Kobzáři a lyrníci. Potulní hudebníci staré Ukrajiny.

„Kdybych tak měl kousek chleba
k tomu chlebu sýra kus
k tomu sýru sklenku piva
k tomu děvče jako lusk!“

Když se před několika lety ohlásila na scéně folk metalová skupina Eluveitie a označila se za „novou vlnu folk metalu“, tak díky své masivní a propracované propagační strategii zažila během relativně krátké doby vzestup ke hvězdám. V jejich marketingové taktice výrazně figuroval nástroj, který tehdy skoro nikdo neznal, taková „jakási dřevěná krabice s klávesama, točí se s tím a vydává to zvuk“. Nástroji se anglicky říkalo hurdy-gurdy a tento zvukomalebný a originální název dělal švýcarské folk metalové kapele zapamatovatelnou a efektivní reklamu. Brzy skoro všichni folk metalisti, co chodili na net a na festivaly, věděli, co to hurdy-gurdy je. U většiny lidí se také znalosti o tomto starém a podivném nástroji omezily na jeho konkrétní podobu, zvuk a na pár řádků z wikipedie. Avšak, zatímco si Eluveitie tento nástroj v populární metalové kultuře fakticky přivlastnili, existuje země, jejíž historie a kultura je s tímto nástrojem neodlučitelně spjata. Na východě Evropy, v oblasti, které se kdysi říkalo Malá Rus a dneska se jí říká Ukrajina, chodili po staletí od vesnice k vesnici, z jarmarku na jarmark, od domu k domu poloprofesionální slepí muzikanti a zpěváci, zajišťující si svým uměním obživu a místo ve světě. Jejich nástroji byly jednak velká harfa – bandura, a také naše známá niněra, které se na Ukrajině dodnes říká „kolová lyra“. Tito „lyrníci“ byli v dějinách svědky a účastníky nejen běžného života, ale i válek a rolnických povstání – a, ač zdánlivě nedůležití a malí, hráli v historických procesech často velmi důležitou roli. Dnes bych chtěl jejich kulturu krátce představit.

Účastníci etnografického koncertu v Kyjevě, 1926. Vepředu sedí lyrníci, za nimi stojí i dva kobzáři s bandurami.

Toulaví muzikanti nejsou v rámci evropských kultur ničím zvláštním. V západní Evropě známe např tzv. bardy a trubadúry, na středověké Rusi se takovým někdy toulavým a někdy i usedlým umělcům říkalo skomorochové. Snad právě z tradice skomorochů se později v oblasti dnešní Ukrajiny zrodili toulaví starci, kteří bavili běžný lid svou hrou na nástroj a vydělávali si tak na živobytí. Skoro stejně, jako dnešní pouliční muzikanti – jak už to bývá, čas plyne, ale jen velmi málo věcí se skutečně mění. Na Ukrajině (budu tu používat termín Ukrajina, čímž myslím oblasti, které pod ten stát dneska spadají – jinak ale Ukrajina jako státní útvar nebo celistvý prvek v době, o které mluvíme, neexistovala) se těmto osamělým bavičům říkalo dvěma jmény, podle toho, na jaký nástroj kýžený muzikant hrál: byli to kobzáři (hrající na kobzu nebo banduru) a lyrníci (hrající na kolovou lyru, tedy niněru). V české (a možná i slovenské) jazykové tradici nejsou tyto termíny pevněji ustáleny, názvy „lyrník“ a „kobzár“ jsou tedy mým vlastním přepisem, který budu v článku používat (takže kdybyste to někde viděli napsané jinak, tak v pohodě, je to čistě moje varianta). Ukrajinsky je to лірник a кобзар.

Niněra, pocházející z vesnice Putila u města Černovice na Bukovině,
datovaná do 20. let 20. stol.

Situace se na Ukrajině na počátku novověku (17.-18. stol.) vyvinula tak, že cestující muzikanti začali chodit se dvěma typy nástrojů: těmi nástroji byla kobza (později bandura) a niněra.

