Tvůrce v každé historické době zobrazoval tu část reality (nebo vlastního vědomí), která k němu nejvíce promlouvala a kterou chtěl zdůraznit pro okolní svět. Tak tomu bylo od počátků a nejinak je tomu dnes. Navíc to platí nejen o literatuře a výtvarném umění (kde bychom to tak nějak čekali), ale, kdo by to byl řekl, i o hudbě.

No a kdybychom měli náhodně debatovat o žánrech jako world-music a folk, který čerpá z místní tradiční hudby a písně, mohli bychom brzy nabýt pocitu, že tento žánr není v Česku a na Slovensku tak rozšířený, jak by mohl být. I přes více než stoletou tradici tuzemské vědecké etnografie nebo folklorních souborů, které najdeme i v těch nejzapadlejších koutech země, bychom mohli v bývalém Československu napočítat jen málo interpretů takové úrovně, že by se mohli měřit s velkými jmény evropské folkové scény. Důvody této „malosti“ mohou být nejrůznější, ale nehledě na možná vysvětlení je jisté, že každý, kdo se alespoň v základech orientuje v tuzemské folkové hudbě, bude znát jméno Tomáš Kočko a Orchestr.

Obšírné seznamování a připomínání si tvorby Tomáše Kočka tentokrát s dovolením přeskočím. Jsem si jist, že většina čtenářů ví, o koho se jedná a co má za sebou, případně si to zvědavý čtenář nebude mít sebemenší problém dohledat. V maximální krátkosti jde o folk vycházející z tradice moravské a slezské hudby a písně, ve které Tomáš často zpracovával zbojnickou a pohanskou tématiku. Toto obsahové zaměření jej před nějakou dobou, během pohansko-tradicionalistického boomu v naší západní kultuře, vyneslo do popředí českého folku, a i dnes bych řekl, že jde o jedno z nejvýraznějších a nejkvalitnějších hudebních těles tohoto žánru v tuzemsku. Jako i mnozí jiní tvůrci, i Tomáš Kočko se svým orchestrem postupně upouštěl od kytarového minimalismu na prvních deskách a svou hudbu postupně více a více propracovával. Tento trend pokračuje dodnes a většina dnešních aktivních posluchačů si často už nemusí jednoduché zbojnické začátky Ondráše nebo Horních chlapců vybavit, když se někde Kočkovo jméno zmíní. Faktem je, že Tomáš Kočko už nějakou dobu není pouhým na kytaru drnkajícím bardem, ale v podstatě skladatelem, který se snaží svou hudbu neustále zlepšovat a posouvat dále.

Tak tedy – Tomáš Kočko & Orchestr v prosinci loňského roku vydali novou desku s názvem ONA. Od předešlé Velesu (2016), která byla tehdy v našich médiích pokryta poměrně masivně a měla obrovský úspěch napříč pestrým spektrem posluchačů, novinku dělí skoro 5 let, přerušených jen pohádkovým albem Z radosti (2017), které, pokud si vzpomínám, naopak nebylo předmětem hovoru takřka vůbec. ONA takto měla potenciál stát se novým velkým tématem pro zájemce o tuzemský folk, avšak až po tento den, více než měsíc po vydání, není o nové desce skoro nikde na netu ani hlásky (pozn. autora: ve chvíli publikace článku se už objevila jedna ulepená recenze). Vyplývá to nepochybně z toho faktu, že album vzniklo díky crowdfundingové kampani, během které kapela vybrala od svých příznivců více než 380 000 Kč, což bylo její naprosté maximum, za které slibovala naprosto vše na té nejvyšší úrovni, kterou jen lze očekávat, včetně nejrůznějších bonusů (např. zpěvník). Deska vyšla – a zdá se, že jako první putovala k fanouškům, kteří bezprostředně finančně podpořili její vznik předem v kampani. Teprve nedávno se kapela rozhoupala k tomu, aby nabídla novou desku k zakoupení i ostatnímu plebsu, u svého tradičního vydavatele Indies Scope. Pro mě osobně toto ticho bylo trochu nepříjemné, neboť jsem se těšil, že ve své kritice budu moct zase jednou reagovat na debilní podlézání jiných recenzentů. Nemůžeme ale čekat donekonečna, až se nějaký jouda džezmen rozhoupe k napsání svých trapných třech odstavců o hudbě, které nerozumí. ONA je totiž příliš zajímavá deska na to, abychom tak dlouho otáleli s jejím rozborem. I když si nemyslím, že je zajímavá tím způsobem, jak by si přál její autor.

