Po dlhšej dobe neaktivity na Bese by som mal splatiť čitateľom dlh, a tak dávame dokopy našu vyhasnutú rubriku Mímiho studňa. Namiesto referovania našich záujmov a aktivity za posledný mesiac si spravíme prierez cez zimu a jar tohto roku. Ak sa mám priznať, tak hudbu počúvam čoraz menej a možno aj to je dôvod absencie mojich článkov, stále však mám nejaké esá v rukáve a to nie len hudobné! Dovoľte mi teda aby som začal.
S.
Hate Forest – Hour of the Centaur (2020)
(black metal)
Asi najočakávanejšia vec a najprekvapujúcejšia bol nový album Hate Forest – Hour of the Centaur. Roman Saenko patrí už tradične medzi mojich obľúbených tvorcov black metalovej hudby a väčšinou od neho človek očakáva nadpriemernú muziku. Nový album Hate Forest je jedna z posledných nahrávok, ktoré som si kúpil a neľutujem. Dostal som čo som chcel aj keď po istej dobe si hovorím, že v podstate nič viac ako staršie albumy od Hate Forest človek nepotrebuje.
(experimental psychadelic black metal)
Ťaživá a hypnotická atmosféra Wolvennestu ma pohltila dávnejšie a novinka z prelomu nového roka pokračuje v špecifickom rukopise. Ván records si väčšinou podpisuje zaujímavé projekty, ktoré nezapadajú do tuctovosti žánru a Wolvennest nie je výnimkou. Novinka Temple má zo začiatku bližšie k doom metalu a môže pripomínať z diaľky The Ruins of Beverast. Intermezza a všeljaké hypnotické prvky dávajú albumu dávku svojskosti, je to presne ten typ hudby, ktorý vás buď unudí k smrti alebo pohltí k tranzu.
(animovaný film)
Animák od Ralpha Bakshi je niečo na pomedzí rozprávky a psychadelického tripu. Celý film pôsobí akoby ho robil niekto na LSD, čítal okultné korene nacizmu, manifest Unabombera a pritom hrával v hipisáckej rockovej kapele z prelomu 70/80 rokov. Príbeh je akousi proti-nacistickou alegóriou, plnou zaujímavých prvkov s ekologickým presahom plným mytologických bytostí a kúziel. Súboj dvoch bratov čarodejov, ktorí boli od počiatku zrodení k večnému boju má niekoľko rovín a tie dokáže divák ľahko rozoznať. Zaujímavosťou je, že animácie z tejto snímky boli použité aj kapelou M8l8th počas live vystúpenia, čo je zjavne v rozpore s touto ultra-pravicovou kapelou.
Balys Sruoga – Dievu miškas (Les bohov) (1965)
(kniha a film)
Litovský román Balysa Sruogu je autentickou biografiou autora z obdobia jeho internácie v koncentračnom tábore Stutthof na severe Poľska. Kniha ponúka okrem tragického osudu aj úsmevné príhody a často ironizuje nacistický režim. Sruoga bol pôvodne univerzitný profesor vo Vilniuse avšak jeho práce sa režimu nepozdávali. Vydania sa autor nedožil a v čase komunistickej okupácie Litvy prechádza aj istou cenzúrou. Český preklad vyšiel v roku 1980 a má ho na svedomí nik iný ako legenda českej baltistiky Radegast Parolek. Kniha sa dostala aj k sfilmovanej verzii, je však dostupný len v litovčine. Film pracuje aj so Sruogovým osudom po vojne a pomedzi hlavnú dejovú líniu z koncentračného tábora je vykreslený autorov boj s ďalším režimom po skončení vojny, kedy sa snaží svoju knihu vydať.
Jan
Dalo by se konstatovat, že moje aktivita na webu se ve valné většině točí kolem rozebírání hudby pochybné kvality. Jakkoli to, doufám, může být i zábavné, nerad bych, aby se tu takhle došlo k nějakému závěru, že všechno jenom nesnáším a hejtuju. Mímiho studny bych tedy teď chtěl využít k tomu, abych řekl pár slov naopak o věcech kvalitních, které v našem online rybníčku zatím bohužel nedostaly prostor. Ne všechny desky, které zmíním, mě osobně baví – ale to je jedno, protože kvalita desky a moje pocity z ní jsou dvě rozdílné věci a názor si stejně umíte udělat každý sám, na to nepotřebujete jasné slunéčko recenzenta. Plnohodnotné články se k těm deskám taky psát asi nebudou, i když by si to většina z nich zasloužila – tož o nich povyprávím alespoň touto zkrácenou formou.
