Rozhovor – Arjan Peeks (22. 1. 2019)

Na následujících řádcích naleznete rozhovor s jednou s vůdčích osobností současné black metalové scény v Holandsku. Arjan Peeks stojí za projekty jako Heimdalls Wacht, Uuntar nebo Cultus a je také zakladatelem labelu Heidens Hart. Stejně jako v případě rozhovoru s Grift, který jsem dával dohromady,  měl i tento původně vyjít v tištěné verzi Besu, k níž však zatím nedošlo. Byl sice uskutečněn před více než rokem, ale myslím, že informace v něm obsažené stále budou pro čtenáře dostatečně přínosné a zajímavé.

 

Mythago: Zdravím tě, Arjane, a díky, že sis našel čas na tenhle rozhovor. Jsi poměrně aktivní a na svědomí máš několik projektů a kapel. Heimdalls Wacht jsou regulérní kapelou, v Uuntar jste na to dva a Cultus je tvůj sólový projekt. Tvoří se ti v některém z těchto prostředí lépe než v jiném?

Arjan: Také tě zdravím! Myslím, že ano, dalo by se říci, že Cultus je má „hlavní“ kapela. Ale zároveň na všech svých projektech pracuji na 110 %, takže nemá příliš cenu bavit se o tom, který z projektů je pro mě důležitější. Když mě něco inspiruje pro tvorbu na jedné věci, neznamená to, že všechny ostatní jdou stranou. Mám spoustu krátkých nápadů, dem, útržků textů atd. a na všem pracuji zároveň. Také na tom úplně nezáleží z důvodu, že ať už pracuji na kterémkoli z projektů, nemáme žádné ambice, abychom do roku 20XX hráli na Wackenu nebo měli celosvětové tour. Mnoho větších kapel tak funguje, ale já ne. Proto pro mě není žádný projekt důležitější ani proto, že bychom měli povinnost dodržet nějaký deadline. Jsem prostě jen hudební fanatik, který skáče z projektu k projektu, z tour k tour a od nápadu k nápadu.

A pak je tu taky práce pro label, která nikdy nekončí. Ta zabírá mnoho času, který bych jinak mohl využít k tvorbě nových věcí. Což je také důvod, proč čas věnovaný labelu poslední roky omezuji a místo toho se věnuji psaní hudby.

 

Liší se nějak proces tvé tvorby v jednotlivých uskupeních? Snažíš se například, aby za hudbou Cultus nebo Uuntar byli jiné myšlenky a pocity než za tou pro Heimdalls Wacht?

Největší rozdíl bude asi v tom, že texty pro Cultus jsou mnohem osobnější a více filosoficky zaměřené. A z toho důvodu také mnohem náročnější k napsání. Ačkoli je preferuji nepublikovat, jsou pro mě nejbližší. Texty pro ostatní projekty se věnují spíše specifické době a místům, hmotným památkám, historii. Jsou pochopitelně stejně důležité, ale témata jsou různá. Z hudebního hlediska je pro mě rovněž všechno stejně důležité a všechno musí znít tak dobře, jak v dané době může. Pro Heimdalls Wacht ovšem hudbu neskládám, snad jen nějaký riff a nápad tu a tam. O to se stará především Saruman.

 

Které ze zmíněných uskupení momentálně považuješ za to hlavní a chceš se mu nejvíce věnovat? Nebo spíše preferuješ práci na svém labelu Heidens Hart?

Odpověď je výše.

 

Jaký byl hlavní důvod k založení vlastního labelu? A změnil se v průběhu let?

Label jsem založil jako svůj koníček, který se časem rozrostl do proporcí, které jsem nikdy neočekával. Z hlediska času, který mu musím věnovat, je to víc než práce na plný úvazek. Jde spíš o práci 24 hodin 7 dní v týdnu. Pořád by se ale dalo říci, že je to pouze koníček, protože black metal bych nikdy nechtěl brát jako prostředek k zaplacení účtů. A jelikož label nemám jako primární zdroj financí, nemusím hledat kapely, které by byly trendy a dobře by se prodaly. Vydávám jen to, co chci. Řízení labelu neberu jako každodenní práci, čímž na sebe nevytvářím tlak ve své denní rutině – přestože se mu věnuji každou volnou minutu. Najdou se tací, co jsou dokonce hrdí na to, že si vydělávají vedením black metalového labelu, ale to ve výsledku znamená, že vydávají moderní black pro teenagery, aby pokryli své výdaje. To naštěstí není můj případ a nikdy nebude. Heidens Hart je distribuční páteří pro Cultus a já jsem na prvním místě hudebník a egoistický tvůrce. Tenhle přístup se za ty roky nijak nezměnil. Změnily se pouze některé praktické věci, například obrovské navýšení prodejů a s tím i dostupného rozpočtu; přidání digitální distribuce; změna popularity žánru a z toho plynoucí změna chování zákazníků.