  1. Kobza (ukr. кобза) je jedním z typů klasické středověké loutny. Na Ukrajině si oblíbili typ, který je kromě klasické „kytarové“ struktury (tělo + hmatník + struny na něm) ještě vybaven i dalšími kratšími strunami na těle, jako by loutna plynule přecházela v harfu. Kobza byla však záhy vytěsněna svou nástupkyní a dalším evolučním stupněm ve strunných nástrojích – bandurou. Zajímavé je, že i přes tuto technickou změnu se muzikantům mezi lidem dál říkalo kobzáři a ne banduristé.
  2. Bandura (ukr. бандура) svým vzhledem i stylem hry už velmi připomíná harfu. Strun přibylo a zvýšil se tedy i celkový hudební potenciál nástroje. Bandur bylo ještě na konci 19. stol. veliké množství a neexistovala jediná ustálená varianta (ta byla popsána a ustanovena až za časů SSSR), bandura mohla mít 12, 17, 18, 20, 21, 23 strun. Bandura je dnes považována za ukrajinský národní nástroj, od roku 1989 existovala i vysoká škola hry na banduru, která však byla pro nedostatek zájmu roku 2018 zavřena (přihlásili se jen 2 zájemci).
  3. Třetím nástrojem, se kterým se chodilo, byla niněra, kolová lyra, hurdy-gurdy (ukr. ліра колісна). Na internetu dneska díky Eluveitie existuje přehršel amatérských hudebníků, kteří vám hru na tento nástroj mohou předvést. Funguje tak, že v „krabici“ máte schované kolečko, dotýkající se strun. Točíte klikou, kolečko tře o struny (jako smyčec) a mačkáním klapek měníte tón strun. Niněra však z obecného povědomí v průběhu 20. stol. takřka vymizela.

Bandury a kobzy v dílně Fedynských, ve vesnici Krjačkivka (Poltavská oblast). 

Je zajímavé, že staříci se po Ukrajinských dálavách netahali s žádnými malými a skladnými nástroji – bandura i niněra jsou nástroje velké, neforemné. Jsou ale také zapamatovatelné, dobře rozpoznatelné a při hře na ně člověk může vypadat autoritativně a charismaticky. Ačkoli mezi lyrníky a kobzáry nebyl žádný podstatný rozdíl (oni sami se viděli jako členové jedné tlupy), jejich popularita mezi obecenstvem nebyla v dějinách stejná. V 19. stol. byli populárnější spíše kobzáři, kteří se zaměřovali na historické epické žánry a jejich přednes byl tišší a procítěnější. Na přelomu 19. a 20. stol. se ale stali populárnějšími zase lyrníci, kteří hráli spíše humorné, poučné a náboženské písně (taky u hry prý docela řvali, aby přehlušili hlasitou niněru, takže možná že se lidstvo roku 1905 už připravovalo na příchod moderní hlasité hudby).

Andrij Ljašuk, dnešní pokračovatel lyrnické tradice. Hraje adaptovanou píseň o Bitvě u města Orša (1514).

Lyrníci i kobzáři hráli poměrně široký repertoár písní, který však u těchto dvou typů hudebníků nebýval stejný: lyrníci se specializovali na písně náboženské, humorné, písně s rodinnou tématikou, tance a specifický žánr ukrajinské poezie a literatury, píseň „nábožensky-moralistickou“ (většinou vyprávěla o zvrhlosti a zkaženosti šlechty a církevních představitelů, to si každý rolník nepochybně rád poslechl). Kobzáři se zaměřovali na typický ukrajinský epický historický žánr, což byla tzv. duma. Dumy by se daly přirovnat k rytířským eposům, vyprávěly o dějinných událostech: o válkách kozáků proti Turkům a Polákům (v 17. stol.), o povstáních proti carské vládě (později v 19. stol.). Kromě toho kobzáři hráli i běžný repertoár pro obecenstvo – tance, písně z rodinného prostředí apod. (podle hesla náš zákazník, náš pán). Potulní pěvci se často popisují jako tvůrci a básníci, což je však pravdou jen z části, neboť většina kobzárů pouze reprodukovala písně, které se naučili od svého učitele nebo kolegů. Ti kreativnější si jednotlivé naučené skladby upravovali podle sebe, nebo improvizovali a pouze ti umělecky nejzdatnější skládali nové dumy a písně.

