Ďyvina – Rozhovor (2021)

 

Facebook

Youtube

Bandcamp

 

Ďyvina je ostravskou neofolkovou kapelou založenou Vítem „Vitusem“ Přibylou, jedním z bývalých členů folk metalových Pilgrim. Právě on, za občasné pomoci svého kapelního kolegy – Andělskýho -, se uvolil odpovídat na otázky ohledně Ďyviny a její budoucnosti, medžuslovjanštiny, hudby obecně nebo třeba historického reenactmentu a pohanství. Rozhovor probíhal skrze email od 3. 8. do 22. 9. 2021. 

 


 

Ahoj a díky za přijetí pozvání k rozhovoru. Začneme zlehka. Jak se vám teď daří a jak prožíváte poslední zhruba rok a půl, který dozajista v mnoha ohledech ovlivnil plány vaší kapely ohledně koncertování i tvorby nového materiálu?

Vitus: Řekl bych, že se nám daří dobře, děkuji za optání. Některé věci potřebují svůj čas a postupně pomalu rostou a vyvíjejí se. Původní plán po vypuknutí pandemie byl dohrát full length desku. Jelikož si hudbu produkuji sám, chtěl jsem si ve svém domácím studiu vyřešit pár neduhů. Ve výsledku to dopadlo půlroční přestavbou, takže se místo nahrávání rekonstruovalo a měřilo. Vedle toho jsme ovšem (když to okolnosti dovolovaly) pilně zkoušeli. Vyřešili jsme technické zázemí pro naše živá vystoupení a na celkový systém se naučili a zvykli. To nám strašně moc pomohlo ať už ke komfortu samotného hraní a chystání, tak i výsledného sound designu, který od nás na koncertech leze ven.

 

Nedávno jste absolvovali svůj první letošní koncert na posledním ročníku festivalu keltské kultury Lughnasad v Nasavrkách. Jaké to bylo zase vystupovat po delší době? Doufám, že jste si to užili, protože já určitě jo a jsem si jistý, že nebudu sám.

V: Lughnasad byl pro mě dechberoucí. Věděl jsem, že je to pro naše vystoupení vhodné prostředí, ale odezvu v takové míře jsem popravdě nečekal. Užili jsme si to moc. Pro mě, jakožto tvůrce, je toto největší odměna a zároveň motivace. Když vidím, že to co tvořím, mohu předat dál.

Andělskej: Konečně ranec lidí! Byla to příjemná změna oproti hraní pro z půlky zaplněný divadelní sál – restrikce, že jo. (Pozn. Jsem mimojiné divadelní herec.) A vůbec jsem nečekal, že už na nás se to takhle posbírá. Přeci jen jsme hráli v sobotu první. Navíc to pod pódiem v průběhu našeho koncertu houstlo. Na Lughnasadu bylo velmi přívětivé publikum, díky za to.

 

Můžu potvrdit, že odezva byla opravdu skvělá a pro mnoho lidí, kteří vás dosud neznali, jste se stali skvělým objevem a jednou z nejlepších kapel celého festivalu. Máte tenhle rok v plánu ještě nějaké koncerty?

V: To mě těší, děkujeme. Letos je dále v plánu říjnový Mokošfest v Brně. Krom toho se ještě něco chystá, uvidíme co z toho bude.

 

 

Vitusi, otázka na tebe. Jaká byla tvá hudební cesta, která tě dovedla k tomu, co děláš teď s Ďyvinou? Na tvém osobním Youtube kanálu Vitian se ještě dají najít zaprášené nahrávky staré x let, kde se věnuješ především různým metalovým coverům. Hrával jsi také se skupinou Pilgrim a byl do určité míry aktivní na české folk metalové scéně. Kdy se zrodila touha nechat metal minulosti a začít se plně věnovat akustičtější a v podstatě čistě folkové muzice?

V: Chválím za důkladný research (smích). Přesně jak popisuješ, kořeny mám opravdu v metalu. Do hudby jsem pronikl skrze elektrickou kytaru, na které jsem jakožto adolescent strouhal drsný riffy. Když jsem poprvé uslyšel folk metal, přišlo mě, že jsem se podruhé narodil, jak jsem z toho byl happy. Ovšem za svůj největší hudební rozvoj vděčím právě smečce z Pilgrimu. Ocitl jsem se jakožto absolutní hudební ňouma s rozladěnou 12ti strunnou mandolínou v kolektivu skvělých mladých muzikantů. Musel jsem zprvu hodně zamakat, abych s nimi zvládl držet notu. U Pilgrimu se taktéž naplno rozvinulo mé zalíbení ve folkové hudbě. Ovšem metal se pro mě nikdy minulostí nestal, stále jsem velkým fanouškem a hodně se z něj inspiruji ve své tvorbě. I přesto, že jsem se trochu subžánrově – od folk metalu – odklonil.