(pagan black metal)
Pagan metal momentálně s upadajícím zájmem posluchačů ustupuje do undergroundu. V subžánru pagan black metal se vždycky nacházely kapely různé kvality – od špatných až po výborné. Osobně bych byl často velmi kritický i k některým polským, ruským a ukrajinským projektům, které jinak mají dneska status kultu. Přijde mi, že pagan black trpí mnohdy přehnaně nízkou kvalitou produkce a banálními formálními nedostatky, kdy jakože „kultovní kapely“ nemají problém mít v songu rozladěné party a na desce křivě poskládané skladby. Kdybych měl ukázat na někoho, kdo nároky žánru a ideového obsahu zkombinoval umně, a navíc přidal i špetku experimentu, tak nová Varmia by byla jasná volba. Bal Lada je seriózní deskou, bez patosu a demence přehnaného patriotismu. Autorům se překvapivě povedlo neotřele zahrnout do hudby i lidové nástroje, i čistý sborový zpěv. U lidových nástrojů zachovávají syrovost a špinavost, kterou black metal diktuje a organicky je včleňují do celku. Čistý sborový zpěv sice místy není nějaká hitparáda (věčný problém drtivé většiny polských black metalových kapel), ale rozhodně to netahá za uši (jako jiné nejmenované projekty) a v kontextu polské žánrové tvorby je to jasný nadprůměr. Skladby jsou poskládány nápaditě, jsou od sebe snadno rozlišitelné a mají jasný záměr. Obsahu je na desce habaděj a místy bych dokonce řekl, že je to hudba „hravá“ – myslím, že autory tohle album hodně bavilo vymýšlet a výsledek odpovídá jejich nasazení a úpornosti. Objektivně vzato hodně kvalitní práce, kterou budu určitě v budoucnu používat jako příklad toho, jak se má pagan black metal hrát.
CROWN – The End of All Things (2021)
(sludge/industrial rock)
Album pohybující se na pomezí žánrů sludge, industrial a dark rock. Zádumčivé, melancholické a seriózní, se sametovým hlubokým mužským vokálem. CROWN nějakou dobu sleduju a uvažoval jsem, že bych o novince napsal i plnohodnotný článek, ale nakonec k tomu nemám tolik co říct, a tak nebudu mlátit prázdnou slámu. Stejně ale myslím, že jde o kvalitní hudbu, kterou tuzemská recenzní scéna mlčky obešla, což je přeci jen škoda. Věnuju jim tedy alespoň čestnou zmínku touto formou.
Festival Шолом Алейхем GALA (2021)
Kromě obrovského množství folkloristického kýče (jehož příklady už jsem rozebíral a budu i v budoucnu rozebírat v příspěvcích) se v dnešním Rusku ve folkovém žánru produkuje i obsah vysoké kvality. Letos na jaře proběhl v Petrohradu v rámci Mezinárodního festivalu umění Šolom Alejchem koncert klezmerové hudby, jehož záznam je ke shlédnutí volně na Youtube. Vystoupily tam hlavně osobnosti ruské klezmerové scény a výsledek je, když vezmeme v potaz obtížnost live záznamu, opravdu povedený. Rozmanitý repertoár nás provází celou škálou emocí, písně jsou v ruštině i v jidiš a zvuk je velmi solidní. Při prvním poslechu jsem v zápalu prohodil židli oknem a voda v květináčích se proměnila na košer víno. Určitě budu k tomuhle záznamu příležitostně referovat v budoucnu, skvělá věc.
Schifosi – Ill Winds from Outopia (2003)
(crust punk)
Jedním z mých okrajově oblíbených žánrů je i crust punk. Jsem navíc i trochu sexista a dávám jasně přednost zpívajícím ženám před zpívajícími muži. Zkusil jsem tedy nedávno skloubit tyto dva parametry a překvapivě jsem crust projektů s dámou za mikrofonem našel jen pomálu – a navíc v 90 % pochybné kvality (ale taková je už nátura onoho žánru). Australští Schifosi si jediní u mě v tomto klání vybojovali přízeň. Seriózní, drtivý zvuk a nápaditá struktura skladeb mě baví od začátku do konce doteď.