 

1. Všeci se ptaju, kemu to hraju

Jako vždy se postupně pokusím rozmontovat celé album a vypíchnout zajímavé (pozitivně i negativně) momenty, které jej charakterizují. Začněme, jako už tradičně, hudbou.

První věc, které si každý posluchač všimne při prvním poslechu, je velmi volné tempo naprosté většiny písní. Na celé desce se nachází jen jedna skočná píseň (Hopaj, hop!) a jedna sporného, řekněme středního tempa (Povídajú ludé). Zbylých 7 skladeb na desce se nese v tempu pomalu plynoucím, baladickém. Charakter písní tomu sice povětšinou odpovídá, nicméně nehledě na folklorní zákonitosti je výsledek takový, že skoro celá deska je plná ubíjející, úmorně pomalé unylosti. Už při první skladbě (Lupček), která by člověka teoreticky měla nějak nabudit, vyvolat v něm zájem o to, co se bude dále dít, se posluchač setká s monotónním mechanickým pozvolným rytmem, který jej drží celou píseň. A pak další, a další, a další… dokud deska konečně nekončí. Čistě z formálního hlediska nechápu, proč si autoři zvolili na celé desce hrát v tomto unylém a uspávačském stylu. Neříkám, že to tak budou mít všichni, ale pro spoustu lidí bude album z tohoto důvodu obrovská nuda. Také příležitosti, ke kterým si jej budou potenciálně pouštět, se omezují jen na „poklidný večer u rudého vína“ apod. Nehledě na živá vystoupení, kde si osobně nejspíš s chutí schrupnu.

Tomáš tento problém kompenzuje prací se strukturou písní. Tady, myslím, je asi největší hodnota desky. Krátce se pokusím vysvětlit svůj pohled na to, jak udržovat ve skladbě napětí. Čistě mechanicky lze skladbu učinit zajímavou několika způsoby, z nichž asi nejčastější jsou tyto dva: zvyšování tóniny a přidávání dalších nástrojů v navazujících slokách. Oba způsoby jsou na desce ONA využívány na své maximum, a to adekvátně. Úvodní Lupček postupně graduje výš a výš, Turci zahrnují postupně více a více nástrojů a malých detailů, přidávají se další hlasy. Toto je rozhodně dobrá a uvědomělá práce ze strany autorů, kteří se snaží své písně nějak oživit. Nemyslím si ale, že to stačilo. Jelikož na většině desky máme výše zmíněný unylý pohřební rytmus, posluchač se často začne nudit nehledě na drobné detaily v nástrojích a hlasech. Písně prostě nejsou dostatečně zajímavé, nic nás v nich nečeká. Potřebovaly by myslím více meziher a jiných motivů, chtělo to prostě více změn, více zvratů, více neotřelosti. Ano, technicky je vše zvládnuté velmi dobře, nicméně mechanická preciznost sama o sobě desku není schopná zachránit.

Jedním z hlavních problémů na albu je totiž něco, co je s onou technickou precizností také spojeno: strojenost a teatrálnost přednesu. Přirozenost a uvěřitelnost je na desce vyválena v blátě a vyhozena za plot, aby dala průchod skutečnému uměleckému frázování a ex-ce-lent-ní výslovnosti. Největší obludy v tomto ohledu jsou skladby Kebych byla jahodú, Lavečka a Stojí v poli broskviňa. Zpěv je na těchto skladbách tak odporně sterilní a školometský, že mám pocit, jako bych se ocitl na nějaké pseudofolklorní estrádě v televizním studiu. Opravdu doporučuju všem čtenářům, aby si ty skladby našli a poslechli a zhodnotili sami. NIKDO v běžném životě takhle nemluví a nezpívá. Je to taková ta p r e c i z – n í  v ý s l o v n o s t  č e š t i n y, kde  p j e k n ě  v y s l o v u j e t e  k a ž d o u  h l á s k u, jako v československém filmovém týdeníku z 50. let, nebo v prvorepublikovém rozhlasovém vysílání. Takovýto teatrální precizní přednes býval hlavním a nejrozšířenějším způsobem mluvy ve zpravodajství a umění v první polovině 20. stol., kdy se na profesionalitu a spisovnost řeči na veřejnosti kladl mnohem větší důraz než dnes. Folklor a jeho interpretace během obrozenecké ČSR této „úpravě“ směrem ke spisovnosti také neunikly. Na rozdíl od špinavých terénních nahrávek, umělci z folklorních souborů se často snažili předat obecenstvu co nejčistší zážitek, aby bylo vidět, že prosté obyvatelstvo je opravdu na úrovni a zpívá nádherně, „hezky česky“. Se skutečným folklorem se zatím takový přístup naprosto vylučuje – lidová hudba a píseň jsou o bezprostřednosti, ne o preciznosti. Stejný vyumělkovaný projev zdědily po svých prvorepublikových předchůdcích i soubory období socialismu a od nich mnohé soubory dneška. Vyumělkovanost, teatrálnost a kýč jsou dodnes jedněmi z hlavních problémů tuzemského folkloru (nebo, chcete-li, folklorismu) a Tomáš Kočko na nové desce přesně do těchto osidel, zdá se, padl.