 

Rád slyším, že k metalu máš stále blízko. Musím se proto zeptat – je možné, že by ses k němu v budoucnu ve své tvorbě ještě mohl vrátit?

V: Samožrejmě takové myšlenky mám. Jen určitě ne v rámci Ďyviny. A sedět prdelí na dvou židlích je vždy holý nesmysl. Zatím nepředpokládám, že bych se do něčeho čistě metalového pustil. Když už bych z jakéhokoliv důvodu tvořil nový projekt, chtěl bych zahodit veškeré hranice žánrů a trochu experimentovat. Ale určitě udržet nějakou funkční hudební formu, žádná šílená abstrakce, to mě příjde často samoúčelné (smích).

 

Poprvé naživo jsem vás slyšel nedávno na již zmiňovaném Lughnasadu 2021 a musím říct, že minimálně ze začátku jsem z vás měl hodně „wardruní“ pocit. Pramení určitá část inspirace i z těchto vod? Najdou se nějaké aspekty tvorby této kapely, které ve vás rezonují a chtěli byste je předat svojí formou dál?

V: Určitě není žádné tajemství, že je pro mne Wardruna velkou inspirací. Především tedy první deska „Gap Var Ginnunga“ mně přijde jako nepřekonatelný masterpiece. Aktuálně se přiznám, že se můj zájem stočil spíše na tvorbu Ghaals Wyrd, který do určité míry předává podobné dojmy jako první desky Wardruny. Ale nedá se to přímo srovnávat, je to žánrově jinde. Každopádně i přesto, že tvorba Einara má zvukově na mou hudbu velký dopad, myslím, že se dosti líší v přístupu. Můj osobní dojem je takový, že Wardruna předává spirituálno skrz emoce. Oproti tomu má tvorba to má přesně naopak – spirituálno metaforicky využívám pro to, abych předal emoce. Jsem melancholik a velká citlivka, byť se to třeba na první pohled nemusí zdát. A všechny mé písně tak vznikají na základě nějakého konkrétního osobního prožitku, který metaforicky zapíšu do písně. Je to pro mě v podstatě taková terapie. To je i důvod, proč nemáme přehršel materiálu. Sic zvládnu psát i na povel (např. když komponuji hudbu do audiovizuálního díla), v rámci Ďyviny bych to takto nechtěl. Ke každé písni musím mít hluboký vztah. Věřím, že to pak hudbě dává nějaký přesah a další rozměr a snad to z toho pak vycítí i posluchači.

 

Oceňuju zmínku Gaahls Wyrd. „GastiR – Ghosts Invited“ je naprosto parádní album a pravděpodobně jedno z mála black metalových alb, která si dnes ještě pouštím. Pokud můžu doporučit, tak podobným skvostem je i letošní „Har“ od Dordeduh, to bys mohl ocenit. Najde se ještě něco z vod metalu, co teď posloucháš a mohl bys nám doporučit?

V: Díky za tip, „Har“ si určitě rád poslechnu. Poslední dobu jsem přišel hodně na chuť core metalu – např. přerovští Breaking the Cycle jsou naprosto úžasní (a např. podobně ladění The Architects, které jsem skrze ně začal taky poslouchat často). Co je ale na jejich desce „As Above So Below“ na absolutní jedničku je mimo jiné zvuk, fakt pecka. Dále mě hodně baví progresivní metal. Pain of Salvation jsou má velká srdcovka a moc se mi líbí právě jejich neustálý vývoj a posunování hranic žánru. Z mých nedávných objevů stojí určitě za zmínku progresivně-kytaroví Unprocessed.

 

Zmiňuješ, že tvé písně hodně vycházejí z osobních prožitků. Možná je to troufalá a příliš osobní otázka, ale mohl bys uvést příklad – konkrétní zážitek, který inspiroval některou ze skladeb na Počvě? Samozřejmě nemusíš odpovídat, pokud nechceš.

V: Uuuuh (smích). V tomhle směru bohůmžel neposloužím. Za prvé bych jednotlivé písně nerad konkretizoval. Za druhé ti, kterých se to přímo týká, to vědí, a to stačí. Ale v podstatě bude celá nadcházející deska o vztazích. O hledání spřízněných duší. Ta totiž není pouze jedna, jak to často chápeme v milostném pojetí. Je jich v životě každého z nás spousta a nemusíme se omezovat pouze na lidský druh. Když bych to trochu přehnal a šel vstříc animismu, můžeme si vytvořit duševní pouto vedle zvířat i s rostlinami, se skálou, klidně s celou krajinou jako takovou. Tyto konexe nám pak vytvářejí prostředí často nazývané domov. V našem Ďyviňáckém symbolu jsou Duše znázorněny jako ony dvě čárky co obíhají kruh. V podstatě se neustále navzájem nahánějí a tím samotný kruh vytváří. Nikdy ale nemůžeme druhou duši vlastnit. Proto to nikdy nekončící „nahánění“. Můžeme být v jednu chvíli velmi blízko a zničehonic na protilehlé straně kruhu. Občas to může být smutné, ale je to hold určitá podstata tohoto světa, člověk se s tím musí naučit žít.