B.
Dahlia’s Tear – Under Seven Skies (2007)
(cinematic dark ambient)
Kreatívny Švéd Anile Dahl má pod projektom s názvom Dahlia’s Tear za sebou už dokopy sedem albumov a čo ho odlišuje od jeho dark ambientových súputníkov? Jeho diverzita. Prívlastok „cinematic“ v názve žánru pochádza od vydavateľstva Cryo Chamber Records, ktorým tak označuje vydávaný typ hudby a (keďže Dahlia’s Tear patrí do tohto tábora) vzťahuje sa to pochopiteľne aj naň a čo viac: len s ťažkosťami nájdeme projekt, ktorý by to označenie vystihovalo viac. Každý z albumov Dahlia’s Tear je ako soundtrack k filmu s rozdielnou tematikou a Under Seven Skies je… ja vlastne neviem o čom, ale čo je podstatné: ide o melodický, klávesový, miestami až neoklasický a trochu mysteriózny ambient, ktorý sa veľmi dobre počúva, je dosť mierny na to, aby nepôsobil rušivo, ale zároveň dosť prepracovaný, aby nenudil svojou minimalistickosťou. Určite odporúčam pozrieť viac jeho nahrávok.
Triangular Ascension – The Chronos Anomaly (2013)
(dark ambient)
Toto je už o niečo zložitejšie počúvanie, ani zďaleka tak melodické ako Dahlia’s Tear, no stále nejde len o náhodné zvuky. Je to projekt venezuelského dark DnB DJ-a s umeleckým menom Zardonic, ktorý nie je neznámy ani v metalových kruhoch, nakoľko remixoval piesne od množstva kapiel, mimo iné aj Dark Funeral, či Gorgoroth. K Triangular Ascension som sa dostal náhodou a musím povedať, že pieseň, ktorá ma k tomuto projektu dotiahla sa nenachádza na The Chronos Anomaly (pieseň Six Wings – čistá zloba), ale v zásade ten štýl sedí: ide o okultnejšie znejúci dark ambient, s orchestrálnymi samplami, miestami trochu pripomínajúc menej melodickú a repetetívnejšiu Lamiu Vox. Temnota.
Harakiri For the Sky – Mære (2021)
(post-black metal)
Nebola by to Mímiho studňa, keby som sem nedal nejaký post-black a v tomto smere určite nemôžeme opomenúť HFTS s ich najnovším – hodinu a pol dlhým – albumom. HFTS nevyhovuje každému, nie však preto, že by hrali nejaký veľmi špecifický štýl, ktorý buď milujete alebo nenávidíte (hoci si nepochybne svoju charakteristickú tvár udržiavajú), ale skôr preto, že veľa ľudí prosto tvrdí, že celá tvorba tejto kapely je „na jedno kopyto“. A majú pravdu. Ľudia sa na základe tohto delia len na tých, ktorým to vadí a tých, ktorým nie. Keďže patrím k tej druhej skupine, môžem povedať, že Mære neprináša nič, čo by sme pri HFTS ešte nepočuli, ale počúva sa to super. Odkedy to vo februári vyšlo tak to počúvam pravidelne a neprestáva ma to baviť, čo nemôžem povedať len tak o hocičom. Dokonca mi vôbec neprekáža ani dlhá minutáž. Aby som viac povedal k tomu typickému harakiri-ovskému zvuku, tak možno len toľko, že sa to skôr ponáša na album Arson ako ostatné, keďže je to taký priamočiarejší post-black, ale inak skutočne – typické Harakiri. Dlhé melodické piesne, všadeprítomný spev, každá pieseň s charakteristickou gitarovou linkou, prítomnosť klasického klavíra… a melanchólia.