Taras Kompaničenko, rekonstruktor historické hudby a dnešní pokračovatel kobzárské tradice.

Není v světě pravdy
(Нема в світі правди)

Není v světě pravdy, nikdo ji nenajde,
neboť nám nepravda sama dneska vládne.
Pravdu nechají dnes na zápraží státi
a nepravdu v čelo stolu usednouti.
Už nyní tu pravdu v blátě pošlapali
a zatím nepravdě vína píti dali.
Už nyní nám pravda sedí ve věznici,
zatímco nepravda s pány ve světnici.
A už nám tu pravda slzy roní, pláče
a nepravda pije a při tanci si skáče.
Kdepak jsi ty, pravdo, umřela či skrylas?
Snad jsi vše nepravdě sežrat dovolila?

Kobzáři připomínali stylem života toulavé žebráky, kterých bylo na staré Ukrajině vždy dostatek (ale neřadili se k nim, mnoho z nich mělo i vlastní hospodářství a bylo váženými osobami v komunitě). Potkat je prý bylo možno na křižovatkách, u křížků podél cest, u mohyl ve stepích (i když… jestli taková mohyla byla někde daleko, tak co by tam reálně dělal, čekal na nějakého jezdce, co náhodou pojede kolem?) a na jarmarcích a městských slavnostech. Jindy chodili i od domu k domu a za příspěvek hráli písničky na přání. Stát se takovým kobzárem nebo lyrníkem nebylo jednoduché. Mimo jiné i proto, že kobzáři byli zpravidla slepí. Proto byli většinou k vidění v doprovodu mladšího chlapce, který je vedl a obstarával organizační záležitosti. Jelikož dříve takový slepec neměl v hospodářství moc co dělat, tak malé nevidomé děti brávali starší kobzáři do učení, kde se učili hře na nástroj, písním a pravidlům kobzárského řemesla. Kobzáři v 18.-19. stol. vytvořili dokonce vlastní undergroundová bratrstva (po vzoru středověkých řemeslných cechů, ale ilegální), kde realizovali výchovu nových členů a organizaci řemesla v rámci polí působnosti. Oblast, ve které takové bratrstvo (ukr. братство) působilo, byla ostatním nečlenským kobzárům uzavřená – pokud někoho načapali, jak hraje pro lidi mimo svůj rajon, byl náležitě potrestán (docházelo i k tomu, že takovému vetřelci roztřískali nástroj a zbili ho). Zkrátka taková přívětivá slepecká mafie. Pro potřeby utajení si kobzáři vytvořili i vlastní argot – tajnou šifrovanou mluvu, které běžné vrstvy nerozuměly. Historicky jsou ale potvrzeni i vidoucí kobzáři, někteří zastávali dokonce oficiální funkce v záporožském kozáckém vojsku a jezdili do bitev (asi jako morální podpora).

Kozáci se s uměním hry na banduru asociovali často: obraz Kozák bandurista.
Namalováno neznámým umělcem
na počátku 19. stol.

Pro běžné rolnické obyvatelstvo Ukrajiny byl kobzár osobou váženou, nositelem novinek ze světa a umělcem, jenž přesahoval svými schopnostmi místní lidové hudebníky a nabízel jiný repertoár (historické a náboženské písně se ve folkloru nevyskytují, kobzáři je ale uměli hrát a někteří je i skládali). Kobzár se tedy stal duchovním vůdcem, moudrým vypravěčem, ke kterému se v dobách feudálního útisku obyvatelstvo utíkalo, neboť mu poskytoval útěchu, poučení a rozptýlení. Znovu si vzpomeňme, že značná část repertoáru, který kobzáři a lyrníci hráli, byla satira na bohaté vládnoucí vrstvy, a tak, zatímco mezi chudinou docházeli uznání a obliby, šlechta je zpravidla ráda neměla a často byli pronásledováni (proto byla kobzárská bratrstva přísně utajována). Aby nepobuřovali sprostý lid, měli kobzáři často zakázáno chodit na jarmarky (kde po nich byla zároveň snad největší poptávka). Během mnohých kozáckých a rolnických povstání byli kobzáři popravováni za to, že „pobuřují lid ke vzpouře“, což mohla být v mnohých případech i pravda. 

