vykašlali na nějaká očekávání a novinku raději brali takovou jaká je.

Když se podíváte na název alba, jeho přebal (mimochodem geniální práce Benjamina Königa ze Sperber Illustrationen), přečtete si texty a všimnete si, že bylo vydáno 22. září (předvečer podzimní rovnodennosti), zjistíte, že vlastně ani jiné být nemohlo. Polar Veil je hudbou pro nadcházející období – období, kdy je čas ponořit se do sebe, období zimy, zániku a smrti, ale také znovuzrození. Jak Matt McNerney zpívá na A Cabin in Montana:

„Northward song
Crystalline woods
Rainfall on moss
Life begins anew“

Pomalejší black metal říznutý severem konce minulého století, strohý ve svém instrumentálním projevu (všechny písně jsou postaveny jen na elektrických kytarách, base, bicích, občasných – rovněž velmi povědomě znějících – syntezátorech a pouze v písni Eternal Meadow se připojí také akustická kytara) a ve své podstatě snad až odtažitý a velmi introspektivní, naprosto přesně reflektuje témata této desky. Tyto výrazové prostředky jsou pak doplněny také o výrazné doomové prvky. Kdo by však čekal úplně klasický black metal starého střihu, toho musím zklamat/potěšit. Instrumentální složka je podpořena v tomto případě až kontrastním, charakteristickým čístým zpěvem McNerneyho, který nejvíce spojuje Polar Veil z předchozí tvorbou Hexvessel. Když si pustíte libovolnou píseň z novinky, bude vám tak okamžitě jasné, jakou kapelu posloucháte. Jakýsi náznak metalového řevu najdete pouze na skladbě Older than the Gods, kde se o něj postaral Okoi z Bölzer.

Kombinace doomem okořeněného black metalu a čistého emotivního zpěvu mi dala vzpomenout také na některé tvůrce pohybující se žánrově v trochu jiných vodách. Poslední deska této finské party v čele s Britem Mattem McNerneym by totiž nemusela být cizí ani fanouškům uskupení jako Darkher, post-hardcore Black Math Horseman nebo Chelsea Wolfe. Když jsem si před psaním této recenze o Polar Veil něco četl, musel jsem se zejména za poslední přirovnání egoisticky poplácat po rameni – na písni Listen to the River  totiž výrazně spolupracoval Ben Chisholm, hlavní instrumentalista pracující s Chelsea Wolfe.

Jak jsem již zmiňoval, McNerneyho čistý zpěv je hlavním spojovacím znakem s předchozí tvorbou Hexvessel, rozhodně ale není jediným. Hexvessel mají od vydání Dawnbearer v roce 2011 jasnou hudební vizi, kterou beze zbytku naplňují nehledě na zvolený žánr (nejvýraznější odklony od jejich klasického zvuku najdete na When We Are Death a právě Polar Veil). I bez charakteristického zpěvu byste je tak mezi jakoukoli kapelou dokázali okamžitě identifikovat. Ať už jde o častými disharmoniemi proložené nosné melodie doplněné o již tolikrát omýlaný emotivní čistý zpěv, kombinace těchžto prvků v posluchači vytváří pocit neklidu i klidu zároveň, tak o McNerneyho magickou přírodní lyriku, která je díky jeho projevu dobře srozumitelná a dodává hudbě daleko větší hloubku. Posuďte sami:

„There’s a whisper in the ether
Rising and falling in flow
If you only stop to consider
What it means to know and to be known

Hear the landscape
Listen to the river
The ancient language
Riven in water“

Listen to River, z níž výše prezentovaný úryvek pochází, sice nepatří k mým nejoblíbenějším kouskům novinky, ale textařsky je rozhodně jedním z vrcholů. Pokud bych měl soudit především na základě hudby, o toto prvenství by bojovala jedna z trojice Older than the Gods, A Cabin in Montana nebo Homeward Polar Spirit. Právě prvně zmíněná dobře podtrhuje mé tvrzení z předchozího odstavce. Při prvním poslechu jsem měl tak silný pocit déjà vu, že jsem musel v rychlosti projet několik předchozích desek, abych se ujistil, že se nejedná pouze o nové zpracování již dříve vydané písně. Jak se ukázalo, nejedná. V jiných případech by tento příklad bylo možné brát jako negativum – kapele došly nápady, vykrádá sama sebe. Jenže já v jejich tvorbě nenašel nic ani vzdáleně podobného. Jedná se tak pouze o podtržení mého tvrzení o jasné hudební identitě Hexvessel prosakující napříč žánry. Tato identita je natolik silná, že pravidelný posluchač kapely bude mít i při nové tvorbě, žánrově se vymykající té předchozí, pocit čehosi důvěrně známého. A to si zaslouží ocenění.

Hexvessel se na své novince podařilo oživit ducha klasického skandinávského black metalu, přičemž jej zároveň transformovali do zcela nové podoby, která je unikátní a pouze jejich vlastní. Povedlo se jim vlastně něco podobného jako Ofdrykkja na jejich monumentální desce Gryningsvisor (kterou jsem v našem souhrnu označil za jednu z nejlepších desek roku 2019), byť přístup Hexvessel je mnohem konzervativnější. Možná právě tento konzervatismus a minimalistický přístup k instrumentální složce a struktuře skladeb zapříčiní kratší životnost materiálu a zcela určitě je důvodem, proč bych Polar Veil nezařadil mezi vrcholy diskografie tohoto uskupení. Jedná se však stále o dostatečně kvalitní a v rámci tvorby Hexvessel unikátní počin, aby mi potvrdil, proč se řadí mezi mé nejmilejší kapely současnosti.

Hodnocení: 8,5/10

Napsal: Mythago

English overview

Hexvessel has succeeded in reviving the spirit of classic Scandinavian black metal on their new album, while simultaneously transforming it into a completely new form that is unique and entirely their own. They’ve achieved something similar to what Ofdrykkja did on their monumental album „Gryningsvisor“, although Hexvessel’s approach is much more conservative. Perhaps it is precisely this conservatism and minimalist approach to the instrumental elements and structure of the songs that will cause a shorter lifespan for the material, and certainly it is the reason why I wouldn’t place „Polar Veil“ among the peaks of this group’s discography. However, it is still a sufficiently high-quality and, within Hexvessel’s body of work, a unique achievement to confirm to me why they belong among my favorite contemporary bands.