Eivind Aarset, Arve Henriksen, Jan Bang, Jez Riley French – The Height of the Reeds (2018)
(experimental/electronica/noir/neoclassical/scenic/ambient)
Eivinda Aarseta mi odporučil ešte Pedro Pimentel z Wordclock, keď sme diskutovali o kombinácii noir-jazzu a dark ambientu. Na tomto konkrétnom albume nejak noir-jazzovanie nepočuť, skôr len nádychy, no stále ide o veľmi zaujímavú experimentálnu nahrávku, ktorú neviem prirovnať k ničomu, čo som doposiaľ počul. Je to skutočne atmosférická fajnšmekerina, pre ktorú platí, že diabol je v detailoch a tými je The Height of the Reeds vyslovene pretkaný. Možno je to tým, že ide o kolaboráciu štyroch umelcov, no diverzita tomu rozhodne nechýba, začínajúc ambientnými backgroundami, poľnými nahrávkami cez výrazné trúbky s nasamplovanými plochami v pozadí, až po majestátne symfonické pasáže. Miestami magické, miestami temné, miestami minimalistické… mnoho tvárí jednej – aj tak konzistentnej – nahrávky.
Genune – Inert & Unerring (2021)
(post-black metal)
Naspäť k metalu: rumunskí Genune a ich pomerne krátky album Inert & Unerring je ďalší skvelý príklad konzistentnej rozmanitosti. Obsahuje len 4 piesne, ale každá je niečím špecifická bez toho, aby sme mali dojem, že sa nevedia rozhodnúť čo hrať. Ide prevažne o pomalý, melancholický post-black zameraný na post-sovietsku urbánnu mizériu, ktorú vykreslujú pomerne jednoduchou hudbou, jemnými občasnými samplami, ale veľmi vhodným striedaním akustických a distortion pasáží… jednoducho chlapi atmosféru vytvárajú len za pomoci „konvenčných“ nástrojov a nič tomu nechýba. Zvuk je úplne čistý, čo je pre tento typ hudby podľa mňa nanajvýš vhodné a programované bicie, až na niekoľko momentov kedy sa „prezradia“, sú tiež spravené veľmi fajn. Cenný objav.
(folk/post-rock)
Folk ma už dávno prestal baviť, o to väčšmi som bol prekvapený z toho, ako ma oslovili Poliaci ROSK. Veľmi príjemná, atmosférická hudba plná emócií, folkovej naturálnosti a post-rockovej nostalgickosti. Výborná práca spevákov, rovnako ako aj ostatných hudobníkov a je nad nebo jasné, že títo chlapi vedia, čo robia. Niektoré pasáže sa mi ponášajú na akustické piesne od Swallow the Sun, niektoré zas Sigur Rós a kto pozná litovský Autism, tak sa mu určite minimálne začiatok piesne Rosary bude zdať až podozrivo povedomý. Dvaja ľudia z ROSK totiž hosťovali na albume Have You Found Peace? od Autism a úvod piesne No Word z predmetného albumu akoby úvodu Rosary z oka vypadol. Alebo naopak, keďže Have You Found Peace? je o pár mesiacov starší. Očarujúci album (aj jedno aj druhé, ale momentálne myslím Remnants).
Wear Your Wounds – Rust on the Gates of Heaven (2019)
(alternative/post-metal/post-rock)
Z počiatku sólový projekt Jacoba Bannona z Converge (nech je to čokoľvek, tvári sa to ako veľká vec) pretransformovaný do kompletnej kapely (ktorá sa tiež tvári ako pomerne veľká vec) hrajúcej veľmi svojský prístup k… tvrdej…?… hudbe. Skutočne neviem k čomu by sa takéto niečo dalo prirovnať a žánre som tak nejak vytiahol z päty, aj keď by potenciálne mohli vystihovať o čo tu ide. Priam bipolárna hudba, ktorá z depresívnych akustických a repetetívnych pasáží z ničoho nič prechádza do tvrdších, odľahčených častí, miestami dokonca klepačiek, alebo naopak doomových ťahaníc (v niektorých bodoch pripomínajúce My Dying Bride, najmä spevákovým prejavom). Tie pôsobia ako moment, kedy si poslucháč môže vydýchnuť, pretože keď sa Wear Your Wounds snaží pôsobiť depresívne, tak je to naozaj ťaživé, až vyčerpávajúce. Nenechajte sa odradiť gýčovým logom a ešte gýčovejším obalom, hudba je fajn.
