Recenze Sanctuaire původně vyšla na již zaniklém webu Okkvlt Zine, který jsem svého času vedl. Aby články na něm publikované nepřišly zcela vniveč, rozhodli jsme se, že je postupně budeme opět publikovat zde na Besu. 

Sanctuaire se na kanadské hudební scéně sice už pár let, konkrétně od roku 2013, pohybuje, mně ale bylo dáno je objevit teprve před nedávnem, a to skrze jeho EP Le Sang Sur L’Acier, vydané u Les Productions Hérétiques. Vím, že se říká, že by se neměla soudit kniha podle obalu, ale právě famózní přebal, zobrazující černobílou scénu se starcem v hábitu a kápi, pod jehož nohama ze země vstávají kostry dávno padlých bojovníků a jedinými barvami jsou starcovi rudě žhnoucí oči a žluté slunce vznášející se za jeho hlavou, mi naprosto učaroval. Ale přejděme k hudbě.

Musím říci, že nakolik mě zaujal cover, první poslech byl poněkud rozpačitý. Z kompozic Monarquea Helserkra, jediného člena Sanctuaire obstarávajícího všechny nástroje i zpěv, jsem měl dojem určité plytkosti. Hned na začátek bych však chtěl říci, že po několika dalších posleších se tento dojem ukázal být mylným – ne, že by snad Le Sang Sur L’Acier bylo hlubokomyslným metafyzickým veledílem, ale od oné povrchnosti má rovněž daleko.

Sanctuaire se s tím příliš nepářou, a tak hned první Graver Sur Les Pierres, Les Souvenirs D’hier začíná divokými blast beaty a v klasicky rychlém blackovém tempu a bez zvolňování až takřka do konce se blíží svému uzavření. Mluvit však v případě této skladby, a ostatně i v případě těch zbylých, o vyložené agresivitě by bylo zcestné. Díky melodiím i nazvučení má totiž výsledné vyznění blíže spíše k pompéznosti a výpravné epičnosti hrdinských písní Eddy než k surovému devadesátkovému blacku. To stvrzuje také závěr první písně, který nabízí zklidnění v podobě akustické kytary a následně se připojujícího monumentálního chóru tak typického pro pohansky lazený black metal. Ačkoliv takové tvrzení opět není úplně přesné – díky občasným falešným tónům a nazvučení onen chór působí víc syrově než monumentálně. Zároveň ovšem stále zůstává dostatečně „sakrálním“.

Čeho si na Helserkrově hudbě cením je, že již po prvním poslechu od sebe lze každou jednu skladbu zřetelně odlišit. A po dalších posleších navíc začnou být stále patrnější také velmi zapamatovatelné momenty, obzvláště mám na mysli třeba část první skladby někdy od času 4:17 nebo varhanní části v druhé a titulní Le Sang Sur L’Acier. A nejde jen o kytarové melodie – přestože bicí si většinu času jedou ty svoje blast beaty i ony dokážou občas vykouzlit nějakou rytmickou finesu, která díky své neotřelosti a neočekávanosti vyloženě potěší posluchačovo ucho.
Dosud to možná mohlo znít, že Sanctuaire se převážně drží ve zběsilých tempech, ale popravdě – kdyby tomu tak bylo, začalo by to být po nějaké době poněkud monotónní. Což naštěstí není tenhle případ. Už jsem zmínil jedno zvolnění v Graver Sur Les Pierres, Les Souvenirs D’hier, ale dalším příjemným zpestřením je kupříkladu třetí Lune, jenž je v podstatě celá jen o velmi atmosfericky (snad až post-blackově) působící, za mnoha vrstvami reverbu ponořené kytaře s lehkými klávesovými doteky v druhé polovině. Jedná se o vkusné přemostění mezi Le Sang Sur L’Acier a závěrečnou Chasse Sauvage (ta mimochodem v dílčích momentech dokáže vykouzlit až neuvěřitelně „drudkh-ovskou“ atmosféru, také s nenápadným využitím kláves) dokazující, že Monarque Helserkr má cit také pro umné seskládání desky, aby zněla dostatečně vyváženě.

Le Sang Sur L’Acier určitě není dílem, které by mělo potenciál zanechat v historii black metalu nějakou výraznější stopu. Vzhledem k tomu, že se jedná o EP o délce slabě přesahující 20 minut to ani není dost dobře možné, nehledě na to, že něco takového stejně není cílem téhle desky. Hlavní je, že si najde své posluchače a pro ty se stane nadmíru příjemným zážitkem, i když třeba jen krátkodobým (relativně). Každopádně koupě fyzického nosiče je pro mne povinností.

Napsal: Mythago

Hodnocení: 7/10

English overview

Sanctuaire is a Canadian one-man project that has been a part of the scene since 2013. Le Sang Sur L’Acier is certainly not a work that has the potential to leave any significant mark in the history of black metal. Considering the fact that this is an EP of barely more than 20 minutes, that’s not even possible, not to mention that such a thing is not the goal of this record anyway. The main thing is that it will find its listeners, and for them it will become a supremely enjoyable experience, even if perhaps only for a short time (relatively). Anyway, buying a physical record is a must for me.