 

 

Ďyvina - Veligrad

 

Tak to bychom rovnou měli zodpovězený i význam symbolu, který užíváte a na nějž jsem se chtěl ptát. Lehce ses v odpovědi ale dotkl také animismu a v rozhovorech to není poprvé. Pověz mi, dala by se nějak shrnout tvá osobní víra? Animismus samotný je totiž přirozenou součástí většiny předkřesťanských kultur. Inklinuješ k některé z nich, a jejím svátkům, tradicím a rituálům, více než k jiným?

V: Velmi rozsáhlé téma. Proč se často hlásím k myšlenkám animismu je právě proto, že je to poměrně nekonkrétní interpretace víry, či chceme-li, osobního přesvědčení. Osobně totiž nesympatizuji v podstatě s žádnou konkrétní vírou ani náboženstvím. No s žádnou a zároveň vší, jelikož – až na mírné odchylky – jsou z mého pohledu veškeré víry vystavěné na stejných symbolech, pouze odlišně nazývaných. Navíc do souboru těchto symbolů začíná vnášet svůj pohled např. i kvantová fyzika a to už začíná být dost jízda (smích). Snažím se tedy na toto téma nahlížet z obou pohledů, jak vědeckého, tak celostního. Pak si člověk tedy oklikou dojde opět k tomu, že méně je někdy více a on popis animismu jako takového, je daleko výstižnější, než složitá symbolika jednotlivých náboženství a věr. Co se týče tradic – rád slavím původní předkřesťanské svátky – občas se účastním historických rekonstrukcí těchto svátků (v rámci living history), ale některé z nich si klidně oslavím i sám, nebo v malém kroužku přátel. Má to rozhodně své kouzlo, tyto tradice jsou tady s námi staletí, něco na tom je.

 

Jaké jsou tvé budoucí plány s Ďyvinou? Jsi spokojený s tím, jak dopadla „Počva“ nebo můžeme na případné dlouhohrající desce očekávat nějaké změny a vývoj (rozšíření plejády tradičních nástrojů, změna zvuku, charakter písní apod.).

V: Můžu prozradit, že se naše první full length deska bude nazývat, jak jsem již v předešlé odpovědi trochu naznačil, Duše. Vlastně bych rovnou mohl prozradit názvy dalších dvou desek, ale přece nebudu kazit ono kouzlo postupného odkrývání (smích). Tím chci říct, že u projektu Ďyvina mám v podstatě od začátku určitou konceptuální vizi. Ta je ale pouze teoretická a jak to bude v praxi znít, to se sám rád nechám překvapit. Vývoj tam určitě být musí. Stagnace znamená neúspěch. Tím ovšem neříkám, že bych plánoval s další tvorbou nějaké náhlé hudební změny. Přirovnal bych to spíše k toku řeky, která stále plyne a proměňuje se, ale zároveň je to tatáž řeka. Materiál na první desku máme již uzavřený, čeká nás spousta práce ohledně produkce. Předpokládám, že prostor pro novou tvorbu vznikne až po vydání desky první.

Andělskej: Já teda jen doufám, že všechny ty použité nástroje, co ve výsledku na desce budou, nebudeme vozit s sebou na koncerty. Je již dobře ozkoušeno, že se zvyšujícím se počtem nástrojů v poměru ke statickému počtu hráčů, se pak komfort cestování na koncerty snižuje po hyperbolické křivce grafu nepřímé úměry (smích).

 

Když už jsme u těch budoucích plánů – „Počva“ vyšla pouze digitálně, což mě trochu mrzí. Plánujete vydání nějakého fyzického nosiče, ať už by šlo „pouze“ o CD nebo i vinyl? Případně prodej nějakého dalšího merche?