Očekával bych, že člověk, který se léta pohybuje v oblasti folkloru, etnografie, hudby a divadla, si bude tuto skutečnost dobře uvědomovat a bude vědět, jak ztvárnit v hudbě inspirované folklorem tolik potřebnou přirozenost a nenucenost. Nechápu, co se tady stalo. Kapela jako by se inspirovala folklorismem ze strojených přehlídek a televizních show, místo původní lidové tradice. Odporná sterilita přednesu je přítomná snad ve všech skladbách (nejen ve 3 výše zmíněných, ty jsou jenom nejvýraznější). Prostě nevěřím, že ta slova opravdu někdo živý zpívá proto, že prožívá ty pocity v písni. Úplně před sebou vidím čisťoučké nahrávací studio a robotické zpěvačky, mechanicky odříkávající potřebná slova a pitvořící se do mikrofonu, hrající zadané emoce. Svá slova bych podpořil srovnáním s celou řadou umělců, kteří jsou schopni potřebnou přirozenost adekvátně předat. Mohl bych zmínit brněnské Bezobratry, slovenskou Bandu, nebo britskou Elizu Carthy. Skrze odkazy si schválně poslechněte, jak je řešený přednes a zpěv v těch skladbách a sami si zhodnoťte, co vám přijde přirozenější, dojemnější a bližší – příklady, které jsem uvedl, nebo skladby Kebych byla jahodú a Lavečka z desky ONA? Na konec (a pro ty, kterým se nechce klikat jinam) přihodím ještě scénu z filmu Far from the Madding Crowd, kde protagonistka (statkářka na anglické usedlosti) zpívá pro obyvatele statku. Absence takové uvěřitelnosti je právě to, co myslím, když nové desce Tomáše a Orchestru vyčítám chirurgickou teatrálnost a kýčovitou vyumělkovanost.

Celý tento problém navíc pěkně doplňuje i klip, který kapela zveřejnila na samém konci roku. Jednak dává posluchači naprosto mylnou představu o tom, jak deska ONA zní. Skladba Hopaj, hop! je jedinou skočnou písní na desce a naprostou výjimkou. Z mého pohledu je to skoro až mystifikace posluchače, který takto může nabýt mylného dojmu, že půjde o album živé, skočné, veselé. Nebylo možné vybrat píseň pro desku typičtější? Klip také nemá pražádnou uměleckou koncepci. Členové kapely a komparsisti se vrtí a natřásají před bílým plátnem a oblažují nás náhodnými poskoky a tanečky. Kapela to v komentářích infantilně svádí na to, že jsou „šílení“ a že „nebyli sjetí, hi hi hi“. Mně to zatím všechno připadá jako odfláknutá práce bez pořádného cíle. Prostě natočit nějaký klip, šup, tak něco dělejte, no, ať to máme za sebou. Tomáš Kočko sám se kdesi v komentářích také vyjádřil, že osobně nebyl přítomen na většině natáčení klipu, což může taky napovědět, že žádný velký umělecký záměr tam opravdu nebyl. Zbytečná práce, navíc plná kýče. Sehnat skutečnou taneční skupinu, aby něco předvedla, jít do skutečného fojtství a natočit nějakou tancovačku, třeba s jednoduchým příběhem o lásce a žárlivosti v dobových kulisách? Pche, na co. Kapela přece na crowdfundingu nevybrala maximum, o které si řekla, tak proč by se měli namáhat.

