Tato recenze původně vyšla na již zaniklém webu Okkvlt Zine, který jsem svého času vedl. Aby články na něm publikované nepřišly zcela vniveč, rozhodli jsme se, že je postupně budeme opět publikovat zde na Besu. 

Kdo by řekl, že východní Evropa a black metal nejdou dohromady, neví o čem mluví. Když bych měl zmínit ty nejlepší kapely posledních +- dvaceti let, jsem si jistý, že jejich velká část by pocházela z Ukrajiny (především!), Ruska, Běloruska… a nyní i Bulharska. Každým rokem z těchto zemí vychází obrovské kvantum nových i navracejících se seskupení a já jsem opravdu rád, že Poluvrak můžu zařadit mezi ty kvalitní, ba možná jedny z nejkvalitnějších.

Orlí zrak, jak zní název kapely v překladu ze starobulharštiny (jedná se také o horu v Bulharsku), se přesto na scéně nepohybuje nijak dlouho. Když bych nepočítal předchozí působení pod jménem Dying in the Woods, jehož plodem bylo jediné demo, tak se Poluvrak objevil v roce 2016 a tato tři roky stará deska je jejich prvním a naneštěstí také posledním počinem (v mezičase se již stihli i rozpadnout). Ale jakým.

Nechci vás ovšem příliš navnazovat. Poluvrak je totiž dle mého skrytým a stále trochu neobroušeným drahokamem a jejich projev je o něco civilnější než v případě slavnějších východoslovanských kapel jako Burshtyn nebo Drudkh. Tam, kde jejich hudba disponuje určitou (mo)hutností a, dalo by se říci, profesionalitou, přichází Bulhaři s větší syrovostí a agresivitou, stále si však udržujíc onu mírně patetickou melancholii, díky níž mám tyto kapely v takové oblibě. Dojmu oné syrovosti a neobroušenosti krom nástrojového nazvučení a kompozic pak napomáhá netypický zpěv, zcela se vyhýbající běžnému blackovému projevu. V zásadě nejde ani o řev. Горски Пътник, jak si zpěvák Poluvraku přezdívá, má nepochybně velmi malý rozsah a i v rámci něj často zpívá mírně falešně. Ale právě v tom je to kouzlo.

Právě díky zpěvu, nepříliš složitým riffům a melodiím a absenci tradičních lidových nástrojů a syntezátorů, které podobně lazené kapely dnes využívají takřka bez výjimky, se Тътени огласят тишината může zdát na první pohled jako monotónní album. A částečně jím také je, ale to ani v nejmenším, v tomto případě, nemyslím jako výtku. Je to totiž poctivost, upřímnost a skrytá, nenápadná, jen velmi neochotně a pomalu na povrch pronikající krása, která z tohoto alba dělá to, čím je – jednu z působivějších desek roku 2018. Po několika prvních posleších jsem ji sice považoval za pouze příjemnou nahrávku, jenž mi v přehrávači vydrží nanejvýše pár týdnů, ale postupem času jsem zjistil, že se k ní vracím se stále stejnou radostí a zájmem a nezměnilo se na tom nic ani po několika měsících od obdržení CD. Skladby jako Сияние nebo Бесове (jediná skladba obsahující blackový jekot, zpracovaný ale o to působivěji – jeden z nejlepších momentů alba) jsou jednoduše skvělé.

Na tomto místě by bylo ovšem dobré zmínit, že Poluvrak takto silně pravděpodobně nezapůsobí na ty z vás, kteří nemáte silnější vztah k blacku ze slovanských, dříve zmíněných zemí. Proto prosím berte v potaz fakt, že předchozí řádky byly psány člověkem, který se považuje za milovníka východoevropského blackmetalového řemesla a kapely, které jím tak dobře vládnou, oceňuje jako málokteré jiné. Pokud jste na tom ovšem podobně jako já, neváhejte ani chvíli a pořízením nosiče se nebojte podpořit kapelu i Lower Silesian Stronghold, u nichž deska vyšla – tohoto CD ve vaší poličce (nebo čemkoli jiném, kde skladujete své nosiče) totiž určitě litovat nebudete.

Hodnocení: 8,5/10

Napsal: Mythago

English overview

Poluvrak was a bulgarian black metal band and their debut album Тътени огласят тишинатаis their only full-lenght record before the split-up. The strength of this record doesn’t lie in overly complicated compositions but rather in its raw and primitive atmosphere. You won’t hear any fancy synths here as you could with most bands from east Europe. But even without it Poluvrak can be labeled as a hidden diamond of atmospheric black metal sub-genre. The stand-out songs I would recommend as an entry point are Сияние and Бесове. The second one features the only use of actual black metal screaming. Otherwise the singing here is very specific and might need some getting used to. But although the singer seems to be tone-deaf at some points, its raw quality really fits the overall style. This was welcomed and unexpected surprise for me and I can definitely label Тътени огласят тишината as one of the strongest albums of the year 2018.