Úvod

Již v minulosti jste na našich stránkách mohli najít souhrnné recenze několika různých domácích nahrávek (například zde a zde). Nahrávek, které si třeba plnou recenzi nezasloužily, ale byly dostatečně zajímavé na to, abychom se o nich alespoň v krátkosti zmínili. Ať už proto, že kapela nedosahovala dostatečných kvalit, ale jednoznačně měla potenciál, z prozaičtějších důvodů jako je délka nahrávky, či přílišná žánrová odlišnost od běžného zaměření Besu. Rubrika Auditorium není tedy ničím novým, ale touto cestou jsme ji chtěli dát vlastní tvář v podobě originálního vizuálu a jména.

Bes se vždy výrazně zaměřoval na podporu domácí scény (především slovenské, ale i té české) a Auditorium je ideálním způsobem, jak poskytnout zpětnou vazbu mladým i ostříleným, ale neznámým kapelám a přinést jim trochu pozornosti.

 

 

Abyssal Necrophony – Alpha & Omega (2023)

24. prosince 2023 | Bandcamp | Metal-Archives

Alpha & Omega je pro Abyssal Necrophony sice debutem, Verminitar – hlavní mozek za tímto jednočlenným projektem – nicméně v rámci black metalu úplným nováčkem není. Od roku 2020 publikuje hudbu v rámci dalších 3 projektů. Jmenovitě Cryptic Vampire (tento projekt zmiňoval Blutkrieg ve svém článku mapujícím DSBM na Slovensku), Spectral Corruption a Spheral Void. Už samotné názvy kapel mohou napovědět, jakým směrem se vydávají. Ani Abyssal Necrophony není výjimkou a z raw blacku si toho vypůjčuje mnohé. Co však Verminitarovo poslední dítko odlišuje od projektů, které za špatným mixem schovávají svou hudební neschopnost, je příklon k neoklasicismu, který není znát jen na obálce alba.

Alpha & Omega přináší nezvyklou kombinaci technického black metalu zahaleného do hávu zašuměných blast beatů. To, co slibuje obálka desky (která mě i přes určitou úsměvnost hodně baví), hudba beze zbytku splňuje. Black metal se ve své původní podobě vůči přílišně technickému přístupu značně vymezoval. Čím syrovější a primitivnější, tím lepší. To už dnes samozřejmě neplatí. Nicméně Verminitarovo propojení dvou v zásadě odlišných světů je i tak velmi osvěžující. Technická brilantnost, kterou by si člověk spojil spíše s tech-death scénou v podobě jmen jako Obscura, Beyond Creation nebo Spawn of Possession, se skvěle doplňuje s pravověrnými výrazovými prostředky devadesátkového blacku. Tam, kde zmíněné kapely preferují až roboticky dokonalý projev, Abyssal Necrophony dává přednost nedokonalostem a občasným chybám, které však nejsou nijak na obtíž a nahrávku naopak polidšťují.

V rychlosti jsem si prošel i další autorovi projekty a ačkoli mě žádný z nich nijak neurážel, nedokázal mě ani zaujmout. Narozdíl od Abyssal Necrophony totiž ani jeden nemá žádnou přidanou hodnotu, něco navíc, co by je odlišilo. Tento neoklasicistní black podobným neduhem netrpí. Dokážu si představit, že kdyby Verminitar do příště vyřešil strašlivě ploché bicí, přidal lépe slyšitelnou basu a možná lehce začistil celkový projev, mohl by vystřelit jak na domácí scéně, tak v zahraničí. Potenciál tam určitě je.

 

Hodnocení: 7/10

 

 

Slzy mrtvého světa – V podzemí (2024)

29. února 2024 | Bandcamp | Facebook | Metal-Archives

Kopřivnická banda Slzy mrtvého světa je dalším dítkem členů sranda kapel Přítel Belial a Staroslovanská pitka a také basáka z Drutty. Možná díky jeho přítomnosti, možná kvůli něčemu jinému, je tento projekt však o něco vážněji laděn, což rozhodně není na škodu. Kapela přesto dělá už od startu vše pro to, abyste si ji ani nepustili. Od trapného jména, které by přišlo hodně cool základoškolákovi, co se půl roku učí na kytaru a fantazíruje o založení kapely, přes tragické logo (které si na zadní stranu učebnice v rychlosti načmáral nejspíš ten samý základoškolák) až po obálku focenou zřejmě na 15 let starý mobil, jež ani ve své době nepatřil ke špičce. Skrývá se ale za špatným obalem dobrá kniha?

