Irfan, Nemuer (30. 11. 2018, Praha)

Na 30. listopad od 19:30 v Rock klubu Nová Chmelnice připadlo vystoupení pořádané MidDream Events Michala Krčy z Nemueru, jehož se kromě zmíněného domácího projektu zůčastnili také bulharští Irfan. Ti k nám, do České republiky, dorazili podruhé po desíti letech, tentokráte v rámci „Roots Tour“, na němž propagují svou nejnovější desku – „Roots“. Večer to měl být plný silné atmosféry, mystiky a snad až transcendentna a výletů do krajin jiných než těch pozemských. Jak se tyto nevyřčené přísliby podařilo naplnit se podíváme na následujících řádcích.

Do Nové Chmelnice dorážím nedlouho po otevření klubu, tedy asi necelou hodinu před začátkem samotného koncertu ve 20:30. Mám tak alespoň čas na obhlédnutí stolku s CDéčky obou kapel, runovými přívěšky a ankhy a dalšími nezbytnostmi, ochutnávku piva (vodově chutnající Kozel podávaný v plastovém kelímku mne ovšem od konzumace tekutin v následujícím průběhu večera značně odradí) a nastavení foťáku na světelné podmínky vystoupení. Lidí je ze začátku pomálu, ale jak se koncert více a více blíží, začíná se ztmavlý sál postupně zaplňovat. Návštěvníci v bohaté míře proudí ještě v půl deváté, v důsledku čehož se plánovaný začátek odkládá asi o půl hodinu (což není mnoho). Nedlouho před úderem deváté hodiny to ovšem přichází.

Nemuer

Jako první vstupují na pódium Nemuer, tedy česko-slovenská dvojice Katarína Pomorská a Michal Krča. Úvodní kompozici sice trochu narušují technické komplikace, které ovlivňují kytaru a mírně tak brání v navození té správné atmosféry, ale po první skladbě se vše daří vyřešit a cesta k plnohodnotnému zážitku je tak z tohoto hlediska otevřena. Nemuer vidím naživo poprvé, a tak mne v podstatě od začátku překvapuje určitá intimita celého vystoupení, která při poslechu Gardens of Babylon nebyla ani zdaleka tak výrazná. Je to dozajista způsobeno tím, že dva lidé na pódiu hold zvládnou obsloužit jen určité množství nástrojů, ale také tím, že nazvučení je možná až příliš potiché. Kvůli tomu například hudbu výrazně narušuje halasný hovor z baru s drobným posezením navazujícího na sál s pódiem. V průběhu celého vystoupení mám pocit, že Nemuer by se dali lépe vychutnat ve společnosti mnohem menšího počtu lidí a snad pod otevřeným nebem nebo naopak v nějaké malé čajovně, v níž by přítmí a hutná vůně kadidla posluchače zcela odstřihla od okolního světa a umožnila mu ponořit se do sebe. Takto, s oněmi rušivými hlasy za zády, se nemůžu zbavit dojmu, že zážitek není ani z části tak výrazný jak by mohl být. I přes tuto výtku mne ovšem třeba v průběhu „Descent to the Realm of the Dead“ několikrát silně zamrazí a zpětně musím konstatovat, že se jednalo o nejsilnější moment setu Nemueru. Dalším plusem této části vystoupení pro mě je absence výplňových řečí mezi skladbami, což jim umožňuje mnohem lépe plynout a pohltit.

Nemuer – Katarína Pomorská

Nemuer – Michal Krča

Po zhruba třičtvrtě hodince se s námi domácí kapela přídavkem rozloučí a přenechá místo na pódiu přípravám na hlavní tahák večera – Irfan. Ideální příležitost zchladit se lahodným mokem, ale… jak už jsem zmínil, z důvodu jeho absence jsem nuce zůstat na suchu, a tak rovnou zaujmu strategické místo blízko pódia a sleduji lazení nástrojů členy Irfanu.

Irfan

Pak už to přichází a když pohlédnu za sebe, do sálu, spatřím, jistě k radosti organizátorů a propagátorů, dav čítající zhruba 150 lidí – číslo na podobný druh koncertu dostatečně velké, ale zas ne příliš, aby v klubu bylo nepříjemně narváno a člověku to tak překáželo ve vychutnání hudby. Hned zkraje, kdy se rozezní první tóny, je jasné, že druhá polovina večera bude velmi odlišná od té předcházející. Obecenstvo je ihned pozřeno bohatou, mohutnou zvukovou paletou skládající se z různých perkusí, harmonia, fléten, doplňujícího se mužského a ženského zpěvu, střídavě oudu a baglamy a podbarvujícího syntezátoru. Umě zpracované kompozice doplněné o dobře zvládnutý zvuk posluchače bez rozdílu pohlcují a s každou další skladbou, mezi kterými vždy několik slov pronese Kalin Yordanov (v Irfan se stará hlavně o mužský zpěv, některé perkuse a je jedním z hlavních autorů hudby) obeznamujících ty méně znalé z nás s významem jednotlivých písní, se celý dav více a více pohupuje do rytmu či přímo tančí a je strháván mystickou hudbou Irfanu. Na všech hudebnících je znát, že s živým vystupováním mají mnoho a mnoho let zkušeností a tak prožitek nenarušují žádná pochybení či zaváhání. Vždy, když se píseň přiblíží svému konci, propuknou bouřlivé ovace dávající najevo celkovou, naprosto patřičnou a oprávněnou spokojenost ba až nadšení. Údernější, mohutnější skladby jako „Hagia Sophia“, „The Cave of Swimmers“ nebo „Salamander“ jsou vzápětí střídány melancholičtějšími a pomalejšími kusy jako „In the Gardens of Armida“ a hází do pléna širokou škálu emocí, které jsou však diváky v každém případě přijímany s až náboženskou fascinací (nepočítám-li občas se stále ozývající zvuky hovoru od baru, který ani při Irfan neustával). Což je jen a jen dobře, protože právě takové přijetí si hudba Irfanu zaslouží. A zatímco v jiných sférách uvnitř Nové Chmelnice se křepčí a vyje, venku se začíná snášet první letošní pořádný sníh – jako by snad přivolaný rituálem, aby konečně svlažil rty dosud tak beznadějně vysušené krajiny.

Irfan

Je 23:30 a hudebníci pomalu odcházejí z pódia. Vládne všeobecná spokojenost. Aniž bych byl příliš aktivním posluchačem Irfanu (dobře znám jen „Seraphim“ a párkrát jsem si pustil „The Eternal Return“) těším se na další příležitost, kdy je opět uvidím naživo. Prožitý koncert nepatří k těm nejlepším, jež jsem zažil, ale byl kvalitní a já se dobře bavil. A to je důležité. Nehledě na to, že vystoupení Irfan bylo něco víc než pouhá zábava.

Nezbývá už nic než si vyzvednout věci ze šatny, závistivě naposledy pohlédnout ke stolku s merchem odkud si lidé za dobré ceny odnášejí CD a další památky, lítostivě si vynadat za nedostatek prozřetelnosti při plánování rozpočtu na dnešní večer, vydat se do půlnoční zimy venku a ztratit se ve tmě mezi padajícími vločkami sněhu.

Irfan