V: Upřímně dosti bojujeme s budgetem. Prozatím si to celé financuji sám od A do Z. To není úplně ideální v kombinaci s mým hipísáckým life stylem, kdy se co chvíli namísto práce flákám někde po Jesenických lesích a skalách. Ale postupně to zraje. Formu EP beru opravdu spíše jako ukázku a prezentační materiál. Vydávat 4 písně fyzicky mi přijde nejen plýtvání financemi, ale vlastně i hmoty v podobě plastových nosičů. Nicméně plnohodnotná deska už dozajista na fyzický nosič půjde. V tomhle směru chci jít trochu inovativnější cestou a rád bych desku vydal v digitální formě na nosiči flashdrive. CD je podle mě již přežitek, byť takové hezké, kulaté… ale nepraktické. Když si dám designově záležet na přebalu, bude mít flashdrive dekoračně stejnou hodnotu jako CD a navíc bude uvnitř opravdu něco prakticky využitelného. Jen teda na podpisy budeme muset přibrat lupu (smích). Co se merche týče, mám to na mysli už delší dobu. Ale v cestě mně neustále stoji mé nonkonformistické já, kdy bych místo toho běžného konzumu našim fanouškům strašně rád nabídnul něco netradičního i přesto, že by šla pak třeba cena vzhůru. No, uvidíme co se z toho vyvine. Možná budu muset sklopit hlavu a skončit u standardního trendu.

 

 

No já doufám, že nějaký ten vinyl nebo MC kazeta se taky objeví. Flashka je na mě jako fyzický nosič možná až moc inovativní (smích). Nicméně pojďme dál. Zmiňuješ toulky po Jesenických lesích a skalách, což oceňuji. Sám jsem toho svým rodným krajem – oblastí Česko-saského Švýcarska – nachodil dost. Jakou roli hraje příroda v tvorbě Ďyviny, respektive ve tvém životě?

V: V životě každého člověka hraje příroda absolutně zásadní roli ať chceme či ne. Protože my sami jsme vždy součástí přírody. Často slýchám či čtu – neničte přírodu, neznečišťujte přírodu. Už několik let velké téma. Došel jsem si k názoru, že je to celé nesmysl. Tím, že se člověk dostal na vrchol potravního řetězce, si z egoistického důvodu začal myslet, že přesahujeme i samotnou přírodu. Ale příroda je určitý celek a my jsme pouze jeho fragment, není v naší moci jí jakkoliv ublížit. Samozřejmě můžeme vyhubit druhy, vykácet lesy a znečistit vody. Ale co na to příroda? Vzpamatuje se. Druhy vzniknou nové, lesy vyrostou, vody se pročistí. Ano, může to trvat tisíce let, ale to je právě to, kde má příroda navrch – čas ji vlastně vůbec nezajímá. Ve výsledku tedy veškeré tyto environmentalistické otázky nejsou stěžejní pro přírodu, ale především pro náš vlastní druh, příp. dnešní podobu fauny a flóry. Tento přístup je pro mě velmi uklidňující, jelikož mě industrializace a likvidování životního prostředí v jádru velmi trápí. Když se na to ale člověk podívá takto s odhledem, zjistí, že si pouze kopeme vlastní jámu. Až do ní spadneme, bude to zas vše ok, jen bez nás. V rámci písní Ďyviny bych ovšem rád pozval posluchače do pomyslných krajin, kde je to vše v rovnováze – i s námi.

 

Musím říct, že s tímhle pohledem souhlasím. Tvrdit, že ekologicky uvědomělým životem zachraňujeme přírodu je zcestné, protože ve skutečnosti opravdu zachraňujeme spíše sami sebe. Člověka to pak ale může přivádět na myšlenky, zda by nebylo nejlepší co nejvíce k tomuto vykořisťování planety přispět, urychlit náš pád a zkrátit tak dobu, po kterou na ní náš druh bude žít a dále ji ničit. Vím, dost pesimistický pohled (smích).

V: No (smích). Trochu děsivé je, že to ale v podstatě takto je. Nehledě na to, jak se jako společnost snažíme chovat ekologicky, už tím, že žijeme v současné civilizaci přímo podporujeme to, proti čemu se mnozí z nás snaží bojovat. Je to větší než jednotlivci, bojím se, že z toho není moc cesty ven. Příjde mi, že se ona uvědomělost lidstva dostává na povrch opravdu pomalu, oproti tomu likvidace exponenciálně roste. Ale třeba nás nové generace přesvědčí o opaku, to by bylo moc fajn.

 

V jedné z předchozích otázek jsi zmínil, že Ďyvina je do značné míry konceptuální kapelou. Já osobně jako součást tohoto konceptu vnímám i rozhodnutí zpívat v medžuslovjanštině – což je takové slovanské esperanto, kterým by se měly dorozumět všechny slovanské národy. Proč ses pro texty rozhodl využít právě tento jazyk? Zajímá mě to mimo jiné proto, že ve své hudbě používáte mnoho tradičních nástrojů, zatímco medžuslovjanština toho s „tradičností“ mnoho společného nemá a je spíše novodobým konstruktem. Byť se do určité míry snaží simulovat vývoj staroslověnštiny na základě analýzy všech moderních slovanských jazyků.

