Rauhnåcht – Unterm Gipfelthorm (2018)

Už od prvního poslechu „Vorweltschweigen“ byl můj vztah k Rauhnåcht hodně specifický a dalo by se říci rozháraný. Debutové album od rakušana Stefana Traunmüllera mě svého času přestalo bavit po prvních pár posleších. Ale pak jsem se k němu znovu vrátil a teprve tehdy jsem jeho kvality a syrovost, osobitost, vycházející především z tématického základu alpských pohanských tradic a alpského mysticismu, jemuž se věnuje, plně docenil – deska mi v přehrávači vydržela několik týdnů a pořád se k ní rád vracím. Dost podobná situace nastala, když jsem se později dostal také k druhé „Urzeitgeist“. Proč mi znovu trvalo delší dobu než jsem se k ní dokázal prokousat a pořádně si jí vychutnat, bylo z toho důvodu, že předkládaný materiál byl v mnohém odlišný od svého předchůdce. Což jsem nejdříve vnímal jako negativum, protože jsem v podstatě chtěl slyšet „Vorweltschweigen 2“. A tím „Urzeitgeist“ rozhodně nebylo. Když jsem ovšem začal brát tuhle o čtyři roky mladší druhotinu takovou jaká je a zbavil se všech očekávání, začal jsem si jí užívat takřka stejně jako debut (ačkoli ve výsledku jsem si k ní nevytvořil takový vztah, částečně také kvůli zpackanému coveru „Glemselens Elv“, což je asi má nejoblíbenější skladba od Burzum). A ano, hádáte správně, nejinak se vyvíjel i můj vztah k poslednímu albu. Ačkoli po předchozích zkušenost byl tento vývoj značně rychlejší a plně jsem „Unterm Gipfelthorm“ docenil podstatně dříve. Ptáte se, co se tedy změnilo tentokráte? No… dalo by se říci, že skoro všechno.

Dříve než se dostaneme k samotné hudební stránce díla by bylo dobré poukázat i na tu grafickou, z níž toho lze už před prvním poslechem mnohé vyčíst. Zatímco přebal „Vorweltschweigen“ nabízel pohled na jakousi mystickou přírodní bytost složenou z větví stromů, kolem níž se jako by ohýbal celý časoprostor a její zpracování působilo poměrně syrově a naturalisticky, „Unterm Gipfelthorm“ se může pochlubit velmi čistě a až mírumilovně působící přírodní alpskou scenérií. To, dle mého, dobře odráží, co můžeme najít za obaly obou alb. V porovnání s debutem je totiž minuloroční výtvor po vzoru designu velmi uhlazený, čistý a v některých momentech snad až jemný. Výrazně přibylo čistého zpěvu, kytary pokračují v trendu, který předznamenal „Urzeitgeist“ a řežou ještě o poznání méně a přestože Rauhnåcht bych pořád označil za pohanský black metal, je zde mnoho prvků, které jsou v tomhle subžánru minimálně neočekávené – ať už jde o některé melodie, výrazné zakomponování klarinetu nebo tu a tam se vyskytující syntezátory až překvapivě komplexního charakteru.

Vůbec by mě nezarazilo, kdyby mnozí posluchači prohlásili, že Stefan Traunmüller měkne – ale s podobným tvrzením nejde dost dobře souhlasit. Ačkoli na první pohled by se to tak zdát mohlo, podle mě se v tomhle případě jedná o skvělou ukázku přirozeného vývoje kapely, která se nesnaží držet ve vyjetých kolejích a naopak se posouvá neustále dál. Ne však nějakým násilným způsobem a jen proto, aby nový materiál působil čerstvě, ale plně v duchu toho, co můžeme slyšet na debutové desce. A už jen tenhle fakt o samotě je dobrým předpokladem, aby se kapela dala označit za kvalitní.

Mimo vývoje na novém albu a vývoje Rauhnåcht celkově na téhle rakouské kapele oceňuji snad ještě víc další věc. Kapely/projekty, které mám vůbec nejraději (Burzum, Saiva…) se vyznačují tím, že svou tvorbu neomezují konvencemi žánru, naopak zavedené zvyky ohýbají podle svých představ a nápadů, či rovnou vytvářejí zcela nové – stále se jim však daří udržet ducha a charakter onoho žánru, do nějž by se dali zaškatulkovat. Toho dosahují mimo jiné díky tomu, nakolik dobří hudebníci to jsou, ale hlavně díky tomu, troufám si tvrdit, že se jim do jejich hudby podařilo vložit svou osobnost v její plné šíři a z její unikátnosti a ze svých nejniternějších pocitů čerpají inspiraci dalece přesahující nějakou racionální snahu o tematizaci své hudby. Tohle se samozřejmě dá říct v podstatě o většině kapel, přeci jen se pořád bavíme o hudbě, jejíž základ je emocionální, ale zmíněná seskupení a, jak jsem to už naznačil na začátku odstavce, také Rauhnåcht to dotáhly do zcela ryzí a té nejupřímnější možné podoby.

V případě „Unterm Gipfelthorm“ je skvělou ukázkou čtvrtá „Ein Raunen aus vergess’ner Zeit“ začínající exoticky působící klarinetní melodií, která mi v mnohém připoměla třeba bulharský neofolk Irfan a působí naprosto neotřele (a rovněž mysticky, což je jeden z důvodů předchozího přirovnání), zároveň si však je schopna udržet patřičný charakter, aby v kontextu toho, co Rauhnåcht tvoří nepůsobila nepatřičně. Ostatně zmíněná skladba je dle mého vůbec to nejlepší, co tohle album nabízí. Nejinak tomu je ale i v případě dalších skladeb, které jsou do jedné celkově i při pohledu na dílčí momenty osobité – ať už jde o využití syntezátorů, nástrojů jako klarinet nebo příčná flétna nebo několikráte využitého střídání durově a mollově lazených melodií, které mi připomělo používání podobných postupů v tradičních skandinávských písní v podání Garmarny nebo Byrdi.

Možná to teď i díky absenci jakékoli kritiky vypadá, že tahle recenze je vlastně takovou ódou na hodnocenou desku i celou kapelu stojící za ní, ale ona jí skutečně je. „Unterm Gipfelthorm“ sice nejsem schopen udělit nejvyšší hodnocení, přesto se dle mého jedná o jedno z nejvýraznějších alb minulého roku a pokud vyhledáváte black, který má vlastní tvář a obloukem se vyhýbá zavedeným zvykům, ale zároveň z nich umě vychází a odkazuje na ně, tak nemůžete sáhnout po lepším kandidátovi.

Hodnocení: Výborné 9/10

Napsal: Mythago

English overview:

Rauhnåcht is pagan black metal band from Austria which evolves around Alpine heathen traditions and Alpine mysticism. Third album of this one-man band of Stefan Traunmüller called „Unterm Gipfelthorm“ is bald and very unique take on the genre and brings specific high quality music to listener which you will hardly find anywhere else. Lot of times Rauhnåcht achieve it by means that are not typical for the subgenre and might sound odd if they’re just described but in reality are able to give Rauhnåcht the atmosphere and character that makes it Rauhnåcht. All in all „Unterm Gipfelthorm“ is one of the best albums of past year.

Author: Mythago

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.