Dnes se podíváme trochu hlouběji do minulosti, a to konkrétně na desku Devátá vlna od Jablkoně z roku 1988, kterou bych se nebál označit za kultovní. Ne snad, že by měla tolik posluchačů, ale označení kult by se téhle desce dalo přiřknout i s nulovým publikem – hudba tohohle česko-německého tria si o to prostě říká.
Rád bych vám o Jablkoni pověděl víc, protože na rozdíl od většiny seskupení by pozadí kapely, jejího vzniku a fungování, mohlo být skutečně zajímavé. Ale neřeknu, protože vlastně nic moc nevím. Ano, mám k dispozici internet, jenže Devátá vlna si prostě říká o to, abych předstíral, že taková věc je zatím pořád vzdálenou a nepředstavitelnou budoucností – doplňuje to totiž atmosféru uzavřeného, unikátního světa, kterou tohle album dýchá. A já tohle nabádání poslechnu. Ostatně vy ten internet máte k dispozici též a zadat do vyhledávače těch sedm písmen není zas tak náročný úkol. Ale teď už k věci.
Myslím, že Jablkoň svou hudbu naprosto dostačujícím způsobem zvládli popsat už sami na zadní straně obalu a každá recenze může maximálně potvrdit pravdivost a trefnost přednesených tvrzení. Nejvýstižnější je hlavně první věta: „Jablkoň je setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem.“ V tomto unikátním experimentu sice převládá jakási primitivní agrese (či agresivní primitivnost) druhého, ale v dílčích momentech si cestu na světlo světa probíjejí i prvky klasické hudby, ať už se jedná o housle v titulní Deváté vlně nebo kontrabas objevující se rovněž v ní a také v Smutečním tanci. Právě Smuteční tanec je hlavně ve své první polovině holdem kytarovým skladbám starých klasiků. Jinak se však projevuje primárně onen pračlověk. Ať už se jedná o „shluk bicích nástrojů a perkusí, jejichž pouhé vyjmenování se čte jako surrealistická báseň“, které velmi často dostávají hlavní slovo vyluzujíce prapodivné parytmy, někdy i pamelodie, nebo téměř úplná absence klasických textů nahrazená sotva představitelnými hlasovými kreacemi, „jako by (autoři) nevěřili v dorozumívací možnosti staletími omletých slov“ a místo nich „házejí po posluchačích všech národností zvukovými šišatinami jako klauni nafukovacími balóny.“
V případě natolik silně experimentálních těles jako je Jablkoň by se někdy mohlo zdát, že se k takovému experimentálnímu výrazivu přiklánějí z pouhé neschopnosti tvorby klasicky strukturovaných skladeb. A při některých hůře stravitelných částech by si to snad člověk mohl pomyslet i zde. Ale v již zmíněném Smutečním tanci, nebo v Lovu na labutě a Chmurách je vidět, že tohle není ten případ a že Jablkoň se ke svému projevu přiklání jen proto, že klasické struktury jsou jim příliš těsné a nedostačující. Každá píseň je navíc natolik osobitá a rozlišitelná, že to jen dokazuje to, že je jediným možným výsledkem inspirace z níž trojice Němec/Bellman/Podobský čerpá a ne nějakým násilným hókus pokusem. Jen by mě opravdu zajímalo, jaká inspirace to byla, protože kdyby se z jejího zřídla napájelo více umělců… vlastně, takovýhle ojedinělý případ je lepší, obzvlášť když pochází z Česka. Nerad bych zažil zevšednění takovéto hudby. Což tak jako tak není příliš pravděpodobné.
Devátá vlna je albem pohybujícím se mimo čas a prostor a tudíž nemůže zestárnout, což dokazuje svou vyjímečností i po třiceti letech existence, a to nejen v měřítku tuzemském, ale i celosvětovém. Pokud jste znuděni běžnou produkcí dnešní doby, a tím mám na mysli i tou podzemnější, nemůžete si vybrat lépe. Jediný problém můžete mít s jeho sehnáním.
Napsal: Mythago
English overview
Uniqueness and surrealism – that’s the words that can bestly describe music of czech/german trio which goes by the name of Jablkoň. They mostly experimental songs are wisely mixed with elements from classical music and offers the experience you will find nowhere else and therefore are literally immortal. Even after thirty years their music isn’t old – it’s even fresher (definitely fresher than most of today’s music).