V: Medžuslovjanština totiž v našem kontextu dává absolutní smysl. Jakožto středoevropané jsme Češi již staletí směska mnohých kultur. Tento průřez slovanských jazyků je tedy optimální volbou. Navíc si člověk často může zvolit zda-li použije výraz podobný spíš západnímu nebo východnímu ekvivalentu, čímž se do určité míry dá imitovat i nářečí. To, že jde o moderní jazyk, není žádná překážka, právě naopak – my jsme současní tvůrci, i naše nástroje jsou povětšinou moderní ztvárnění archaických nástrojů.

 

Nedá mi, abych se nezeptal na jednu očividnou otázku – proč Ďyvina? Pokud se nepletu, tak divina je v překladu divočina. Zajímalo by mě ale užití toho y po ď, které, pokud se nepletu, není vlastní žádnému slovanskému jazyku.

V: Přesně jak zmiňuješ, správně psaný termín by měl být „Divina“. Alteroval jsem fonetický zápis tohoto slova hned z několika důvodů: Ten hlavní je podobnost slova divina s angl. slovem divine. Jsem si zcela jistý, že by zejména u zahraničních (neslovanských) posluchačů pak docházelo k nemálu zkomolenin co se výslovnosti týče. Tak samo by pak i význam tohoto názvu mohl některé lidi navádět více ke spojitosti významu angl. divine, než jeho reálného významu. Navíc jsem chtěl využít karon, jelikož je to doména zejména slovanských jazyků. No a v neposlední řadě je takto psaný název unikát, což je (nejen) marketingově pro název čehokoliv poměrně důležité. Věřím, že to vše za ten mírný gramatický přestupek stojí – mmj. harfenistka, která byla u zrodu tohoto projektu, je povoláním češtinářka a stálo mě nemalé úsilí ji všemi těmito argumenty přesvědčit – ehm nebo spíš umlčet (smích). Osobně se mi to v této verzi velmi líbí i esteticky, působí to na mě z nějakého důvodu archaicky.

 

Zvažoval jsi také využití jiných podobných uměle vytvořených jazyků jako je Slovianski nebo Slovio?

V: Přiznám se, že tyto termíny slyším poprvé. Po krátkém průzkumu to ovšem vypadá, že jazyk Slovianski je totožný s Medžuslovjanštinou (Interslavic) – má i stejnou vlajku. Jazyk Slovio pak jakýmsi přechůdcem, který se příliš neujal. Osobně tedy zůstávám u medžuslovjanštiny.

 

V návaznosti na předchozí otázky se také chci zeptat – jaký je tvůj názor na panslavismus? Neptám se náhodou, protože „slovanské esperanto“ by si leckdo mohl s všeslovanstvím spojit (při popisu toho, co děláte, jsem to už zažil). Panslovanstvím mám na mysli jak to obrozenecké z 19. století tak jeho novější podoby, jak je dnes můžeme spatřovat především v Rusku.

V: Nejsem politolog ani odborník na společenské vědy, necítím se tudíž kompetentní panslavismus jakkoliv komentovat. Za sebe mohu pouze říct, že sympatizuji s myšlenkami humanismu a pacifismu. Ve výsledku jsme všichni lidé, bez ohledu na národnost, a nejlepší pro všechny je, když dokážeme spolupracovat a pomáhat si. Věřím, že spousta konfliktů vzniká právě kvůli nedostatečné komunikaci. Pokud nám tedy prostředek jako např. medžuslovjanský jazyk – tedy slovanské esperanto – komunikaci jakkoliv usnadní, tím lépe pro všechny.

 

Chápu. Myslíš ale že je reálné, aby se medžuslovjanština uchytila a získala si dostatečné množství mluvčích, aby skutečně mohla pomoci se vzájemnou komunikací? Přeci jen bych řekl, že většina lidí se raději naučí třeba ruštinu, kterou se domluví ve velké části východněji položených zemí, než aby se učili jazyk, kterým zatím mluví asi 300 lidí (starší odhad, takže to číslo bude dnes vyšší, přesto bych řekl, že se budeme pohybovat maximálně v tisícovkách).

