Satarial se na ruské scéně podle dostupných zdrojů pohybují už od roku 1993, což je rozhodně úctyhodné. Významnější ocenění si zaslouží jejich odhodlání věnovat se extrémní metalové hudbě v době, kdy byla v Rusku persekuována. Vůbec největší sympatie si zasluhují za svou účast na mnoha protestech proti putinskému Rusku, kvůli kterým se v dohledné době do své domoviny pravděpodobně nevrátí. Nakolik se tato recenze však zaměřuje na hudební kvality a nikoli ty lidské, společenské a politické, více chvály už v této recenzi nenajdete (pokud by vás ovšem zajímala účast black metalových kapel ve stávajícím ukrajinsko-ruském konfliktu, doporučuji tento náš článek).
Nutno zmínit, že původně jsem se zavázal recenzovat již poslední dlouhohrající desku Satarial – Blessed Brigit. 14 ledna 2019 jsem rozepsal úvod, ale kvůli „kvalitám“ dané nahrávky jsem nebyl schopen napsat už ani o větu více. Album jsem si párkrát pustil, našel jsem možná i několik málo pozitiv, ale jinak jsem po každém poslechu odcházel znechucen a demotivován cokoli kloudného napsat. Dnes se za své mladé pisatelské já a jeho neschopnost plnit slovo stydím, a proto když se v našem redakčním chatu objevila zmínka o novince ze stáje této (ne)ruské folk metalové stálice, vzal jsem to jako hozenou rukavici a příležitost, jak dostát svým starým slibům.
Na novince Dance of Steel: Invocation of Dragon z ledna tohoto roku (vydala si jej sama kapela) Satarial pokračuje ve svém specifickém black metalu okořeněném o pagan/folk prvky. Nutno však zmínit, že kapela nevychází z žádné specifické tradice a jedná se tak spíše o moderní obecný folk bez jasné identity ve stylu „narveme tam flétnu, čistý zpěv a nějaké hurdy gurdy a budeme tomu říkat folk“. Některé pasáže Dance of Steel – Invocation of Dragon i druhé Veles například připomínají pozdně středověkou až renesanční hudbu (v některých momentech jsem si vzpomněl na francouzské Stille Volk, čímž bych je ale nerad urazil), zatímco každá ze skladeb začíná mongolskými hrdelními zpěvy. Míchání různých kulturních prvků do nekonzistentního celku ovšem není zas takovým problémem. Ty jsou jinde a není jich málo.
Jako první bych zmínil nulovou sebereflexi autorů. EP má totiž pouhé 3 skladby, ale je roztažené na délku takřka 30 minut. Každá skladba tak dosahuje v tomto případě zdánlivě nekonečných 9 minut, což je pro mě naprosto nepochopitelné vzhledem k faktu, že nosných nápadů má celá deska tak na 3 minuty (a to jsem možná ještě štědrý). EP navíc nemá tak úplně 3 skladby, ale jen 2, protože druhá Veles se zde vyskytuje 2x – obě verze se liší pouze mixem, kompozičně jsou totiž zcela totožné. Alespoň pokud mohu soudit. Přiznám se, že během druhého poslechu více či méně té samé skladby (9 minut dlouhé, sakra!) jsem snad pokaždé vypnul a alespoň polovinu nevnímal.
Má kritika však nemíří na délku skladeb jako takovou, ta se stává neúnosnou až v kombinaci s mými dalšími výtkami. To, co bylo zřejmé už při Blessed Brigit je tady ještě výraznější. Satarial jsou kompozičně absolutně tragičtí. Ať jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem jedinou funkční (a alespoň trochu zajímavou) melodii, jediný funkční riff. Při vrstvení nástrojů na sebe každý hraje tu samou melodii, avšak snad kvůli charakteru použitých tradičních nástrojů, způsobu jejich nahrání či zmixování, nebo prostě kvůli tomu, že nebyly perfektně nalazeny, vzniká dojem téměř permanentní lehké disharmonie, který už tak špatnou melodickou stránku ještě více táhne dolů. Struktura skladeb na tom pak není o moc lépe, kapela jen otrocky opakuje několik nepovedených motivů, které postrádají dynamiku a nejsou schopny vyvolat sebemenší emoci.
Ačkoli to bych vlastně lhal. Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaká deska takhle nasrala. A to neříkám jen jako posluchač, který ke kapele už z minulosti neměl úplně kladný vztah. Myslím si, že i jako fanoušek bych byl nasraný pokud by mi kapela po 8 letech naservírovala podobně odfláklý materiál. Ačkoli tu a tam zveřejněná fotografie některé ze spoře oděných členek kapely na Instagramu Satarialu by mě pravděpodobně dokázala alespoň trochu uchlácholit (což je podle mě jediný důvod, proč je na této platformě sleduje přes 5 000 lidí).
Abych zmínil i nějaká pozitiva – krom toho, že se opravdu těším, že Dance of Steel: Invocation of Dragon už nikdy neuslyším -, mix mě z velké části nijak neurážel. Když pominu kytaru, zbytek byl poměrně čistý, ačkoli lehce bezcharakterní. Po zhruba 8 posleších rozprostřených zhruba do 4 dnů je tohle však to nejlepší, co jsem schopen na adresu celého EP napsat.
Napsal: Mythago
Hodnocení: 2/10
English overview
Satarial has been a part of Russian black metal scene for a long time now (since 1993). Their latest effort – EP Dance of Steel: Invocation of Dragon released this January – reminded me however why I was never able to finish the review of their previous full-length album Blessed Brigit. First problem is the length of this EP, because almost 30 minutes for 3 tracks (2 of which are the same, just mixed differently) is too much. Especially considering that none of those tracks has any interesting or at least functional melodies, riffs or motives. Unfortunately the best part about the whole album is that I won’t have to listen to it ever again. Satarial deserves recognition for their participation in protests against Putin’s Russia, but none for their musical activities.