 

Blutkrieg: Posledný album Cultus „Gezeteld in zegeruïnen“ je vlastne prerobený a znovu nahratý debut „A Seat in Vallhala“. Skladby získali novú energiu a úplne inú atmosféru. Neplánuješ v podobnom duchu prerobiť aj niektoré iné skladby?

Ne, ani ne. Momentálně dokončuji nový album „Haatmanifest“ a nemám potřebu znovu nahrávat další staré skladby. Z minulých alb jsem vzal ty nejlepší, přepsal je, aby zněli co nejlépe… a to by mělo být dost ohlížení se do minulosti.

 

V diskografii Cultus sa nachádza aj split album s Detonator 666. Ústrednou postavou tejto skupiny bola dnes už zosnulá legenda domáceho UG Vlad Blashemer. Ako si spomínaš na túto persónu prípadne na jeho vlajkovú loď Maniac Butcher?

Druhý koncert Cultus, který jsme kdy hráli, byl v Čechách – konkrétně v Žatci ve zkušebně Maniac Butcher! Pamatuji si, jak nás Vlad uvítal a provedl nás. Bylo to skvělé, šlo o mojí první cestu do bývalého východního bloku. Součástí platby za vystoupení bylo taky několik CD od Detonator 666 a svojí kopii samozřejmě pořád mám. Podruhé jsem ho potkal znovu v Česku, když jsem o několik let později pracoval pro Inquisition a Archgoat. Bojovou hordu barbarů jménem Maniac Butcher jsem sledoval od konce 90. let a už několik let se starám o oficiální distribuci jejich LP/CD/MC kazet a zároveň momentálně pracuji s Barbarudem na oficiálních tričkách.

 

Od posledného materiálu ubehli dva roky. Pripravuje sa niečo nové?

Momentálně dokončuji demo nahrávky a texty. Nové album přinese zcela nové skladby – první od splitka v roce 2008.

 

M: S Uuntar jste materiál na své debutové album měli nahraný už v roce 2010. Proč jste se jej rozhodli vydat až po dlouhých osmi letech?

Jen kvůli finálním úpravám, přepisování, promýšlení („tohle a tohle udělám později“), nedostatku času. Také si vzpomínám, že jsme se nemohli shodnout na přebalu. Pak jsem narazil na úžasnou malbu od Willema Roelofse a najednou do sebe všechno zapadlo.

 

 

Voorvaderverering mi v mnoha momentech připomnělo hudbu Graveland v 90. letech. Čerpali jste společně s Nortfalkem inspiraci i od této veličiny? Ovlivňují celkově tvou tvorbu kapely z klasické éry black metalu nebo inspiraci raději čerpáš z historie, pohanství a přírody?

Hlavním skladatelem na tomhle albu byl Nortfalke, který je extrémně produktivní. Pracuje na hodně různých projektech. Jakmile jsme přišli s nápadem, měl album napsané v podstatě za tři dny. Graveland je z hudebního hlediska celkem zřejmá inspirace, ale myslím, že Uuntar je zároveň dostatečně svůj. Některé kapely se snaží onen polský sound kopírovat do nejmenších detailů, ale něco takového nepotřebuji. Koncept našich textů je také notně vzdálen Graveland; vlastně neznám žádnou kapelu, která by se zaobírala podobným tématem, kterým je u nás především kult dolmenů/náhrobků/mohyl v Nizozemsku v období od roku 3500 do 2500 př. K. – částečně se tomu věnuji i v textech Heervader.

 

Mezi tvé starší a momentálně nefungující projekty patří také Sagenland, s nímž máš na kontě pouze splitko s Vargulf. Mně osobně se ty jediné tři skladby opravdu líbily a proto by mě zajímalo proč ses rozhodl v tvorbě pod jménem Sagenland dále nepokračovat. K oficiálnímu ukončení činnosti ovšem, pokud se nepletu, nedošlo – je možné, že se k Sagenland ještě vrátíš?

To je dobrý postřeh. Oficiálně jsme nikdy neskončili, to je pravda. Nějaký nový materiál vznikl. Jedna skladba je dokončená včetně mixování, další bychom chtěli dokončit co nejdříve a vydat 7“ singl. Label, který vydal poslední LP už zanikl a distribuováno bylo snad jen 100 desek. Další nejspíš někde chytají prach, kdo ví, co se s nimi stalo. Někdy během tohohle roku se chystám vydat CD verzi. Nahráli jsme rovněž nějaké covery Ulveru, ale ani to zatím není dokončeno.

 

Nějakou dobu jsi hrál také s matadory holandské blackové scény Countess. Jaké pro tebe bylo spolupracovat s někým, kdo v podstatě stál na počátku tohoto žánru v Nizozemsku? A jak se vůbec stalo, že ses k nim přidal?