Stejně, jako hudebníci sami náhodně skáčou a pohupují se v klipu, tak i nástroje na desce bývají někdy použity bez ladu a skladu, prostě aby tam něco bylo. Tomáš Kočko a Orchestr tradičně zapojují do své hudby celou řadu lidových nástrojů (flétny, šalmaj, cimbálek, koncovky, mandolínu, grumle, aj.), což je od věků jejich velké plus. V ideálním případě bych ale čekal, že nástroj bude v písni užit záměrně. Že má něco vyjadřovat, něco doplňovat. Na nové desce jsou nástroje často prostě hozeny do písní, protože se autoru zrovna chtělo. Autora jakoby nezajímá, jestli se ten či onen zvuk do nálady písně hodí, jestli to odpovídá jeho myšlence. Hopaj, hop! takto začíná nemístným bubínkovým partem v rytmech bong a jiných bicích. Se zbytkem písně (čistě cimbálomuzikové) se nijak nedoplňuje, vyhoďte ho, a nic se nezmění (píseň bude kratší, mrk mrk). Je to tam, myslím, hlavně proto, že kapela zjistila, že dlouhé bicí afrotucání, které si zvykla hrát v úvodu písně Svatojan, má velký úspěch u bosonohých víl a statných junáků, kteří se na živácích, opojeni nocí, vrhají do tance a blbnou takto klidně i 10 minut. Kapela se tedy nejspíše rozhodla podojit tento fakt a napsat píseň, ve které bude takový part automaticky, i na nahrávce. S uměleckým záměrem to nemá společného ale jinak nic. Dalšími příklady jsou bezvýrazné užití trubky v písni Lavečka, podobné spíš improvizovanému jamování a elektrická kytara náhodně sólující v závěrečné Majdalénce Studýnkové. Na otázku „proč zrovna takhle?“ by kapela odpověděla asi „no prostě se nám chtělo“.

 

2. Pocta ženám včera a dnes?

Jakkoli může být formalistické přežvýkávání čisté hudby zábavné a poučné, všichni přece jen posloucháme hudbu z velké části kvůli myšlenkám v ní obsaženým. Víte, deska ONA totiž nenese své jméno jen tak náhodou. Tomáš Kočko se na ní rozhodl zobrazit ženy ve folkloru, ženské archetypy a příběhy, zkrátka nahrát čistě ženskou desku „o ženách pro ženy“ (s nadsázkou, samozřejmě). Abych snad nezjednodušoval nebo nepřekrucoval, nechám teď zaznít slova samotného autora. Tomáš Kočko totiž brzy po vydání pocítil potřebu dovysvětlit posluchačům, o čem deska je a jakou měl filozofii při jejím vytváření:

Jak vidno, Tomáš se skutečně rozhodl zpracovat ženskou tématiku na jedné celé desce. K tomu byly vybrány i hostující zpěvačky a zvoleny písně ze sbírek lidové tvořivosti, které vyprávějí o ženách a jejich osudech. Tomáš se takto jal zobrazit ženu, která, podle jeho vlastních slov, žije život svých prababiček. Je to rozhodně úctyhodný cíl, takto se pustit do tématu velmi aktuálního a náročného na zpracování. Je to také asi nejvážnější selhání celé desky ONA, což bych chtěl níže podrobně rozebrat.  

A začněme tím slovíčkem „archetyp“. Pro ty, kdo neví (jelikož je to jeden z těch pojmů, které intelektuál často používá, aniž by ve skutečnosti věděl, co to je), tak archetyp v psychologii a literární vědě je abstraktní původní vzorec. Archetypy jsou opakující se prvky, které lze najít ve většině příběhů a písní lidstva a které se v nich tedy hypoteticky objevovaly od počátků lidského rodu. Než ale začneme za archetyp prohlašovat i palačinku na talíři, musíme pamatovat, že archetypy jsou věci abstraktní a kulturně podmíněné. Abstraktní znamená, že nezáleží, jestli je to červené nebo zelené, drak nebo vlak, kniha nebo datapad, důležitá je funkce daného předmětu. Takto je archetypem např. nepřejícný rodič (zlá macecha), neprávem vězněná nevinnost (princezna ve věži), neforemné obludné absolutní zlo (drak, Sauron), atd. Jestli ale vyměníme draka za kybernetického démona z jiné dimenze ovládajícího stroje a mutanty na zpustošeném Marsu, smysl se nezmění. Archetyp zůstává stejný, obal se mění. No a archetyp je také kulturně podmíněný, což znamená, že v každé kultuře mohou vznikat různé archetypy, ba co více, v každé historické době mohou vznikat nové a nové. Archetyp totiž není lidem seslán z nebe, ale lidi si ho vymýšlejí sami, aby odpovídal skutečnosti, ve které žijí.

Teď, vyzbrojeni těmito znalostmi, jistě pochopíte, proč mám trochu problém už s pojmem „ženský archetyp ve folkloru“. Archetyp je funkce. Pokud u většiny folklorních prvků vyměníme muže a ženu, tak se v poselství, které má sebrané dílko mít, nic moc nezmění (místo matky bude otec, místo parádnice frajer atd.). Každopádně, archetypů, které zpravidla ve slovanském folkloru nacházíme, je celá řada (a, upřímně, literární vědci za archetypy často prohlašují kdeco je napadne). I archetypů, které bývají asociovány s ženami je celá řada. Tomáš Kočko na desce ONA zobrazuje ženské archetypy ve folkloru. Takže… jak zobrazil dámy Tomáš Kočko?

Žena, která je zobrazena na albu, může být mnohým z nás povědomá. Je to bytost, která se věnuje prakticky výlučně mezilidským vztahům. Zabývá se romantickými představami o svém vyvoleném protějšku, o kterém buď sní, jak ho získá (Lupček, Kebych byla jahodú), nebo je smutná z toho, jak jí vztah nevyšel (Lavečka). Samozřejmě, jak známo, jedním z důležitých archetypů je archetyp spojený s mateřstvím. Žena/matka ve světě alba je člověkem samolibým, který rodičovskou povinnost bere jako břímě, jako prokletí a snaží se od ní při každé příležitosti odtrhnout. V Turcích dává vdova své děti do různých institucí, aby se o ně nemusela starat a mohla bezstarostně vandrovat za dobrodružstvím s bandou Turků – a nakonec zanechává i své nejmladší dítě, nemluvně, napospas osudu, když jí to její nový boyfriend přikáže (připomínám, že jde s Turky dobrovolně a je to její svobodná volba!). Stojí v poli broskviňa vypráví o tom, jak žena, která musí kolébat dítě, závidí ostatním dívkám, které dítě nemají a mohou se v pohodě bavit a tancovat. V jednom případě Tomáš Kočko zobrazuje i ženu, která se baví u muziky (Hopaj, hop!), v jednom případě ženu namyšlenou parádnici (Povídajú ludé), v dalším ženu jako marnivou naivu, která chce žít v rozkoši, a tak jde sloužit k panstvu (Matulu moja). A ve finální Majdalénce studýnkové Tomáš v roli vypravěče zpívá své vyvolené o tom, že jí něco „kúpí“, což opět ženu staví do světla tvora veskrze zištného a hamižného, který reaguje na dary a chce se fintit („podvazadla, jaký nemá žádná kobylská panna“). Zapomněl jsem na něco?

Takže na desce ONA je žena zobrazena jako marnivka, naivka, parádnice a nezodpovědná matka, která lituje svého mateřství nebo rovnou neváhá se svých dětí zbavit. Přesně takový ten obraz ženy na albu je, nic si nepřimýšlejme. Někdo by ale mohl říct, že Tomáš přece čerpal z folkloru – a jestli ženy ve folkloru takto zobrazeny opravdu jsou, tak to přece není jeho výmysl a jeho volba? Ano, to by mohla být pravda. Jak jsem ale výše řekl: archetypů spojených s ženami je ve folkloru celá řada. Napadají mě z hlavy třeba tyto další, posuďte si sami. První je manipulátorka. Žena, která si muže omotává kolem svého prstu, nenechává sebou mávat sem a tam a využívá svých ženských zbraní k tomu, aby v různých situacích získala co největší výhodu a moc. Takové ženy navíc všichni známe z reálného života, je jich poměrně dost. Jak se třeba zpívá v populární ukrajinské lidové písni:

Pravila jsi,
že ve středu
půjdem spolu
na besedu.
Já tam byl,
tys nepřišla,
podvedlas mě,
podvedla!

(ukr. Ти ж мене пiдманула)

Dalším archetypem (především na zaostalejší Moravě) je také žena, která si pořádek v domě vynucuje skoro násilím. Despotický matriarcha, před kterým se chlapi třesou a který vládne na „svém“ hospodářství železnou pěstí, zatímco přihlouplého slabého muže chytře odsunula na čistě nominální pozici. Taková mamina si zařídí ledacos:

Mjéła sem já muža, ten sa ježa báł,
po štyry něděle doma neležáł;
a jak sem ho dopjała, do měcha ho večgała,
tady mužu lež, příde na ťa jež.

Lehła sem si k němu, já ťa naučím;
drapła sem mu vajca, šak ťa vycvičím.
Lehła sem si na něho, až mjéł ho jak toporo,
pěkně ticho lež, příde na ťa jež.

(Ze sbírky Arnošta Kubeši: Vałaské darebnice, Praha 2004)

A když jsme u toho – na desce ONA je povážlivě málo erotiky. Folklor je ale sexualitou v mnohých svých žánrech přímo napěchovaný. Ve světě desky je ale sex něco, co se děje v zákulisí, o čem nepotřebujeme vědět, abychom se snad nepohoršili. Na albu se jenom zamilovaně povzdychává a drží za ruce (vlastně ani to ne). Ženy se tu věnují jen bezkontaktní romantice, sexu ne. Dokonce i u muziky tu žena tančí sama.

A dále: kde jsou ukolébavky?! Jestli se mě někdo bude ptát „jak teda zobrazit tu milující matku“, tak co třeba se podívat na žánr, který je s mateřstvím a dětstvím spojován primárně? Ukolébavka je jedním ze základních folklorních písňových žánrů, který bych očekával, že bude na desce věnované ženám zastoupen. Ale ne, nic, Tomáš Kočko se rozhodl obejít jej obloukem, aby zobrazil ženu po svém.

Ženy na albu ONA jsou marnivé a naivní, zištné, pohodlné a schopné jen velmi omezené škály pocitů, především dětské romantizace a prchavé zamilovanosti. Tomáš Kočko si vybral konkrétní písně s konkrétními archetypy, aby udělal čest ženám, které žijí životy svých prabáb. Takže tak, jak zobrazil ženy na svém albu, tak nejspíše sám vidí ženy i dnes. Jak jsem ale ukázal, ve folkloru existují i jiné archetypy, které by ženu zobrazily v odlišném světle. Zbývá nám tedy otázka proč. Proč se autor rozhodl zobrazit ženu zrovna takto?

Jakkoli se Tomáš zaklíná archetypy, nezobrazil na své desce archetyp, ale stereotyp. Žena, s níž tady máme tu čest, je souborem klišé, předsudků a zpátečnických představ o její roli ve společnosti. Jak jsem psal výše, tento obraz dívky je nám všem trochu povědomý. Byl zobrazován v literatuře nesčetněkrát.

Jak hocha ještě uchvátila
ho Olga. Svědkem zábav byl,
v nichž vyrostla ta malá víla,
o jejíž lásce sladce snil.
Zřel pod stromy, jak dívka milá
na lukách věnečky si vila,
a rodiče a přátelé
už viděli je v kostele.
V luk, hájů požehnaném klínu,
jsouc krásná v nevinnosti své,
již strážný matčin pohled zve,
jak konvalinka kvetla v stínu,
v němž němé trávy ukryly
ji před včelami, motýly.

(A. S. Puškin)

Žena ve světě alba Tomáše Kočka je poměrně typickým romantickým až klasicistním stereotypem. Je to dívenka jakoby nevídané krásy, jemňoučká jako vánek a křehká jako porcelán (vzpomeňte na velmi volné tempo celé desky, které tento obraz přesně evokuje), avšak veskrze naivní a bezelstná. Posedává na lavičce, chodí v hájích pod stromy, pláče, vrcholem jejího života a seberealizace je taneční zábava a posléze manželství. Jediné pocity, kterých je schopná, jsou zamilovanost a bezradný smutek. Jediné činy, kterých je schopná, je vytahování se před kamarádkami a předvádění se na zábavách. Zároveň ale autor desky jako by říkal pozor, žena má i své temné stránky! Ženě totiž nelze věřit, jelikož utíká od svých povinností. Žena je v nitru nevděčný tvor, kterého zajímají jen dárky a majetek (který je jí milostivě dán mužem). Žena se ve své honbě za pohodlným způsobem života nezastaví před ničím, i kdyby to mělo znamenat, že ublíží vlastním dětem. Takovou ženu zobrazuje Tomáš Kočko na své desce. S takovým obrazem chce vyjádřit úctu a pokoru vůči ženám?

Tomáš Kočko ale tento stereotyp rozhodně nevymyslel, ten tu je už dávno. Taková žena je typickou viktoriánskou a, nazývejme věci pravými jmény, buržoazní představou o tom, jakou by měla žena a její role být. Vycházelo to tenkrát z toho, že žena byla ve střední a vyšší společnosti naprosto odloučena od účasti ve výrobním procesu – nemohla pořádně nic vlastnit, její vzdělání se omezovalo pouze na věci jako jazyky a klavír a její funkcí bylo rodit dědice a věnovat se hostům (vzpomeňme na Pýchu a předsudek). Mimochodem erotika a sex byly v této společnosti veřejně stydlivě skrývány a přehlíženy – pamatujeme na absenci erotiky na desce ONA? Viktoriánská (a u nás obrozenecká) společnost si samozřejmě vytvářela umělecký obraz ženy v souladu s jejím tehdejším postavením – je to právě ta žena, kterou jsme popisovali výše. Že takové představy naprosto neodpovídají skutečnosti, na to postupně poukazovaly celé generace spisovatelů a umělců romantismu a realismu, kteří zobrazovali ženy jako skutečné lidské bytosti s širokou škálou pocitů, vlastními motivacemi a zájmy. Ženy, které se aktivně snaží účastnit veřejného a hospodářského života. I výše zmíněný film Far from the Madding Crowd sleduje právě to, jak dědička statku zápasí s předsudky okolí a snaží se o nezávislost a aktivní seberealizaci ve společnosti. A člověk by si myslel, že poté, co ve většině evropských států definitivně ženy získaly stejná práva jako muži, se takový zpátečnický stereotyp z raného 19. století už objevovat nebude. Ale přeci jen jsme se dočkali.

Někdo by mohl říct, že tady Tomáše Kočka z něčeho obviňuju, ale to není pravda. Jak jsem v úvodu řekl, umělec vždy zobrazuje skutečnost tak, jak sám považuje na nejvhodnější a nejpotřebnější. Řekl bych, že to Tomáš rozhodně nemyslel zle. Ale v jeho světě ženy možná opravdu odpovídají tomuto viktoriánskému stereotypu. Tomáš opravdu zobrazil ženu v tom nejlepším duchu, v jakém byl schopen. To ale neznamená, že je na desce ONA ženám objektivně vyjádřena pocta. Jakkoli blahé mohly úmysly autora být, nemyslím si, že ve skutečnosti chápe ženskou problematiku ve dřívější a dnešní společnosti, nebo vývoj rodiny (a vztahů muž-žena) v dějinách lidstva. Buržoazní umění 19. století prostě často zobrazovalo ženy takto, neboť to v mnohém odpovídalo skutečnosti a také tím potvrzovala správnost svého společenského uspořádání. Viktoriánská Anglie byla také Anglií malých a velkých vlastníků, kde muž vše vlastní a žena je přídavkem, příslušenstvím do domácnosti. A když jsem tak sledoval tu crowdfundigovou kampaň, kde se za příspěvek nabízelo „víno z vinice Tomáše Kočka“, nemůžu si pomoct, abych si nekladl dotaz, zda Tomáš sám nemá doma a ve své hlavě taky takovou malou viktoriánskou Anglii… a proto jeho deska o ženách vypadá takto. Je to samozřejmě pouze malá hypotéza k zamyšlení a výsledný verdikt to nezmění. Oddělujme umělce od umění, tahle odbočka tu byla jenom jako možné vysvětlení toho, proč je deska taková, jaká je.

 

3. Na závěr

…a na závěr to celé pojďme shrnout. Hudba na desce ONA je povětšinou unylá, líně plynoucí řeka nudy a bezvýraznosti. Tomáš Kočko a Orchestr navíc upustili od svého zavedeného rozpoznatelného barvitého zvuku a rukopisu a sklouzli ke stereotypní cimbálovce, která je k nerozeznání od jiných podobných projektů typu Ponk nebo Hradišťan (a ani jedno není v žádném případě uznání). Trylky houslí, které mají okořenit písně, vyznívají náhodně a jako narychlo smyšlené. Stejně tak náhodné bývá často užití jiných nástrojů, např. elektrické kytary, která mlátí jinak poklidně vyznívající skladbu Matulu moja. Tomáš taky myslím moc nechápe, jak se na elektriku má hrát, a tak seká riffy hlava nehlava, čímž převrací píseň v nepřehledný bordel. Dobrá práce je na desce vidět hlavně u některých strukturních postupů, např. u gradací tónin ve skladbách, které jsou ale příliš mechanické na to, aby to výsledek zachránilo. Deska je navíc stižena odpornou zvukovou sterilitou, kdy jsou poznat laboratorní podmínky, ve kterých vznikala. Žádný závan větříku nebo pohlazení slunce z desky cítit není, je to prostě mechanicky a precizně nahraná cimbálová muzika. Největším formálním přešlapem na desce jsou školometské zpěvy hostujících i orchestrových dam, ze kterých je cítit školácký afektovaný přednes, typický pro rozhlas 20. stol., zde vyznívající naprosto přihlouple a trapně. Emoce jsou pohřbeny pod nánosem patosu a uvěřit zpívajícím ženám a muži, že děj opravdu prožívají, může snad jen člověk k řeči velmi nevnímavý. Osobně mám malé podezření, že autor tráví čas hlavně na své vinici a už drahnou dobu se nebyl podívat někam do normální hospody, kde se schází sprostý lid u piva a kytary, aby si připomněl, jak lidi ve skutečnosti zpívají, jak reagují na hudbu a jak prožívají emoce s písní.