V: Máš pravdu, je nyní určitě jednodušší se obrátit např. na ruštinu, kterou již v základu velká většina východu ovládá. Asi dost záleží jak se dále bude medžuslovjanština vyvíjet a optimalizovat. Pokud by se opravdu podařilo, že jí bude rozumět široké spektrum slovanů, aniž by se ji museli učit, dokáži si představit, že by to bylo poměrně výhodné pro neslovanské národy. Nastudovali by interslavic a mohli vycestovat skrze slovanské státy centrální a východní Evropy bez výrazné jazykové bariéry. Jen předpokládám, že ta samotná optimalizace jazyku je strašně náročná a momentálně se tomu věnuje pouze několik akademiků. Rozhodně by se do toho muselo opřít spousta lidí, aby to v praxi mělo možnost opravdu fungovat. Ale uvidíme, prozatím je moc fajn, že tento jazyk můžeme využít v rámci umění – vedle našeho projektu byla medžuslovjanština např. použita ve snímku Václava Marhoula Nabarvené ptáče.

 

Přesuňme se teď od jazyku k vizuálu. Jaký mají masky, ve kterých vystupujete (kožené v případě ostatních členů, dřevěná v případě tvém, pokud se nepletu), význam v kontextu hudby Ďyviny? Jedná se jen o image, která má vhodně vizuálně doplňovat vaši audio tvorbu nebo se za nimi skrývá nějaký hlubší význam?

V: Je to jednoduché – hrát dnes „pohanskou“ hudbu, tak bez masek prostě na stage nemůžeš (smích). Ne – paradoxně celá tato záležitost vznikla absolutně spontánně: Chtěli jsme si v kruhu kapely a dalších přátel oslavit svátek Dziady (Dušičky). Dle slovanských tradic si během tohoto svátku lidé nasazovali masky, aby jejich tvář nerozpoznali zlí duchové. Svátek jsme oslavili v Beskydském podhůří odkud pochází jak náš kytarista, tak bubenice a byl to velmi magický zážitek. Také vzniklo několik „neoficiálních“ fotografií, které vypadaly naprosto úžasně. Na základě této události – ve spojení, opět, s prožitky mého osobního života té doby – jsem složil píseň V Maskah. Konceptuálně jsme se tedy od tohoto odrazili i s naší nejnovější promo fotkou. Pak už bylo nasnadě vzít masky i na živé podání písně V Maskah.

 

Ďyvina - V Maskah

 

Jaký je obecně tvůj pohled na vizuální prezentaci kapel? Myslíš, že jde o něco co by mělo nutně podporovat a dokreslovat hudbu (jako například v případě Heilung, kdy jdou hudba a vizuál ruku v ruce a jsou takřka stejně důležité) nebo zastáváš spíše názor, že od hudby by posluchače mělo rozptylovat co nejméně věcí? Vzhledem k maskám a dalším doplňkům, které jsem viděl na pódiu na Lughnasadu, asi tuším jak odpovíš, ale stejně by mě zajímal tvůj názor a případně i budoucí plány, které bys v tomto ohledu mohl mít s Ďyvinou.

V: To velmi záleží jaký je celkový koncept hudebního projektu. Zrovna na Lughnasadu jsme během vystoupení měli na stage umístěno několik kusů výpravy následující kapely – ti celý svůj koncert natáčeli a potřebovali tímpádem minimalizovat chystání. Co se týče Ďyviny, jsem v tomto ohledu velmi opatrný. U většiny kapel podobného ražení to z mého osobního pohledu velmi hraničí s kýčem (a upřímně většinou nejen hraničí). Ale nejsem úplně v roli to soudit, pokud s tím fanoušci souhlasí, je to naprosto legitimní – pouze já nejsem ona cílová skupina. Stejně jako v samotné hudbě i ta vizuální stránka – tedy výprava či části kostýmů – musí v našem případě mít přímou souvislost s myšlenkou projektu, nerad dělám věci pouze na efekt.

 

V předchozích otázkách už jsme to načali, ale Ďyvina není jediným místem, kde se hudebně vyjadřuješ. Děláš totiž hudbu i pro různé krátkometrážní filmy, zejména ve spolupráci s Filipem Diviakem a Noemi Valentíny (která se postarala i o přebal „Počvy“). Jaké pro tebe je komponovat pro vizuální médium a liší se nějak tvůj přístup oproti tvorbě skladeb pro Ďyvinu (nebo v minulosti pro Pilgrim)? Chtěl bys případně v budoucnu psát hudbu i pro dlouhometrážní filmy?

V: Stoprocentně se liší. Možná to ve výsledku není zvukově tolik znatelné, ale zásadní rozdíl je v samotné dramaturgii. Filmová hudba se od „poslechové“ liší svým významem, kdy ona filmová je přímo podpůrná celkové dramaturgii AV díla. Tedy skladatel musí pochopit veškeré vnitřní vazby onoho díla, aby optimálně zkomponoval jednotlivé hudební motivy či skladby. V tu chvíli je jedno jestli se jedná o snímek se stopáží 1 min., nebo tří hodinový celovečerák, princip je u obou stejný. Osobně jsem za každou nabídku spolupráce na hudbě ve filmu velmi rád, jelikož je to jedna z mála pracovních činností, které si vyloženě užívám (smích). Ale konkurence je neskutečná, s nárustem dostupnosti zvukové techniky i vhodného softwaru dnes komponuje leckdo. V tom nevidím vyloženě problém, jen – jako dnes v mnoha sférách – postupně začal marketing převládat nad značkou kvality.