Ulfven – Bland aska och sten (2020, EP)
(melodic death/doom/black metal)
Dosť bolo postmoderny. Švédi Ulfven tiež nie sú to najtypickejšie, čo na trhu nájdeme, ale aspoň ide už o priamočiarejší metal, ako pri predchodcoch. Čo je zaujímavé je, že ide takmer o rovnocennú kombináciu troch vyššie uvedených subžánrov, čo z tohto albumu robí zaujímavý kúsok. Pre demonštráciu odporúčam vypočuť si pieseň Häxkonst, kde je veľmi pekne zreteľné ako striedajú doom, death a black priam so vzorcovou pravidelnosťou. Je to zábava a funguje to. Bland aska och sten je jednoduché počúvanie, ktoré baví takmer okamžite a celková nahrávka je ďalším príkladom toho, že čistý zvuk v extrémnom metale patrí do každej domácnosti.
Mythago
(atmospheric black metal)
První poslech nového alba Dordeduh byl zklamáním. Už v polovině desky jsem měl v hlavě recenzi kritizující jednotlivé nedostatky, popisující Har jako nepovedený pokus o opus magnum bez jakéhokoli emocionálního dopadu. Naštěstí jsem recenzi hned po tom prvním poslechu nepsal.
Har je jedno z těch alb, které je lepší s každým poslechem a ve výsledku bych se jej opravdu nebál označit za opus magnum Dordeduh. Promo texty od labelů popisující desku mohou být často zavádějící, ale Prophecy Productions v tomto případě rozhodně nelhali – Har zachízí daleko mimo rámec black metalu a kombinuje v sobě širokou škálu očekávatelných i nečekaných žánrů. Možná právě to byl zásadní problém při mé první pouti albem. Očekával jsem totiž něco více méně podobného rumunským kolegům Sur Austru. Ale dostal jsem něco úplně jiného a v některých ohledech i mnohem víc. Jednoznačný adept na desku roku.
(atmospheric/folk black metal)
Odkaz Negură Bunget rozhodně žije a Rumunsko je momentálně asi mou nejvyhledávanější zemí, co se nové hudby týče. Proto není překvapením, že krom Dordeduh pravidelně od vydání novinky až dosud poslouchám právě Sur Austru. Zatímco dojem z Har je spíše esoterický, duchovní, hudba Sur Austru daleko více těží z rumunských tradic a je ve svém jádru mnohem folklórnější.
Už delší dobu mě většina black metalu vůbec neoslovuje. Přijde mi, že většinu zajímavých kapel jsem už slyšel. A ten zbytek je většinou satanistická póza pro puberťáky, kterou už nedokážu poslouchat s vážnou tváří. Zatímco v minulosti bych spíše ocenil sklepní produkci, rychlost a agresivitu, teď dávám přednost komplexnějším kompozicím a kapelám, které mají co smysluplného říci a nebojí se to dělat nezvyklými metodami. Sur Austru k nim rozhodně patří a převaha čistého zpěvu a pomalých pasáží je vítanou změnou. Blast beatů a rychlejších částí je tu však pořád dostatek, díky čemuž vzniklo vyvážené a mnohovrstevnaté album, ke kterému se budu bez pochyb vracet ještě léta.
(dark folk/americana)
Přestože Americana není zrovna můj šálek čaje (snad až na Davida Eugena Edwardse a Jaye Munlyho), Vradiazei mi učarovali už po prvním poslechu. Tohle dámské trio z Washingtonu na svých jediných dvou deskách, Vradiazei a Discography, dokázalo vytvořit velmi unikátní atmosféru plnou melancholie ještě podpořenou domáckou zvukovou kvalitou, která nahrávkám dodává punc kazetové rarity, na kterou náhodou narazíte pří garážovém výprodeji. Právě první stejnojmenné album je z této dvojice tím silnějším a já nemůžu než poslech tohoto spletence kytary, banja, violy a občasného vokálu doporučit.
(black metal)
Ungfell si mě získali už svou předchozí deskou. A Es grauet jde naštěstí v jejích stopách. Pokud máte chuť na hudbu, která v sobě kloubí agresivitu a výraznou melodičnost Peste Noire a určitou poťouchlost Master‘s Hammer (na které dá vzpomenout i přebal novinky), jsou Ungfell tou nejlepší volbou. Es grauet je album se silnou osobností, které se nebojí používat nečekaných prostředků (jako bučení krav), aby posluchači předalo svůj příběh v co nejevokativnější podobě.