Cíl si autor na desce zvolil velmi ambiciózní – zobrazit ženské archetypy ve folkloru a vyjádřit tak poctu dnešním ženám, které jakoby řeší stejné problémy jako jejich prabáby. V tomto ohledu bohužel deska selhává kolosálně, jelikož Tomáš Kočko ve finále zvolil své archetypy tak, že nakonec zobrazuje ne průřez archetypy, ale specifický obrozenecko-viktoriánský stereotyp. Žena na desce ONA je stižena naivitou, dětskou zamilovaností, paráděním se před kamarádkami a snahou utéci před povinnostmi a rolí matky. V desce je takto ukryta hluboká nedůvěra k ženě, která ve světě autora reaguje jen na materiální stimulace v podobě dárků (nebo místy přislíbeného vzrůša) a trpělivě zasněně čeká na nápadníka (nebo místy hází své povinnosti na jiné). Nikdo samozřejmě neočekává, že na desce folklorních archetypů budeme mít nějaké Arbeter Froyen, ale Tomáš Kočko z nějakého důvodu obešel ty archetypy, které by ženu vykreslovaly ve světle pozitivnějším. Tomáš Kočko se tímto albem zařadil mezi rozličné autory 19. století, zobrazující ženu výhradně jako zasněnou éterickou bytůstku, což formálně adekvátně doplňuje mírné a volné vyznění hudby na desce.

Jestli je takové zobrazení žen vyjádřením úcty a pokory, to ať si ctěné dámy zhodnotí samy. Myslím si také, že Tomáš Kočko a Orchestr budou různými médii chváleni za desku ONA čistě z toho důvodu, že Tomáš řekl, že je to o archetypech a o ženách. Lidem se bude líbit myšlenka samotná a nebudou se zabývat tím, co opravdu na desce slyšíme. Přemýšlet kriticky totiž není v módě. Mnohé fanynky už v komentářích na facebooku propukaly v nadšení, řkouce, že písničky s nimi rezonují a obecně se jim deska velmi líbí. Některé ženy v dnešní společnosti opravdu totiž žijí životy někdejších viktoriánských a obrozeneckých městských dam – jako přídavek domácnosti pro aktivního vydělávajícího muže, v materiální závislosti na něm. Je jim dovoleno se čas od času proběhnout v batikované sukni bosky po zelené travičce a zhoupnout se v rytmech afrobong v městském parku a tím se jejich romantické snění o divoženkách končí. Že si to samy neuvědomují, tento fakt nemění. Stejně, jako nezáleží na tom, jestli si Tomáš Kočko sám uvědomuje, jak ve skutečnosti vyznívá jeho „pocta ženám“. Dílo je jednou dokončeno a navždy bude mluvit samo za sebe.

V perspektivě tvorby Tomáše Kočka jde jinak o jeden z nejslabších výsledků vůbec. Kouzlo, které v jeho tvorbě bylo dřív obsaženo, je fuč a nové skladby nemají, myslím, dlouhodobý potenciál stát se „oblíbenci“ publika. Tomáše Kočka mají lidi rádi pro jiné věci, než pro strojenou cimbálovku a afektovaný folklorismus. Neumím si představit, že by nové skladby někdo hrál na kytaru jenom tak u ohně nebo v krčmě a lidi si je k tomu zpívali. Jsem ale rád, že Tomáš otevřel téma ženské role ve společnosti skrze folklor, i když to udělal podle mne velmi neslavně a názory, které ve skutečnosti prezentuje, dělají ženám spíše medvědí službu, neboť je minimálně utvrzují v tom, že pasivita a zasněná éteričnost je tradičně správný způsob života a adekvátní seberealizace. Celkově by toto téma určitě stálo i za širší debatu nejen o pozici žen ve společnosti kdysi a dnes, ale i o tom, nakolik nám lidová tvorba reálně může poskytnout směrnice v našem dnešním životě. Pokud jste dočetli až sem, tak přijměte mé díky. A pokud by ctěný čtenář měl nějaké připomínky k celé téhle taškařici, tak nechť neváhá komentovat. Normálně se mi příčí takhle trapně vyzývat k debatám pod článkem, ale toto téma za malou diskuzi určitě stojí.

 

Napsal: Jan