Ač kobzár s lyrníkem zůstávali na Ukrajině mezi běžným obyvatelstvem důležitým jednotícím fenoménem, oni sami se časem proměňovali. Během 19. stol. došlo, jak už bylo psáno výše, ke změnám popularity žánrů, historická hrdinská duma přestala být ke 20. stol. pro lid aktuální a přednost se dávala sociálním a rodinným tématům. Vedoucí úlohu od kobzárů také převzali lyrníci, kteří tuto lidovou poptávku původně uspokojovali více (časem docházelo k tomu, že se kobzáři od lyrníků učili nový repertoár, aby zůstali „in“). V revolučních letech 1905 a 1917 od potulných hudebníků chtěli lidi zpívat dokonce revoluční písničky, jak to popsal kobzár Jegor Movčan: „Lidi po mně pořád chtějí zpívat o revoluci a já nemám co.“ Tak se stalo, že kobzáři a lyrníci začali brát národně-buditelskou literaturu a zhudebňovat ji – což se u obecenstva setkávalo s velkým úspěchem.

Příklad užití niněry v polském folku: Kapela Maliszów, „Balada o sirotčeti“.

Po Říjnové revoluci se kobzáři pomalu ale jistě rozplynuli v nové společnosti. V kontroverzních společenských procesech sovětského prostoru vystupovali na různých stranách konfliktů – za občanské války se nacházeli v oddílech Rudé armády i mezi vojáky Ukrajinské lidové republiky. Během kolektivizace 30. let vystupovali často jako hlas nespokojenosti rolníků a byli opět zatýkáni za pobuřování a kontrarevoluční činnost. Poloprofesionální charakter kobzárů a lyrníků byl časem zaměněn profesionálními hudebníky, kteří se hře na banduru naučili v nově vzniklých specializovaných školách. A když jsme u toho, tak to paradoxně byla právě bandura, která se stala ukrajinským národním nástrojem a jejím symbolem, zatímco kdysi populární niněra se potichu vytratila z obecného povědomí.

Ač jsou kobzáři a lyrníci dnes na Ukrajině často heroizováni jako hrdinní bojovníci za svobodu a nezávislost ukrajinského národa (a samozřejmě se na ně nalepilo spousta fantaskních pseudohistorických mýtů), je potřeba se na ně dívat spíše jako na profesi, kterou žili a kterou si vydělávali na živobytí. Kobzár byl, jako libovolný hudebník v lidové kultuře (zeptejte se folkloristů), pragmatik – a repertoár vybírá ten, kdo platí hudebníkům kořalku. Je však nesporným faktem, že potulní zpěváci pomohli udržet národní povědomí v dobách feudálního útisku a poté předat symbolické žezlo pozdějším národním buditelům. Jakkoli je to v úzkých kruzích klišé, tak časté zobrazení nejopěvovanějšího básníka Ukrajiny, jejich alfu a omegu, Tarase Ševčenka, jako kobzára, je z hlediska symbolu velmi výmluvné a vážnost a status kobzárského řemesla na staré Ukrajině to názorně ilustruje. A svou stěžejní básnickou sbírku tento národní buditel také jistě nenazval „Kobzar“ pro nic za nic.

„Kobzár nad Dněprem“, obraz K. A. Trutovského. Zobrazuje ukrajinského buditelského básníka
Tarase Ševčenka symbolicky
sedícího nad Dněprem, třímajícího kobzu,
přesně jako sedávali staří potulní kobzáři.


UŽITÉ ZDROJE

KYRDAN, Borys Petrovyč: Lidoví zpěváci a hudebníci na Ukrajině, 1980 (ukrajinsky)
LAVROV, Fedir: Kobzáři. O dějinách ukrajinského kobzárstva, 1980 (ukrajinsky)

Překlady textů kobzárských písní jsou vlastní. 

Author: Jan

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.