Hate Forest – Hour of the Centaur (2020)
(black metal)
Kdo by ještě doufal, že po 15 letech tahle ukrajinská legenda vydá další album? Já určitě ne. A přesto se minulý rok zčistajasna objevilo Hour of the Centaur. Logická otázka by byla, zda se za ty dlouhé roky něco v táboře Hate Forest změnilo. Odpověď je prostá: ne. Naštěstí! Tam, kde Sorrow skončilo, Hour of the Centaur přirozeně navazuje. Neustálé blast beaty a tremola, hluboký growl Romana Saenka, agresivita, primitivnost. Přesně to, co už v black metalu nevyhledávám. Přesto je na přístupu Hate Forest něco, co mě stále láká a jejich hudbu si tak pořád užívám. Specifický vokální projev i hypnotická kvalita nikdy nekončících blast beatů s tím asi budou mít co dělat.
(neofolk)
Přiznám se, že novému albu Wardruny jsem mnoho poslechů nevěnoval. Mám pocit, že oproti minulým deskám už nenabízí příliš nového a většina skladeb už se mnou tolik nerezonuje. Einara Selvika si jako muzikanta a skladatele sice neustále vážím a myslím, že z celé té „nordic folkové“ scény je nejupřímnějším tvůrcem (pokud ne jediným upřímným), nicméně jsem názoru, že by se neměl bát se svou základní hudební formulí trochu více experimentovat.
Skladba Lyfjaberg je ovšem úplně jiný šálek čaje než celé Kvitravn. Lyfjaberg je (v tom nejlepším slova smyslu) repetitivní a léčivou písní a dle mého tím nejlepším co kdy Einar Selvik vyprodukoval. Jeho hluboko posazený hlas zároveň odlišuje tuhle skladbu od zbytku jeho tvorby a zároveň zajišťuje pevný základ, o který se mysl posluchače může opřít a odplout k vlastní cestě na Léčivou horu. Lyfjaberg je transnavozující, očistnou, intimní a introspektivní písní a mně je jen líto, že se Selvik nerozhodl vydat touto cestou i na Kvitravn. Jsou to právě ambientnější a pomalejší písně, které jsou dle mého nejsilnější stránkou Wardruny. Na dlouhohrajícím albu se k Lyfjaberg přiblížili pouze Skugge a Fylgjutal, které svým tempem a atmosférou dají vzpomenout na první desku.
Brandon Sanderson – série Archiv Bouřné záře
(kniha, fantasy)
Na závěr mého příspěvku by to chtělo ještě nějakou knihu, abychom trochu narušili stereotyp přílivu hudebních tipů. Archiv Bouřné záře je rozsáhlou fantasy sérií, která by po svém dokončení měla čítat 10 tlustých svazků (zatím vyšli 4, v češtině 3). Přestože série ještě dokončená není, mohu už teď s klidem říci, že Sandersonovi se podařilo stvořit ultimátní fantastický svět. Svět, jež je dějištěm příběhu, který nikam nespěchá, nevodí čtenáře za ručičku, do hloubky zkoumá své postavy a jejich psyché a podobně jako Tolkienovo veledílo má mnohé myšlenkové přesahy, kterými se čtenář může inspirovat a vztáhnout je i na náš svět.
Kromě toho, že je tato série skvěle napsaná, mi učarovala dvěma hlavními motivy. Tím prvním je zkoumání rytířské cti, snahy o její dosažení a přístup jednotlivých postav k ní. Tím, že každá z hlavních postav je neuvěřitelně propracovaná a mnohovrstevnatá se navíc snaha o dosažení ideálu této rytířské ctnosti dostává z mantinelů pouhé romantické představy a nabývá konkrétnější a uchopitelnější kontury, které tak mohou být inspirací pro samotného čtenáře. Tím druhým motivem, pokud se tomu dá říkat motiv, je vyobrazení světa, Rošáru, ve kterém se příběh odehrává. Světa, ve kterém lidé dělají věci jen proto, aby je dělali bez vědomí jakéhokoli smyslu a jen několik málo individuí si tuto povrchnost uvědomuje a snaží se s ní něco dělat. Světa, který je silně animistický, jelikož každá jedná věc – živoucí i neživá – , každý pocit zde má svého sprena nebo-li personifikaci duše v materiálním světě. Světa, který není materialistický, ale má i svou duševní a duchovní úroveň, bez které by ta materiální nemohla existovat.
Právě díky myšlenkovému přesahu pro mne Pán Prstenů asi navždy zůstane vrcholem fantasy žánru. Ale pokud se k němu něco může přiblížit, tak je to právě Archiv Bouřné záře.