Odpověď je: tak napůl. Stylově se Slzy mrtvého světa pohybují někde mezi klasickým blackem obohaceným o občasné death metalové riffy a growl. Mezi plusy patří jednoznačně konceptuální charakter desky, která se snaží méně či více úspěšně vyprávět ucelený příběh (což já osobně preferuji – ukazuje to větší snahu při tvorbě desky) a mix, který má sice stále hodně undergroundový nádech, ale oproti ostatním kapelám všech zúčastněných (snad až na Drutty) je minimálně o třídu výš. Ve výsledku se ale jedná o sekudnární pozitiva, která by V podzemí nezachránila, kdyby se po kompoziční stránce jednalo o vyložený propadák. Což naštěstí není tenhle případ. V každé ze čtyř skladeb se najde hned několik zapamatovatelných, dokonce až chytlavých momentů. Střídání blackového skřehotu s death metalovým growlem a jejich různé vrstvení navíc přidává příjemnou dynamiku. Co v mých očích desku naopak extrémně táhne dolů jsou momenty, kdy se ke slovu dostává neuvěřitelně generická čistá kytara a party podpořené syntezátory nebo pianem. Všechny tyto části se pohybují na stupnici od nenápaditých až po vyloženě trapné a nebýt jich, šel bych pravděpodobně s hodnocením výš.

V podzemí je na pár poslechů docela uspokojivým. Množství zdařilých momentů je naneštěstí vyváženo skoro stejným množstvím těch horších, což tak desku odsuzuje do vod průměru. Z mého hlediska se však kapela ubírá správným směrem a pokud ve své snaze vytrvá, můžeme se v budoucnu dočkat povedené desky.

 

Hodnocení: 5/10

 

 

Vyšehrad – Podzim / Autumn (2023)

1. prosince 2023 | Bandcamp | Facebook

S Vyšehradem jsem se seznámil skrze skladbu Hora z jejich předcházející desky Domov. Při úplně prvním poslechu jsem si říkal, že tenhle jednočlenný autorský projekt zní, jako by se jihoamerická raw blacková kapela snažila zkopírovat Master’s Hammer – jen napůl úspěšně. Ke skladbě jsem se i tak několikrát vrátil a postupně jsem v ní objevil určité kouzlo a hypnotické kvality vlastní třeba starým Burzum. Motivovala mě každopádně k tomu, abych prozkoumal poslední desku kapely Podzim / Autumn.

Vyšehrad má jeden zásadní problém. Tematicky je rozkročen na dvou židlích, žánrově alespoň na čtyřech a tento mišmaš málokdy funguje. Tematicky se pohybuje primárně v oblasti historie českých a slovenských zemí, což je místy proloženo městskou melancholií vlastní spíše post-black metalu. Žánrově dostáváme mix syrového black metalu, martial industrialu, dungeon synthu a ambientu. To by nebyl problém sám o sobě, jenomže autor jednotlivé žánry málokdy funkčně a zajímavé kloubí dohromady a uchyluje se spíš k tomu, že jedna skladba vždy spadá pod jeden ze žánrů. Na albu jsou tak ve výsledku jen dvě plně rozpracované skladby, z čehož tou zajímavější je hned první Smrt má jméno tanec. Od ní má kvalita výrazně klesající tendenci. Zbytek jsou spíše nedokončené nápady, o které jako by se autor potřeboval co nejrychleji a za každou cenu podělit. Mohli by fungovat jako soundtrack k nějakému undergroundovému filmu (především První nádech zimy), ale sami o sobě neobstojí. Navíc i kvality těchto ne-skladeb výrazně kolísají. Dunkeltroll připomíná to nejhorší z dungeon synth skladeb od Burzum, navíc za použití syntezátoru jak z 8-bitových her, který vyvolává na tváři mírný úsměv (nikoli nostalgický, ale posměšný), zatímco Podhoubí mne upřímně bavilo a nebýt některých modernějších syntezátorů, bez problémů by zapadlo na Dunkelheit.

Upřímně mi je líto, jak deska dopadla, jelikož části předchozí Domov jsem si oblíbil (třeba cover Nirvany a Burzum spojený do jedné skladby je geniální nápad, ačkoli pravověrným black metalistům z něj budou vstávat vlasy hrůzou). Podzim / Autumn je ale ve výsledku deska, kterou člověk spíše protrpí, než že by si ji skutečně užil. Kvůli několika zdařilým momentům se k ní sice párkrát vrátí, ale když dojde na ty skutečně funkční části, akorát o to víc zalituje, že se tímto směrem autor nevydával častěji.

 

Hodnocení: 4/10