Adam Nevill je v anglicky hovořících krajinách již zavedeným hororovým autorem – na svém kontě má deset knih (na motivy jedné z nich byl natočen i film), několik povídkových sbírek a samostatně uvedených povídek. Nicméně v Česku mu v listopadu tohoto roku vyšla teprve druhá kniha (třetí, pokud budeme počítat menší vydání post-apo scifárny Ztracená) a mnohým čtenářům jeho jméno nemusí nutně něco říkat. Já sám jsem se s autorem prvně setkal skrze stejnojmenné filmové zpracování jeho knihy Rituál, což byl naprosto průměrný a nevýrazný zážitek. Nicméně samotný námět byl zajímavý, a proto jsem se rozhodl dát šanci i knize. Bohužel ani ta mě zrovna nenadchla, přestože před samotným započetím četby bych si myslel, že kniha v níž se hojně vyskytují prvky severské mytologie, skandinávská krajina a skandinávský black metal, mne nemůže zklamat. Negativní dojmy z četby ovšem byly dostatečně vyváženy i těmi pozitivními, tedy jsem se rozhodl, že dám šanci také u nás poslednímu vydanému dílu Adama Nevilla, jímž je právě Rudá zem. O vydání se stejně jako u Rituálu postaralo nakladatelství Fobos.

Jako v případě mnou naposled recenzované knihy Hladový lán, i Rudá zem slibovala folk hororový zážitek, jichž se nám v českém jazyce mnoho nedostává. Jak sám autor popisuje v doslovu, kniha vznikala během několika let, které trávil túrami a toulkami po jeho domovském kraji Devonu, kde nasával inspiraci z krajiny i její historie. Konečným impulsem, jenž dal vzniknout základu příběhu, pak byla návštěva prehistorického jeskynního komplexu Kent v Torquay. Jediná věc, kvůli které mi před ponořením se do četby v hlavě rudě blikaly vykřičníky, byla anotace na zadní straně přebalu. Ta totiž spíše než mysteriózní příběh, v němž by se zvyky a tradice minulosti prolínaly s přítomností, slibovala béčkovou brutální řezničinu (takže Alexandre Aja spíše než Robin Hardy).

Děj knihy sleduje dvě hlavní hrdinky – Helene, která do oblasti Devonu přijíždí, aby se po několika letech smířila s údajnou sebevraždou svého bratra, a Kat, novinářku, jež zde už nějakou dobu žije a momentálně píše o archeologických vykopávkách v prehistorickém jeskynním systému Brickburgh. Obě začnou brzy zjišťovat, že okolní krajina skrývá tajemství, které není radno blíže zkoumat, jenže tou dobou už je příliš pozdě…

Při čtení Rudé země máte pocit, že čtete jen další horor, že čtete něčí fantasii, která nestaví na tradici žánru, ale je zcela izolovaná ve svém vlastním světě.

Námět knihy tedy zní opět dobře, jenomže je to právě zpracování a výsledné směřování příběhu, které mne zklamalo. Byť příběh ovlivněný spíše prehistorií Británie než lidovými zvyky a obyčeji sahajícími nejdále do dob raného středověku (což je motiv převážně ve folk hororových dílech využívaný) působí jako čerstvý vítr, výsledek má kvůli stylu psaní i směřování příběhu opravdu silně béčkový nádech. Mé úvodní nadšení opadlo již během prvních dvou nebo tří kapitol, které jsou jakýmsi prologem. V nich se poprvé setkáváme s rudým lidem – obyvateli, kteří v době kamenné žili ve zmiňovaném jeskynním komplexu a praktikovali tam rituální kanibalismus. V úvodu knihy jsme svědky několika brutálních vražd turistů, již udělali tu chybu, že se zatoulali příliš daleko do zapadlých a jen minimálně navštěvovaných venkovských končin Devonu. Právě úvodní část knihy ve mne vyvolala pocit jako bych sledoval Hory mají oči, Wrong Turn nebo jinou podobnou vyvražďovačku – pocit, který ve mně naneštěstí přetrval více méně po celou délku knihy, byť je později naředěn klasičtějšími folk hororovými motivy.

Přiznám se, že příčinou výsledné špatné známky i negativních dojmů, které jsem z knihy nabyl, jsou pravděpodobně mylná očekávání, jež jsem před začátkem četby měl. Nicméně pokud je kniha označována jako folk horor (médii i samotným autorem), musí dle mého názoru plnit určité estetické i příběhové zákonitosti, kvůli kterým jsem ostatně tento žánr začal tak oblibovat. Když si například vezmeme některá filmová díla, která dle mého názoru stojí na pomyslném folk hororovém vrcholu (britský The Wicker Man, estonský November nebo americký The VVitch), jedním z jednotících prvků je uvěřitelné budování světa, které stojí na velmi pevných historických základech. Člověk při jejich sledování má pocit, že předkládané příběhy opravdu jsou nedílnou součástí krajiny a působí jako oživlá legenda prolínající se se světem každodenního života. Naopak tento Nevillův pokus připomíná násilnickou fantasii, která se čtenáře snaží zahltit co největším množstvím brutality, hrubosti a špíny a zcela tak pohřbívá jakékoli romantické aspekty, které jsou rovněž vlastní většině děl tohoto žánru. Jednoduše řečeno – při čtení Rudé země máte pocit, že čtete jen další horor, že čtete něčí fantasii, která nestaví na tradici žánru, ale je zcela izolovaná ve svém vlastním světě. Abych použil již zmiňovaná přirovnání, kniha připomíná spíše plytkou až primitivní zábavu v podobě Wrong Turn než chytřejší The Wicker Man. Což nebude vadit, pokud ke knize budete přistupovat jako k odpočinkovému thrilleru, na nějž zapomenete pár dní po přečtení – jako takové bych jí možná udělil i vyšší hodnocení. Horší to ale je, když od ní budete chtít dostat to, co sama slibuje.

Adam Nevill se tak v mých očích začíná pomalu ale jistě profilovat jako autor, který vymýšlí skvělé náměty, jež následně naprosto prasí svým zpracováním.

Knize příliš nepomáhá ani překlad, který je místy kostrbatý a tu a tam se uchyluje k podivným skladbám vět, jež ne vždy dávají smysl. Co se týče jazykové stránky, kritika ovšem nepatří pouze překladateli. Možná v míře ještě větší si jí totiž zaslouží i Nevill. Při četbě Holdstockova Lesu mytág nebo již zmiňovaného Hurleyho Hladového lánu, což jsou díla v mnoha aspektech příbuzná, na vás dýchne specifická atmosféra rurální Británie, určitá melancholie a pokud bych zašel do větší obraznosti, tak skoro cítíte vůni hnijícího spadaného listí a promáčené půdy. Nejen příběhy a předkládané obrazy, ale i samotný styl psaní a práce s jazykem dávají čtenáři pocítit estetiku žánru. Na druhé straně Nevillův styl psaní ve mně nevyvolává žádné emoce. Jedná se o rutinní práci, sice kvalitně provedenou, ale bez jakékoli vlastní tváře, která je zaměnitelná s tuctem dalších thrillerových autorů. Tohoto nešvaru jsem si všiml už při Rituálu a bohužel přetrval i v Rudé zemi.

Adam Nevill se tak v mých očích začíná pomalu ale jistě profilovat jako autor, který vymýšlí skvělé náměty, jež následně naprosto prasí svým zpracováním. I jeho nejnovější zatím nepřeložená kniha Cunning Folk zní lákavě. A až bude přeložena, jsem si jistý, že jí také dám šanci. Jenže už teď se bojím, že budu podobně zklamaný jako v případě Rudé země a Rituálu. A přitom nejsem žádný puritán a nemám problém, když se někdo žánr, který v tomto miléniu zažívá svou renesanci, snaží inovovat a odlišit od jeho podoby v 60. a 70. letech minulého století. Ostatně folk horor jako žánr už v základu není příliš jasně definován (jasnější obrysy mu vytyčil až Adam Scovell ve své teoretické knize Folk Horror: Hours Dreadful and Things Strange z roku 2017). Nicméně tyto nové aspekty a motivy by měly ty staré doplňovat s citem a vkusem. A to případ této knihy není. Proto mi nezbývá než Rudé zemi udělit podprůměrné hodnocení a opatrně doufat, že příště to snad konečně bude lepší.

Hodnocení: 4/10

Napsal: Mythago