 

Máš za sebou studium na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, konkrétně obor Audiovizuální tvorba – Zvuková skladba, kterou jsi v roce 2017 úspěšně zakončil magisterskou prací na téma Snímaní etnických a historických nástrojů. Pomohlo ti studium i ve tvém osobním tvůrčím rozvoji? Myslíš, že by Ďyvina zněla stejně, kdybys na školu nešel a vydal se spíše cestou samostudia? Jako člověka, který se ve volném čase rovněž věnuje tvorbě hudby a průběžně zvažuje navštěvování podobného oboru, mě tohle téma poměrně zajímá.

V: Na studium zvukařiny jsem nastoupil proto, že jsme tenkrát s Pilgrimem potřebovali nahrát desku a neměli jsme rozpočet na studio (smích). Pak jsem byl trochu překvapen, když mně tam nikdo nebyl moc schopen říct k postupům nahrávání či postprodukce hudby, jelikož šlo výhradně o filmaře. Takže hudba jako taková zůstala v podstatě celou dobu formou samostudia. Ale samozřejmě jsem se naučil potřebné základy a principy zvuku, které se vztahují jak na zvuk ve filmu, tak na hudbu. A měl jsem k dispozici profi zvukové studium – zatímco ostatní mastili klauzury, já tam do nocí míchal desky (smích). Ale našel jsem zalíbení v animovaných snímcích, samotných animátorech a celkově to vedlo k mé současné obživě – vyučuji zvuk jak na univerzitě (zde animátory), tak střední filmové škole. Studium tohoto oboru byl v mém případě rozumný krok.

 

To je dobrý důvod k nástupu na školu (smích). Teď už máš každopádně studio svoje. Jak dlouho trvalo než jsi ho dostal do stavu, abys s ním byl spokojený a mohl v něm vše nahrávat v dostatečné kvalitě? Klidně se i pochlub nějakým vybavením. 😉

V: Studio si postupně upgraduji už léta co se techniky týče. Ale ten nejmarkantější zásah přišel opravdu až teď se seriózně řešenou akustikou místnosti. To je naprostý základ a tak jsem si dal záležet když už, tak už a pořádně. A co se oné techniky týče, stále se mi potvrzuje, že nejdůležitější je vlastní techniku dobře znát a umět ji používat. Pokud je dobře řešená akustika a snímá se kvalitní nástroj, dají se udělat divy i s technikou, která člověka úplně finančně nepoloží. Samozřejmě se nejedná o vyloženě levné záležitosti – náklady jsou v desítkách tisíců, ale i to je v téhle oblasti v podstatě low budget.

 

 

Vzhledem k tvému vztahu k animované tvorbě se musím zeptat – přemýšlel jsi někdy nad výraznějším propojením tohoto pole s hudbou Ďyviny za cílem vytvoření nějakého většího projektu? Mám na mysli něco ve stylu toho, co udělal Jeden kmen se svou deskou Mlha.

V: Paradoxně nejsem moc fanoušek animovaných videoklipů. Tedy rozhodně záleží s ohledem na žánr hudby. Ale u Ďyviny bych si čistě animovaný videoklip představit (alespoň prozatím) nedokázal. Mlhu maji Jeden Kmen spíš než animací doplněnou ilustracemi, a to mi zas příjde fajn – dá se to hezky skloubit např. s textem jakožto lyrics video. Tohoto směru bych se nebál, ba jsem o něm už i uvažoval.

 

V rámci bakalářské práce jsi postavil vlastní kytaru (bohůmžel jsem se k textu práce nedostal, takže nemohu říci o moc víc). Jak dopadla? Máš jí ještě? Používáš ji třeba při komponování nebo nahrávání skladeb pro Ďyvinu?

V: Tak tady je krasně vidět střet mezi praxí a akademickou prací (smích). I přesto, že se tato práce nazývá Stavba akustické kytary, já v rámci této práce žádnou kytaru prakticky nevyrobil – pouze popsal akustické vlastnosti kytary a samotný postup výroby nastudovaný z rozličných zdrojů.

 

Tak to je zklamání (smích). Zvažoval jsi možnost vyrábět si pro Ďyvinu některé historické nástroje sám?

