Slavland – Stal Biała, Krew Czerwona (2020)

Letošní podzim nám přinesl mimo jiné i desku od polského pagan black metalového projektu Slavland. Nový materiál od posledního alba dělí až 4 roky, což je, přihlédneme-li k tomu, že jde o sólový projekt, pochopitelné, neboť tvorba bývá věc zapeklitá a časově náročná – tím spíše v undergroundu, kde děláte hudbu hlavně pro radost a z vlastních vnitřních popudů. Takže, jaká nová deska Stal Biała, Krew Czerwona (tedy „Bílá ocel, rudá krev“) je? Na polském internetu se můžeme dočíst, že album je povinnost pro všechny fanoušky folk metalu a že se tematicky točí okolo rodné víry a patriotismu. Nakolik se autoru povedlo tyto koncepty promítnout do svých textů a nakolik je i výsledná hudba Slavland hodná pozornosti posluchače, na to se dnes podíváme.

Na polský patriotismus nás odkazuje už název alba (bílá a rudá jsou národní polské barvy). Zároveň jsou také jednotlivé písně věnovány adekvátním vlasteneckým tématům, mezi kterými kralují konflikty Polsko-litevského svazu s Tatary a Turky v 16.-17. stol. Jde už o takovou polskou klasiku – doby rytířů a husarů pozdně středověké Rzeczi Pospolité jsou už od dob Szienkiewicze snad nejpopulárnější oblastí polské vlastenecké tvorby. Ani autor naší desky tu není výjimkou: vypravěči jeho písní pateticky křičí, jak „všichni jedou na Tatary“ – a oni jedou také (chybí snad už jen pověstné partyzánské O partigiano, portami via!). Jindy zase vyčítají svým neuvědomělým bratrům, „spícím Lechům“, že zatímco oni spí, Turci už se řítí na Ukrajinu a mordují, na co přijdou. Je to roztomilé buditelské dobrodružství, avšak nesmíme zapomínat na druhý koncept, který je v albu zastoupen – na rodnou víru. Nevím, jestli je to jen moje představa, ale téma křesťanských rytířů, bránících katolické Polsko ve jménu Panny Marie, se s tématem starých bohů, mýtů a „násilně zavedeného křesťanství“ příliš nedoplňuje. Obě tato témata působí značně nesourodě, tím spíše, že na desce je slyšíme střídavě, stylem rytíři – rodná víra – rytíři – rodná víra.

Témata nám autor předává svým vlastním zpěvem a bohužel jde o největší slabinu celého alba. V jakémkoli žánru, v jakémkoli tématu, musíte posluchači předávat nějaké emoce a adekvátně tedy pracovat s hlasem, aby vám posluchač věřil (tím spíš, když jde o takto vysoké ideály, jako láska k vlasti, odvaha apod.). Autor má na albu dvě hlasové polohy: scream a čistý zpěv. Oba tyto styly jsou neuvěřitelně monotónní, nedynamické, nudné. Scream je tu jednotvárný chraplavý jekot, který nepřidává emoci tam, kde je potřeba (jestli si autor myslí, že po takovém projevu bych se nejradši rozjel na ty Tatary s ním, tak bohužel, zůstávám doma) a je vždycky stejný a neměnný. Čistý zpěv je sice místy nahrán ve více hlasech, ale trpí stejným neduhem – jde z něj neuvěřitelný nezájem, ospalost, absence naléhavosti. Mám-li pocit, že to nebaví zpívat ani zpěváka samotného, i sebemorálnější koncept vyzní ve finále naprázdno. Konečný verdikt u zpěvu bych jednoduše popsal jedním slovem: nevěřím.

No dobře, dobře! Konceptuálně je album sice divné, zpěv by taky mohl být lepší (diplomaticky řečeno), ale hudba! Hudba je alespoň zajímavá, pořádná, promyšlená a originální…? Heh, ani náhodou. Stejně ležérně jako hlas vyznívá i hudební složka. Na albu se sice opravdu objevují black metalové i folkové party, ale obě tyto složky trpí celou řadou problémů.

 

Folk a hra na tradiční nástroje, které na albu slyšíme, jsou nenápadité a jednoduché (např. ve skladbě W Zniszczeniu je part na housle nebo možná byzantskou lyru, který se skládá až z celých dvou tónů). Melodika folkových partů většinou nekoresponduje s tématem písně (např. v písni Na Tatary počáteční hopsavá melodie opravdu neevokuje pochod do války, hrozbu nebo odhodlání). Žádná z melodií na tradiční nástroje také neodkazuje k nějakému polskému folkloru nebo lidové hudbě – jakákoli tradičnost je desce naprosto cizí. Mám silný dojem, že autor ve folk metalové škole seděl v lavici s Katarzynou Bromirskou z přihlouplého projektu Percival a opisoval od ní.

Black metal, tedy samotné torzo, na kterém je deska postavená, je rovněž udělán očividně na koleně a bez předem dané jednotící myšlenky. Motivy se hrnou jeden přes druhý a nijak logicky na sebe nenavazují. V písních se někdy nevysvětlitelně náhle zpomaluje a emoce posluchače se nijak nevystavují – ve finále tak většina písní začne brzy nudit, nebo se v nich začnete ztrácet. Hudebně deska působí tak, že autor jednoduše čtyři roky někde doma po večerech vymýšlel jednotlivé melodie na různé nástroje, pak se jednoho dne sebral, šel do studia a poskládal z nich písničky, aniž by ho zajímalo, jestli výsledek dává smysl.

Výsledek čtyřletého snažení projektu Slavland tedy bohužel nemohu označit za povedený. Album se ukázalo jednotvárným, nenápaditým, neoriginálním. Ve zpěvu je slyšet nulový zájem zpěváka, procítěnost taktéž není nikde k nalezení. Hlavní obsah desky, tedy black metal, je spíše náhodně sešroubovaná nesourodá hmota, která nemá žádný umělecký záměr, a tak vytváří jen emoci nudy a frustrace. K folkovým partům se přistupuje hrubě, neuměle a bez respektu k tradici, ke které se autor jakoby snaží patrioticky odkazovat. No a tematicky je deska roztříštěna mezi dva navzájem se vylučující světy: mezi vlastenecké války za katolické Polsko proti proklatým Turčínům a mezi temnou pohanskou minulost, kde stojí dubové háje a válčí se proti křesťanským králům. Nesourodost takového spojení autoru nejspíše vůbec nepřišla na mysl. Nezbývá než konstatovat, že snaha se sice cení, ale snad příště.

 

Napsal: Jan

English Overview:

Regrettably, the result of Slavland‘s four years work can not be described as well-done. Album came out tedious, unimaginative, unoriginal. Singer is unable to convey neither concern nor passion. The main content of the album, black metal, is more like an incoherent jumble without any artistic purpose and, as such, creates a single final emotion: of boredom and frustration. Folk parts are done crudely and without respect to the tradition to which the author is ironically trying to refer. The album is thematically divided between two concepts that exclude each other: patriotic wars for the catholic Poland and dark pre-christian beliefs where war is waged against christian kings. It would seem that the author didn’t even notice this ideological discrepancy. In the end, we of course appreciate the effort, but correct description of the final album would be „perhaps next time“.

 


 

Slavland som už nejaký ten čas nepočul a nový album bol príležitosťou pripomenúť si tento jednočlenný projekt. Recenzia na starší album sa objavila už na našom prvom blogu z pera nášho veterána redakcie Blutkriega. Išlo o 11 rokov starý album „Lechia“ a bola mu vyčítaná predovšetkým vokálna časť albumu, čo platí žiaľ doteraz. Nepredbiehajme však, ja by som ešte na margo recenzie od Jana venoval pár riadkov ešte niektorým aspektom novinky „Stal Biała, Krew Czerwona“. Pojmem to trošku netradičnou formou a moja časť „recenzie“ bude akási reakcia na kolegove riadky predo mnou. 

Prvá časť kritiky sa venuje kompozičnej a kvalitatívnej stránke albumu, kde v niektorých momentoch súhlasím, v iných zas nie. Zhodneme sa predovšetkým v kritike spevu, ktorý je jednotvárný a nejaké precítenie Belzagora nebadať. To si však už nejeden veterán pagan black metalovej scény v Poľsku všimol a rovnako na pováženie je aj miestami falošný čistý spev. V tomto ohľade sa Belzagor so svojím projektom nikde neposunul. Pred poslucháčom však stojí celkom obstojne spracovaný pagan black metal poľskej školy, ktorý je skutočne asi 15 rokov pozadu oproti tomu čo sa dnes u našich severných susedov hrá. Skladba „Na Tatary“ je asi naozaj tá najmenej podarená, avšak nasledujúca pieseň W Zniszczeniu má práve zaujímavo usporiadanú kompozíciu a od pomalšieho atmosferického black metalu až po typické Dub-Bukovské thrash metalové postupy. Gitarové riffy samozrejme nestoja na nejakom inovátorstve, avšak príliš nelogické zmeny v tempe nepozorujem. Skladba s ikonickým názvom „Rujana“ začína sťa Belzagorov folkový projekt Jar, pričom z folkovej hopsanice mení tempo na typický pagan black metal až po spomínané thrashové znaky. Je pravda, že niektoré pasáže môžu tohto pohľadu vyznieť chaoticky, tu by sme sa v kritike z časti zhodli. Belzagor necháva napríklad skladbu Rujana zaujímavo vygradovať a záver skladby má naozaj čo ponúknuť.

Druhá časť kritiky je smerovaná k tematike, kde sa striedajú dva zdanlivo protichodné motívy, ktorými sú pohanská a kresťanská éra poľských dejín. Tu by som naopak kritiku videl ako neopodstatnenú a to z nasledujúcich dôvodov. Predkresťanská história, ktorú má samozrejme Belzagor ako primárnu tému v celej svojej tvorbe (aj mimo projekt Slavland) je akýmsi vyjadrením religiózneho vzťahu ku krajine a prezentácia vlastného náboženského citu. Druhá časť jeho osobnosti má zjavne patriotický charakter, ktorý sa viaže k celým nasledujúcim dejinám, kedy Poľské kráľovstvo a neskôr aj v spojení s Litovským kniežatstvom bolo veľkým kresťanským (katolíckym) hegemónom v stredo-východnej Európe. Tu vidíme autorov vzťah ku krajine avšak náboženstvo tu už nehrá rolu. Osobne by som isto v tomto nevidel žiadny rozpor, napokon existuje množstvo kapiel, ktoré majú pohanské texty a neskôr zablúdia do romantizmu 19. storočia, kde sa prelínajú naturalistické, kresťanské témy. Z tohto dôvodu vidím kritiku lyrickej stránky ako zbytočné vytváranie si prekážok v myslení a uchopení textu-témy.

To bolo z mojej strany asi všetko. Ak by som mal vyjadriť finálny verdikt nad albumom, tak by som mu dal taký solídny priemer. Nebavil ma až tak ako by som si predstavoval. Najlepšou skladbou je asi „Rujana“ a najslabším kúskom „Na Tatary“, kde rovnako ako Jan, ani ja neverím Belzagorovy, že s tým jeho zavíjaním by išiel na Tatárov. 

 

Napísal: S.

English Overview

My part of review was a recation on Jan’s review, which consist of two critical ways. First one was musical part of album, there I agree at some point of simple composition and lack of any fresh element. On the other hand we have here material of clasic pagan black metal which polish scene produced around 15 years ago. Anyways I am not against keeping some tradition in music, but Belzagor’s project Slavland really lacks „something more“ Second part of review went about lyrical themes of single songs. My point of view is that, I dont see any inconsistency as we have here religious part of Slavland’s character which is paganism and patriotic part embracing the medieval history of Poland and Polish-Lithuanian commonwealth. And my final verdict? Pretty fine, but better avarage album.

Author: Jan

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.