Byla to velká čest. Countess byla jedna z kapel, která mě uvedla do světa black metalu. Myslím, že „The Gospel of the Horned One“ (jejich první album) byla ta nejextrémnější věc, kterou jsem v té době slyšel. Nikoli nejrychlejší, nejtvrdší nebo něco podobného, jen hodně extrémní. Koncert, který jsme měli v Helsinkách, patří vůbec k nejlepším, jaké jsem za svůj život zažil, takže si asi umíš představit, že na ty časy vzpomínám s pocity velké hrdostí a dobře prožitého času. Na klávesy jsem v té době nesáhl už dobrých 15 let, ale kvůli téhle kapele jsem s nimi znovu začal a snažil se zapamatovat všechny své party. Nejsem dobrý hudebník, ale nakonec to fungovalo. Naneštěstí kvůli mému nedostatku času a velké vzdálenosti (geograficky) mezi mnou a zbytkem kapely naše spolupráce netrvala déle. Samozřejmě spolu ale dále spolupracujeme při vydávání a distribuci vinylů!

 

 

V jednom rozhovoru pro Heathen Harvest jsi uváděl, že rád cestuješ. Směřují tvé poutě spíše do míst v rámci tvého rodného Holandska nebo i mimo jeho hranice (teď nemám na mysli cesty v rámci hudebních tour)? Doporučil bys lidem, kteří dosud v Nizozemí nebyli nějaké zajímavé lokality, které stojí za vidění?

Jednou z nepostradatelných součástí mého života je vystavování mého těla zkouškám a extrémům. Je to způsob jak se učit, zlepšovat a růst. Je to způsob jak si odpočinout a uniknout denní rutině 100 % soustředěním se na nezvyklý, fyzicky zaměřený úkol. Věřím, že člověk by měl alespoň jednou za život vystavit tělo extrémně náročné situaci. Neznamená to ovšem, že bych chůzí trávil tolik času a moje fyzická kondice není nějak extrémně velká, spíše průměrná. Rád ale chodím na dlouhé vycházky a hledám, co můžu. V naší rovinaté krajině mi nedělá problém ujít za půl dne 30 – 40 km s batohem na zádech nebo ujet 60 – 70 km na kole. Dělám to hlavně proto, abych zkoušel a zlepšoval svou výdrž a zároveň soustředil mysl na něco jiného. Pokud bych takové výkonnostní výlety chtěl skloubit s hezkým výhledem a většími výškovými rozdíly, musím do jiných zemí, kde mají kopce a hory.

Podobné tělesné zkoušky ovšem nejsou jediným důvodem, proč cestuji. Minulý rok jsem ve svém autě ujel 13 tisíc km do ruského Uralu a zpátky, protože jsem měl volno. Trochu jsem to tam i prošel. Celý ten výlet byl kombinován s nějakými koncerty, ale jinak šlo o cestu, kterou jsem chtěl provést tímhle specifickým způsobem. Každý mi říkal, že jsem blázen, ale pro mě to ještě nebyla dostatečně dlouhá cesta. Na tu se teprve chystám.

Místa, kam se vydávám, se různí. V Nizozemí je několik opravdu hezkých míst, především na hranicích s Německem. Zuid Limburg a Meinweg na jihu, Veluwe ve středu, Twente tady na severovýchodě a Dwingelerveld a Drentsche Aa více na sever jsou všechno tichá a klidná místa, která mají bohatou historii. Nečekej úchvatné krajiny a horizonty, protože jsou to pořád poměrně ploché oblasti. Ale dají se v nich najít velké vápencové jeskynní systémy, vzácná flóra a fauna, základy římských ruin, mohyly a také 5 století starý dolmen, o kterém jsem psal dříve.

 

Jaký je tvůj vztah k holandské krajině, která je proslulá svou „plochostí“? Já jako člověk, který vyrostl v části Česka, v níž jsou poměrně výrazné výškové rozdíly a obrovské pískovcové skály (mluvím o NP České Švýcarsko – kdybys měl do České republiky někdy cestu, jeho návštěvu rozhodně doporučuji) si třeba nedokážu představit život na podobném místě.

Rovinatá krajina mi pomáhá, abych se neztratil, když jdu na delší túry. Ale hory a kopce Skotska, Ruska, Německa nebo Norska miluji. Pořád je toho tolik, co objevovat!

 

To byla poslední otázka našeho rozhovoru. Děkuji ti za něj. Chtěl bys na závěr ještě něco dodat?

Sláva Slovensku, Sláva Bulharsku, Sláva Polsku, Sláva Rusku, Sláva zdravému rozumu.

 

Napsal: Mythago

Author: Mythago

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *