Chimera Black Night Vol. 2 (02. 03. 2019, Praha)

V sobotu 2. 3. se v Rock klubu Nová Chmelnice odehrál již druhý ročník hudebního podujetí Chimera Black Night a všichni zúčastnění se mohli těšit na celých devět hodin muziky (řádná výzva) od osmi kapel z Čech i z dalších koutů Evropy. Jedno z domácích seskupení, Somnus Aeternus, sice nakonec nemohlo dorazit a začátek se tak přesouval z původní třetí na čtvrtou hodinu odpolední, program však přesto zůstal dostatečně bohatý.

Prostory klubu zaplněné zhruba padesáti návštěvníky byly úderem čtvrté hodiny znesvěceny první českou black metalovou palbou honosící se jménem Naurrakar. Pokud vám její tvorba náhodou není známá, tak vězte, že se jedná o špinavý, poměrně tradiční black bez nějakých výrazných experimentů a to je v tomhle případě jen dobře. Naurrakar totiž tenhle styl sedí, umí jej a také si jej náležitě užívají, což se zákonitě promítlo i do jejich vystoupení. Skladby plynoucí kupředu téměř výlučně v rychlých tempech tak nevyvolali v publiku větší odezvu dle mého především z důvodu, že klub se začal více plnit až poté, co tihle pražáci dohráli.

Následující Sól tak už vystupovali před o něco bohatším zástupem, tváře skryty pod kapucemi a za bílými maskami. A musím říci, že přinejmenším mě mile překvapili. O téhle bandě z Plzně jsem toho před začátkem koncertu mnoho netušil – desku, pokud se nepletu, nemají dosud na kontě žádnou, naživo jsem je rovněž neviděl a asi dvě skladby, které jsem zběžně okoštoval na bandzone mne příliš nezaujaly. Ovšem po předchozích Naurrakar byli Sól vítaným zpomalením – jejich hudba byla totiž podstatně atmosféričtěji laděná, vezoucí se především na středních tempech a košatosti celého vystoupení přidávalo také výrazně melancholické a melodické lazení jednotlivých skladeb a různorodost zpěvu, který tu a tam zabrousil i do čistých vod. Díky tomuhle živáku si plzeňáci získali mou pozornost a na již připravované album, jak avizuje jejich bandzone stránka, se rozhodně těším.

S dalšími Tribute to Urgehal prostory Nové Chmelnice zavalil hnilobný puch temného primitivismu počátku 90. let minulého století a přesto, že o tributových kapelách si myslím svoje, nemůžu si vlastně na nic stěžovat. A to i přesto, že satanistická estetika, sálající z celého vystoupení na všechny strany, je mi běžně v black metalu docela proti srsti nakolik satanismus, přestože proti křesťanství, je jeho přímou součástí. Z pohledu živého vystoupení totiž šlo o skvělou show dštící na obecenstvo ničím neředěnou surovou agresi, což publikum náležitě ocenilo a myslím, že šlo o první kapelu toho večera, které se opravdu podařilo celý klub strhnout a patřičně rozdivočet. Tomu jen přispívaly hřejivé plameny, které z času na čas z obou krajů pódia vyplázli svůj dlouhý, spalující jazyk (a div při tom několikrát neožehli pár poslucháčů).

Po Tribute to Urgehal už se na pódium chystalo první větší zahraniční jméno večera – finové Paara, kteří po vzoru předchozího uskupení přišli skryti za vrstvou corpse paintu. Vícero společných aspektů by se však u obou kapel dalo najít jen stěží. Tam, kde češi do kotle vrhali chrchle hrubé nasranosti a nenávisti, se finové drželi spíše zpátky a pomalu, postupně budovali pro kapely z tohohle konce světa tak typickou atmosferickou melancholii, která jen občas vyvrcholila rychlejším, brutálnějším výbuchem. Přišlo mi ovšem, že hudba, jíž dominovaly pomalé a výrazné melodie a jejíž havraní skřehot byl často doplňován mužským i ženským čistým zpěvem, se u diváků nesetkala s takovým nadšením. Těžko ale říct, zda o něco mírnější odezva nebyla způsobena jen zadumanější náladou, kterou kolem sebe Paara rozhodně šířili. Mně totiž zaujali, a to až do míry, kdy mi při závěru Kuiskaus pimeästä“ naskakovala husí kůže. Snad jediné, co mi v tomhle případě nesedlo, bylo nazvučení, které by při hudbě podobného charakteru mohlo být o něco čitelnější a snad i celkově potišší.

Další kapela, další corpse paint a k němu tentokráte i roztrhaná a rozřezaná trika a dlouhé vousy mužů ze severu. Na řadu totiž přišli norové Mork a rovnou vám prozradím, že pro mě šlo o vrchol večera a myslím, že podle reakcí publika jsem v tom nebyl sám. True Norwegian Black Metal v podání Thomase Eriksena, který stojí za veškerou hudbou Mork, byl naprosto pohlcující, obzvláště pak „I hornenes bilde“ a na závěr zahraná „Dype røtter”, která je naživo mnohem působivější než na albu. Myslím, že tohle vystoupení si prostě nešlo neužít.

Dalších dvou kapel, Imperium Dekadenz a Darkend, jsem se už naneštěstí nemohl zúčastnit (druhé zmíněné jsem upřímně ani nijak nevyhlížel), pokud bych tedy nechtěl přespávat kdesi v parku, a tak jsem odcházel během začátku první zmíněné. Přesto jsem se proběhlým večerem cítil být zcela uspokojen a po sedmi hodinách také notně vyčerpán (tudíž si nejsem příliš jistý, nakolik bych dokázal zbylé dvě kapely ocenit, i kdybych zůstal). Abych ale celé odpoledne až večer shrnul – myslím, že je primárně třeba pochválit pořadatele za to, že po stránce technické bylo všechno skvěle zvládnuté, díky čemuž každá kapela začínala i končila v zásadě na čas. Co si zaslouží možná ale ještě větší chválu byla zvolená kombinace interpretů i jejich uspořádání v průběhu koncertu. Všichni totiž byli žánrově i stylově dostatečně podobní, aby žádný z nich nepůsobil nepatřičně, a zároveň náležitě různorodí, aby se divák za těch sedm hodin (devět v případě těch, co zůstali až do konce) nezačal nudit, což při podobné délce rozhodně není malé riziko. Díky tomu už teď vyhlížím další ročník Chimera Black Night, o jehož kvalitách nemám pochyb.

Author: Mythago

2 thoughts on “Chimera Black Night Vol. 2 (02. 03. 2019, Praha)

  1. Tohle jsem nějak vůbec nezaznamenal, škoda, Imperium Dekadenz bych si šel poslechnout docela rád. Jinak pěkně napsaný report, díky.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.