V: Ano, zde jsem tedy již ony teoretické znalosti zužitkoval i v praxi. V Ďyvině používám hned několik nástrojů vlastní výroby. Ať už jde o bubny, na které hraje Jeducha, tak třeba bukkehorn. Anglosaská lyra, která zazněla v písní Počva, je taktéž můj výtvor. Pak třeba i šamanské bubny a další drobnější perkuse (hrkály apod.). V budoucnosti toho určitě ještě přibyde.

 

U nástrojů ještě chvíli zůstaneme. Ty sám totiž umíš zahrát na poměrně velké množství. Určitě jsem tě viděl s tagelharpou, niněrou, kytarou, bukkehorn, různými flétnami i perkusemi. Oblibuješ některý z nástrojů více než ostatní? Případně z jakého důvodu?

V: Multiinstrumentalismus je minimálně v mém případě spíše takový defekt – na všechno zahraju, ale na nic pořádně (smích). Dříve jsem ale skákal od jednoho nástroje ke druhému daleko víc, nyní se snažím soustředit opravdu jen na pár „vybraných“, aby to hraní bylo alespoň trošku na úrovni. Vždy pro mě byla základ kytara – většina našich skladeb vzniká právě na základě nějakého kytarového podkladu. Ale již léta se nějakému progresu ve hře na kytaru nevěnuji. Moje pozornost se výrazně stočila na niněru. Vzhledem k povaze hráčů i jejich nástrojů u nás ještě donedávna neměla niněra moc valnou pověst. Za poslední léta se to ovšem velmi změnilo – na československé scéně se vynořilo hned několik nadějných hráčů, kteří pořídili funkční nástroje a tak nám tady vzniká taková šikovná, byť stále velmi komorní, komunita. Výhoda niněry je možnost hrát jak melodickou, tak rytmickou linku – to vše za doprovodu táhlych tónů bordunových strun. Navíc u toho hráč může i zpívat. Problém vzniká při přechodu do jiné tóniny – tam je niněra, podobně jako třeba dudy, poněkud omezená. Pokud si ale hráč vypne doprovodné struny má k dispozici plně chromatickou melodickou klaviaturu a může tímpadem zahrát cokoliv v rozsahu cirka 2 oktáv. Takto se dají hrát na niněru rozličné žánry od metalu po jazz a dále. Jelikož je ale niněra dosti hlučný nástroj, věnuji se do kontrastu k tomu pravidelně ještě druhému – klidnějšímu – nástroji. Jde o arménský duduk. Dlouho jsem jej obdivoval pouze jako posluchač a nakonec jsem i pořídil. Je to dechový plátkový nástroj, který má krásný temný kulatý zvuk a strašně široké spektrum zabarvení tónu. Ideálka ať už k večernímu bylinkovému dýchánku, tak třeba venku k ohni, díky své skladnosti třeba i na vícedenní túry. Tudíž se mi po letech experimentování ustálila tato „svatá trojice“ – kytara, niněra, duduk. Taky občas sednu za piano, kterému jsem se dříve spíše vyhýbal. Ale to se nedá považovat za nějaké seriózní hraní, jen tak břinkám a občas z toho vznikne song (smích).

 

 

Před dvěma lety jsme se potkali na menším historickém pochodu Manfall. Jaký je tvůj vztah k historickému reenactmentu obecně? Myslíš, že co nejdoslovnější rekonstrukce materiální potažmo duchovní kultury minulosti má své místo i v současnosti a může předat lidem dnes nějaké přínosné podněty a hodnoty?

V: Reenactment mám moc rád, obzvlášť když je dělán poctivě. Osobně mě baví a zajímají především rekonstrukce běžného života, řemesel, svátků a samosebou hudby (kdo nezná – šup vygooglit raně středověkou kapelu naší bubenice Jeduchy – Ragojka). Bojová scéna kolem které se točí asi většina akcí mě osobně zas tolik nebere. Ponaučení z historie a dobového života podlě mě vychází nespočet. Kor když je ta naše digitální doba tak neskutečně jiná, my jsme lidé v podstatě stále stejní. Je fajn se alespoň na chvíli vžit do jiné doby a mít přímé srovnání způsobu života i zvyků.

 

To byla poslední otázka tohohle vyčerpávajícího rozhovoru. Ještě jednou ti za něj děkuji (i Andělskýmu) a budu se těšit zas na nějaký koncert. Je ještě něco, co bys chtěl závěrem dodat?

V: My také děkujeme jak Tobě, tak všem vytrvalým čtenářům, kteří dočetli až sem! Na závěr snad jen moudro pochyceno z youtube videa valašského hipíka: Když vám bude v životě nejhůř, otočte se ke slunci a všechny stíny padnou za vás. (smích)

Ďyvina - znak

Author: Mythago

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.